Pořád věřil, že i tenhle zápas vyhraje. Jenže ta mrcha Pešiceho nakonec porazila

Bylo mu zle, ale doktorů se bál jako čert kříže. Nikdo se nedivil po rodinných tragédiích, které si prožil a s nimiž se musel vyrovnávat.

Smrt syna Martina, který v roce 2001 tragicky zahynul při autohavárii, ho těžce poznamenala. „V tu chvíle začne člověk vnímat život úplně jinak. Vidí jiné hodnoty, než za kterými se do té doby hnal," vysvětloval, proč odešel ze Slavie a z velkého fotbalu, stáhl se do sebe a snažil se zapomenout ve svých Štěchovicích.

Po čase ale zjistil, že život v ústraní nic neřeší a fotbal mu až příliš schází. Vždyť mu tolik dal.

Ve Spartě, která si z fotbalistů vojákujících v druholigové Dukle Tábor vybrala nejprve brněnského ranaře Karla Kroupu, aby si na poslední chvíli všechno rozmyslela a na Letnou přivábila Pešiceho.

Na čtyři roky, než „Peška" řízením osudu zlanařilo Brno a on v jeho barvách získal mistrovský titul.

„Byla to krásná léta. Pod trenérem Havránkem, který nás, jimž se v lize říkalo basketbalisté, neboť jsme měli mančaft poskládaný pomalu ze samých habánů, dal dohromady a připravil na Masopustovu slavnou éru. Pepík přišel a s ním dorazila i pohoda a víra, že něco dokážeme. Lužánky plné, na každém zápase třicet tisíc diváků, na utkání venku jich s námi jezdilo i šest sedm tisíc. O tom už se dnešním klukům ani nesní," vzpomínal často a rád na tažení za prvním a posledním mistrovským titulem, který se pod Špilberkem slavil.

„Však i proto říkám, že já sú Brňák, když mně předhazují Spartu a Slavii a ptají se, kterému z pražských S vlastně fandím," smál se ještě na podzim při derby v Edenu, kde nemohl chybět. Pohublý, s řídkým porostem dorůstajících vlasů, ale pořád s vírou, že nad tou zákeřnou mrchou vyhraje.

Už loni na podzim se cítil mizerně a tušil, že s ním není něco v pořádku. Nemohl jíst, bolesti ho sužovaly, musel se nutit, aby spolkl další sousto.

Reprezentační kouč Karel Jarolím to byl, kdo ho vyhnal k doktorům do střešovické vojenské nemocnice. „Těm nejlepším. Kapacitám, s jejichž pomocí a péčí to zvládnu," byl přesvědčen, že po operaci zhoubného nádoru na žaludku a nekončících chemoterapiích to bude on, kdo řekne: Vyhrál jsem.

Stejně jako když to do světa vykřikoval v sešívaném dresu, když ho na konci hráčské kariéry pět sezón oblékal nebo když společně s Františkem Ciprem dovedli jako trenéři v devadesátém šestém roce sešívané k ligovému titulu.

Nebo když se před čtyřmi lety ujal po odstoupení Michala Bílka dočasně české reprezentace a ta pod jeho vedením zvítězila na Maltě a v Bulharsku v obou zbývajících kvalifikačních zápasech o účast na světovém šampionátu v Brazílii.

„A to jsem byl nejstarším trenérem, který na lavičku nároďáku usedl. I Karlu Brücknerovi bylo při prvním utkání méně něž mě," připomínal s gustem, že mu patří hned dva trenérské primáty. Nejenže vyhrál všechny tři zápasy, v nichž reprezentaci jako hlavní kouč vedl, neboť při derniéře i Kanadu v přátelském duelu porazil, ale byl skutečně nejstarším trenérem národního týmu.

Teď už se chlubit nebude. A ani nepřeberné historky z fotbalového či trenérského života nebude dávat k dobrému.

V posledních týdnech a dnech tušil, že tenhle zápas se prostě vyhrát nedá, takže už nechtěl, aby za ním do nemocnice na pražském Karlově náměstí chodily návštěvy. A ta mrcha Josefa Pešiceho opravdu porazila.