Pivo mám rád, teď jsem u zdroje! Bývalý stoper Sparty otevřeně o nové životní štaci i platu na Letné

Kdy jste k přezdívce přišel?

Byli jsme se Spartou ve Španělsku, koupili jsme si pivo v plechovce. Spatřil jsem na ní nápis cerveza. Španělsky jsem neuměl ani slovo. Říkám klukům: hele, oni vyrábějí taky nějakou cervezu. Od té doby jsem cerveza. Neminul jsem se vlastně povoláním, teď jsem přímo u zdroje.

Jak se z bývalého fotbalisty stane strojník?

Dostal jsem se k tomu přes šéfa firmy, známe se dlouho z Přimdy. Vlastní chmelnice u Loun, jsem tu pátý rok. Dohlížím na všechno. Tři roky jsem se učil, teď řídím a zaučuju zaměstnance.

Jaký jste šéf?

Jsem kliďas, ale jen do určité hranice. Když dotyčný věc nepochopí ani popáté, tak létají i ostrá slova. Nemám pochopitelně režim, na jaký jsem byl zvyklý z fotbalu. Žádné ranní kafíčko v devět. Při sklizni vstávám ve čtyři ráno, abych byl v pět u stroje a vystříhal drátky, které v něm zůstaly z předešlého dne. Aby byl stroj připravený. V půl šestý ho spouštím.

Dokážete ho i opravit?

Učil jsem se ho obsluhovat dlouho, teď už ho dokážu i opravit. Poznám podle zvuku, že něco není v pořádku. Počítač stroj vypne, já si problém najdu. Většinou ale šlape jako hodinky. Já sedím, dohlížím, poslouchám. A nasávám vůni chmele.

Nemáte přece jen chmele někdy po krk?

Upřímně, nejlepší je dočesná.(směje se) Po hlavní sezoně ale odjedou brigádníci, musím chmelnice uklidit a připravit na další rok. Práce je hodně. Řežu třeba drátky, co zbyly po česání. O nich se mi potom i zdá. Řežu je vlastně ve dne i v noci. Jak se mi zdálo o zápasech, když jsem hrával fotbal, tak teď o drátcích.

Za jakých okolností jste skončil s profesionálním fotbalem?

Po konci v Jablonci jsem přestoupil do rakouského Steyeru. V první sezoně jsme sestoupili, v polovině té druhé mi v zimní přípravě ruplo v koleni. Říkám trenérovi, že zajedu do Prahy k doktorovi. Odpověděl mi, abych tam už zůstal.

Proč?

Došly finance. Klub odhlásil soutěž, spadl do nejnižší ligy. Za týden jsem měl jít v Praze na operaci. Zavolal jsem to Sigimu (Horst Siegl). Řekl mi, že Sparta má zápisný, ať přijdu. Takže den před zákrokem jsem vyrazil s klukama. Pamatuju si, že mě po akci vezl přímo do nemocnice Venca Němeček. Rozrazil mnou dveře, sestřičkám oznámil: Tak tady ho máte. A šel jsem pod kudlu.

Z operace křížových vazů jste se už nevyhrabal?

Kvůli kolenu už jsem nemohl na nejvyšší úrovni dál hrát. Moje rehabilitace byla bazén na Přimdě, žádná specializovaná klinika v Regensburgu. Na velký fotbal už to pak nebylo. Mohl jsem si za to částečně i sám.

Z jakého důvodu?

Býval jsem vášnivý myslivec. Necelý měsíc po zákroku jsem lezl na posed, praskla pode mnou šprycle a přisedl jsem si koleno. Myslel jsem, že už v lese zůstanu a umřu. Strašná bolest. Doktorovi jsem tohle zamlčel. Časem jsem dal koleno trochu do kupy a hrál za Přimdu. Rval jsem ale do sebe prášky. Měli jsme tenkrát i na postup do divize, prali jsme se s Vejprnicemi. Nebyla šance. Doma jsme prohráli, na odvetu jsme ani nejeli, bylo nás deset. Pak jsem ještě chvíli hrál.

Kdy jste skončil definitivně?

Po setkání s panem Berbrem a paní Damkovou. Hráli jsme s Přimdou baráž s Mýtem, které leží kousek od Plzně. Venku jsme prohráli o gól. Na odvetu byla delegovaná paní Damková. Když jsem viděl na tribuně Romana Bebra, bylo mi všechno jasné. První půle skončila nula nula, od druhé jsem šel do útoku. Brzy jsem dostal žlutou kartu. Zaslouženě. Za tři minuty mi sudí pískla faul, který nebyl. Jen jsem si dal prst na pusu. Paní Damková hned sáhla po červené kartě.

Jak jste reagoval?

Panu Bebrovi jsem vynadal na tribuně. Seděl jsem potom ve sprše, padala na mě voda. Za chvíli přišli další dva vyloučení spoluhráči. Prohráli jsme samozřejmě. Po zápase jsem vzal kopačky, přibil jsem je do hospody na hřebík. S fotbalem jsem definitivně skončil a začal jsem trénovat. Přimdu, potom Rozvadov. Klub financoval majitel kasina. Postupovali jsme několik sezon po sobě, zastavili jsme se až v první A třídě.

Uživila vás trenéřina?

Dělal jsem zároveň ve firmě, která vlastnila na Přimdě bazén a sjezdovku. Tak jsem byl údržbářem, plavčíkem. A taky vlekařem - podával jsem lidem talíře na pomě pod zadek. Po letech jsem pak z fotbalu odešel úplně, od té doby se živím jen rukama. Ale vzpomínky z fotbalové kariéry mám pořád uložené. A že jich bylo.

Vytáhnete nějakou?

Například, když mě do Steyeru vezl šéf Jablonce Míra Pelta. Dorazili jsme večer před hotel, kde jsem první dny bydlel. Jak jsem se blížil k recepci, pohledem jsem zabrousil do restaurace. Vzadu v rohu seděl chlap, který mi byl povědomý. Lámanou češtinou se mi vzápětí zeptal, jak se mám. Okamžitě jsem byl doma. Á, Herr Sundermann, Guten Tag, co vy tady, smál jsem se. Já vás tady budu trénovat, odpověděl německy. Česky uměl čtyři věty včetně ,na zdraví´.

Jaký byl?

Přísný. Už ve Spartě vyžadoval, abychom chodili v jednom tréninkovém oblečení, což tenkrát nebylo zvykem. Byl celkově výbornej. Honzu Kollera naučil hlavičkovat. Na tréninkovém hřišti na Letné, které tam ještě tehdy bylo. Když ho viděl poprvé, sprásknul ruce a kroutil hlavou. Vzal si ho stranou. A už létaly centry z obou stran. Potom dával Honza góly většinou hlavou. Díky Sundermannovi, který ho vytáhnul do áčka.

Traduje se, že díky dvěma gólům v tréninkovém utkání áčka a béčka Sparty...

To sedí. Jenže my jsme měli po zápisném. Honza nám dal dva góly, přitom měl obě kolena obvázané. Druhý den přijdu do kabiny, mezi mnou a Sigim boty padesátky. Kollerovy. Tys nám dal včera, dyť jsme byli opilí, říkám mu. Honza se usmál. Když si vzpomenu, co jsme měli za neskutečně našlapanej tým.

Sparta měla tenkrát velký respekt i v Evropě. Přitom o příjmech, které mají současní hráči na Letné, se vám mohlo jen zdát.

Na tohle se mě ptá spousta lidí. Čistý základní plat jsem měl na Spartě patnáct tisíc korun. Plus pět tisíc za vítězství doma, deset tisíc za výhru venku. Větší zápasy se hrály o pět tisíc víc na hlavu. Reprezentanti měli základní platy dvojnásobné. Když čtu, že ve Spartě mají teď kluci milion měsíčně a hrají jen českou ligu a český pohár. Šílený. Hlava mi to nebere. My jsme sice občas zazlobili, ale na hřišti jsme to dali.

Jak zazlobili?

Třeba po postupu přes Werder Brémy, na kterém jsem se podílel gólem patičkou. Nechtěnou, přiznávám. Druhý den byl výběh ve Stromovce. Já, Horst Siegl, Martin Frýdek, snad i Jirka Novotný a Petr Kouba jsme před řekou přibrzdili a došli jsme do sparťanské hospody. U Karla IV. se jmenovala, myslím. Zapadli jsme dovnitř. Kluci, byli jste skvělí včera, pojďte si dát pivo, vítali nás. A už to jelo. Na stadion nás pak dovezli dělníci na multikáře. Byly to krásný časy. I pro sparťanské fanoušky.