Pilot neuměl létat v noci, Fokker byl v bídném stavu. Fotbalisté z Limy našli smrt v hlubinách Pacifiku

Byl to ovšem také poslední manévr, který 7. prosince 1987 důstojník peruánské armády nad letištěm Lima Callao udělal. Na otočku nad mořem nalétával příliš nízko, takže zavadil křídlem o hladinu Pacifiku a Fokker F27-400M Friendship skončil v hlubinách oceánu.

Ze čtyřiačtyřiceti lidí na palubě vyplaval na hladinu jen jeden.

Poručík Edilberto Villara.

Zbývajících třiačtyřicet lidí v rozbouřeném oceánu utonulo. Fotbalisté mistrovského celku Alianza Lima včetně trenérů, ředitelů klubu, rozhodčích, ale i osmi roztleskávaček, které cestovaly s týmem mezi nimi.

Přitom mělo jít o bezproblémový let, jakých fotbalový klub z peruánského hlavního města absolvoval spoustu. A často právě ve speciálech vojenského námořnictva, protože jako nejstarší a jeden z nejpopulárnějších klubů v zemi s námořnickou modří ve znaku se mohl při leteckých přesunech na pomoc armádní generality spolehnout.

I na osudový let z Pucallpy si proto vedení klubu Alianza Lima propůjčilo vojenský speciál. Sezóna se totiž pro jeho mužstvo velice dobře, takže se rýsovala možnost, že by po devíti letech mohlo znovu získat mistrovský titul. Mimochodem - v pořadí už osmnáctý. Proto si mohli hráči dopřávat komfort leteckých přesunů, proto i do Pucallpa a zpět cestovali vzduchem.

Vraceli se v povznesené náladě, neboť nad tamním Deportivem vyhráli po trefách Carlose „Pacha" Bustamenta 2:0 a titul měli zase o něco blíž.

Z mezinárodního letiště v Pucallpě startoval jejich speciál v 18.30, o půldruhé hodiny při druhém pokusu o přistání s ním ztratila řídící věž v Limě spojení.

Stav nejvyšší nouze byl sice vyhlášen okamžitě, jenže záchranné týmy nemohly vyrazit ani k moři, ani na hladinu oceánu. V autech ani člunech neměly benzin.

Půldruhého dne trvalo, než se akce konečně rozběhla, teprve 9. prosince začalo námořnictvo a záchranné složky pátrat po obětech letecké tragédie. Našly jediného člověka, který katastrofu přežil.

Pilota Edilberta Villara.

Týž den byla vydána oficiální zpráva, že při leteckém neštěstí zahynulo šestnáct fotbalistů. Carlos „Pacho" Bustamante, José Casanova, Milton Cavero, Aldo Chamochumbi, Luis Antonio Escobar, Tomas Farfan, José Ganoza, Ignacio Garreton, William Leon, José Mendoza, Gino Peňa, Daniel Reyes, Cesar Sussoni, Braulio Tejada, Alfredo Tomassini a Johny Watson, pět trenérů, čtyři představitelé klubu, tři rozhodčí, osm roztleskávaček a osm členů posádky.

Čekalo se na reakci peruánského fotbalového svazu a pochopitelně výsledky vyšetřování příčin katastrofy.

Fotbalová generalita se ovšem neměla ani k tomu, aby ligovou soutěž přerušila, natož aby klubu Alianza Lima garantovala, že v ní bez ohledu na výsledky a konečné umístění zůstane, jak její fanoušci i představitelé několika konkurenčních klubu požadovali. Nezbylo proto než narychlo poskládat mužstvo z dorostenců, čtyř hráčů zapůjčených solidárně chilským klubem Colo Colo a několika veteránů, kteří už ukončili aktivní kariéru. I nejlepší peruánský fotbalista všech dob Teófilo Cubillas, který s reprezentací své země startoval na třech světových šampionátech, mezi nimi byl a k ligové záchraně svému klubu pomohl. Celé desetiletí pak trvalo, než se Alianza Lima z letecké tragédie vzpamatovala a v roce 1997 získala mistrovský titul, k němuž měla osudového 7. prosince nakročeno.

Ještě další deset let si však musela počkat, než byly zveřejněny výsledky vyšetřování příčin leteckého neštěstí nad hladinou Pacifiku. Šlo totiž o armádní letoun, takže informace podléhaly utajení. Ex post vyšlo najevo, že Fokker F27 - 400M s registrační značkou AE 560 poprvé vzlétl v roce 1977, měl nalétáno pomalu šest tisíc hodin a byl ve velice špatném technickém stavu. A kdyby jen to - ani pilot Edilberto Villar neměl s létáním v noci příliš zkušeností, takže při přistávacím manévru udělal chybu, která se změnila v tragédii.