Penaltu mu nepatentovali, proto mu tantiémy nechodí, i když celý svět jeho dloubáku neřekne jinak než Panenka

„A to jsem se manželčina kolegy hned po Bělehradu v legraci ptal, zda bych si ji nemohl patentovat," vrací se Panenka ve vzpomínkách o čtyřiačtyřicet let zpátky do minulosti.

„Blázníš Tondo?! Tvoje penalta je přece nehmotnou věcí, tu patentovat nemůžeme, díval se na mě, jako bych se pomátl. Před nedávnem jsem se s ním potkal a on sám od sebe spustil: Měl si s tou pentlí čtyřicet let počkat. Teď už se dá i myšlenka patentovat."

Možná, že by čerstvý člen Síně slávy českého sportu patent dostal. Třeba by Panenkovi uvedenému před pár dny mezi Legendy českého sportu skutečně vystavili glejt, že myšlenka je jeho a penalta z Bělehradu není vršovickým dloubákem ani padajícím listem, ale Panenkou, jak ji ostatně komentátoři, novináři i fotbaloví fanoušci v celém světě nazývají.

Tantiémy by mu ale docela určitě nikdo neposílal, i když napodobitelů a plagiátorů se našly za čtyřiačtyřicet let stovky. Úspěšných i úplných břídilů, slavných, i zcela neznámých, takových, kteří kopli Panenkovu penaltu vysloveně lajdácky i těch, co ji dovedli k absolutní dokonalosti.

„Našli se takoví. Třeba jeden kluk ve druhé argentinské lize. Paráda jak ji kopnul. Na podívanou daleko lépe než já. Zjistil jsem to, když za mnou do Prahy přijel štáb mexické televize a přivezl videozáznamy osmdesáti penalt napodobujících můj výmysl. Chtěli, abych každou okomentoval. Abych řekl, co exekutor udělal dobře a co špatně. Tam jsem viděl toho argentinského kluka, který ji dovedl k absolutní dokonalosti na pohled. Byl bych mu poslal pozdrav a svou poklonu. A třeba bych se s ním i o tantiémy podělil, kdyby mi nějaké chodily. Jenže ti mexičtí televizáci neznali pořádně jeho celé jméno, natož klub, za který teď kope," potvrzuje Panenka, že penalta mu zaručila fotbalovou nesmrtelnost.

„Myšlenka neumřela, a to je víc než nějaké tantiémy. Zvlášť, když přichází další a další fotbalisté, kteří ji napodobují. A že jsou to borci nějakého kalibru. Messi, Ronaldo, Pirlo, Ramos, Ibrahimovič," dělá Panenkovi radost, že jeho nápad dál baví fotbalový svět.

Vždyť jeho krédem po celou kariéru bylo, aby fotbal povznesl nad pouhé kopání do míče. Aby bavil diváky, spoluhráče i sám sebe. Aby přinášel na trávník věci překvapivé a nevídané, o kterých by se lidé bavili, a ještě dlouho je rozebírali.

„Snažil jsem se o to a možná se mi to povedlo," zamýšlel se Panenka, když vstupoval do Síně sportovní slávy jako jednadvacátý člen mezi takové velikány, jakými byli Dana a Emil Zátopkovi, Věra Čáslavská, Martina Navrátilová, Josef Masopust.

Diváci ho za to milovali, ne všichni trenéři však měli pochopení pro jeho snahu o rozdávání fotbalové radosti a báječných kousků.

„Nezapomenu třeba na zápas s Bohemkou proti Košicím. Kopal jsem tehdy jedenáct rohových kopů po sobě v jednom kuse, protože pokaždé se to před košickou bránou semlelo tak, že buď gólman vyrazil míč do zámezí nebo ho obránci odhlavičkovali na roh. Bylo to na straně hřiště u topolů, a kdo zná Ďolíček, ví, že tam jsou na rozběh dva tři kroky. Po každém rohu jsem proto opřel o klandr, čekal, jak to s centrem do vápna dopadne, a přitom se samozřejmě bavil s diváky. Fanoušci byli z dlouhé série rohů v extázi, řvali nadšením, takže po zápase jsem přišel do kabiny potěšený a s moc dobrým pocitem. Záhy mě ale přešel. Trenér Pospíchal mi za tuhle zábavu napařil pět tisíc pokuty, a ještě mě pořádně masíroval. On sice dobré fotbalové věci uznával, ale strašně nerad někoho chválil."

To Panenka chválou nešetří. Má ji pro své napodobitele, trenéry, pod nimž hrával, stejně jako spoluhráče, s nimiž kopal.

„Všichni mě přesvědčují, že pro mě musel být přece nejvíc šampionát v šestasedmdesátém roce. Penalta, kterou jsem ve finále kopnul a zlato, co jsme z Bělehradu přivezli. Ale když mám být upřímný, pro mě byly úplně nejvíc zápasy ve výběrech světa a Evropy, ve kterých jsem si mohl zahrát. Nezapomenu, když při jednom z nich přišel trenér Max Merkel do kabiny a začal vyjmenovávat sestavu. V bráně Jašin, v obraně Carlos Alberto, Beckenbauer, v záloze zprava Bobby Charlton, uprostřed Eusebio, vlevo Panenka. Byl jsem mezi všemi těmi fotbalovými velikány nejméně známý, ale oni mě brali, jako bych mezi ně patřil odjakživa. Ohromně skromní, úplně normální lidé, kteří si s každým povídali, na požádání se fotili, rozdávali autogramy."

Stejně tak Panenkovi zůstanou navždy v srdci i mysli léta prožitá ve vídeňském Rapidu, kde ho fanoušci milovali a zbožňovali stejně jako ti v Ďolíčku. A možná ještě víc...

„Přitom jsem do Rapidu odcházel ve dvaatřiceti, když mi dali v Bohemce kopačky, že už pro ni nejsem perspektivní. A navíc se slovní zásobou, která se skládala ze dvou vět: Gutten Tag a Noch ein Bier. Tehdy byl fotbalovým miláčkem celého Rakouska Hans Krankl, který se do Rapidu vracel z Barcelony. I proto se všude, kam Rapid přijel, psalo na plakátech, že domácí mužstvo nastoupí proti FC Krankl. Po dvou třech letech už ale na plakátech uváděli, že přijede FC Panenka. To pro mě představovalo obrovské vyznamenání. Vědomí, že lidé mají rádi mě a můj fotbal, bylo víc než dva tituly, které jsem s Rapidem získal."

Žádný div, že když letos na podzim fotbalový poeta Antonín Panenka ležel v nemocnici a bojoval s koronavirem, rozvěšovali fanoušci Rapidu na tribunách svého stadionu bilboardy s nápisem: Bojuj jako na hřišti.

„Obrovská podpora a vlna přání, abych zabojoval a přežil, mě překvapila a povzbudila. Přišlo mi tisíce esemesek a přání z celého světa. Z Rakouska, Španělska, Německa, ale třeba i z Austrálie nebo Mexika. Netušil jsem, že něco takového jako nemoc mě připomene lidem, kteří na mě v těch dnech mysleli. Potěšilo to a pomohlo," přiznává Panenka netající se přáním, aby se v nastávajícím roce vrátil život zase do starých dobrých kolejí.

„Vždyť já se cítím jako kytka bez vody. Když se nemohu pohybovat a sportovat, jsem na tom stejně jako kytka, kterou nezaléváte. Také usychám. Proto ať jsme na tom v příštím roce lépe."