Pane Škerle, jste to opravdu vy? Bývalý kapitán Sigmy má vlastní značku kávy, prodává ji i ve stánku

Kdy jste kávě propadl?

Asi před rokem a půl. Seděli jsme s přítelkyní u známých v pražírně. Ptali se nás, jestli do toho nechceme jít s nimi. Mám kávu rád, hned jsme souhlasili. Zřídili jsme si webovky, máme vlastní značku a logo.

Kafe365. Proč takový název?

Kdo pije kávu, dává si ji každý den. Tedy 365 dnů v roce. Ve znaku máme barevnou sovu. Ptáka, který je spojený s nocí. Jako kafe, které si lidé dávají, aby neusnuli. Moje mimofotbalové aktivity bych ale rozdělil na dvě části. Tou druhou je projekt, který by měl odstartovat v září. Týká se sportu a podpory dětí.

Takže kávě nevěnujete naplno?

Máme ji jako mentální očistu. Děláme i osvětu, přednášky. Kamarád mi před rokem vnuknul myšlenku na dovoz kávy z Venezuely. Na evropském trhu není, v zemi je složitá politická situace. Pokud by se nám ji podařilo dovézt, měli bychom pro Česko exkluzivitu, což by nebylo vůbec špatné.

Můžete se nazvat expertem na kávu?

S kávou je to jako s vínem, musíte se k tomu propít. Jde o dlouhodobý proces, člověk se pořád učí. Byl jsem na několika školeních, v pražírnách, často ochutnávám. Když jsem dřív byl v kavárně, vypil jsem dvě kafe a bylo mi zle od žaludku. V pražírně jsem jich vypil za hodinu šest a nic mi nebylo. Všechno je to o správné péči. Já se pouštím do nastavení mlýnku a kávovaru, do nastavení správné chutě.

Vlastní kavárna, je v plánu?

Přemýšleli jsme o Olomouci, ale zatím jsme nenašli vhodné prostory. Nechceme jít do toho za každou cenu, nájmy jsou poměrně nesmyslné. Ale máme už několik odběratelů. Postupně se trhem prokousáváme, získáváme místo. Objíždíme také víkendové akce, například festivaly, kde máme stánek s naší kávou.

Máte klienty i mezi bývalými fotbalisty?

Například Honzu Svátka, bývalého útočníka. Pracuje v pražské restauraci u Buldoka. Je to srandovní. Když jsme proti sobě hrávali v první lize, zlomil mi dvakrát nos. Teď ode mě bere kávu.

Nasadil jste mu vyšší cenu kvůli nosu?

(směje se) Ne, ne. Jsem rád, že kávu bere. Tohle je pro nás další možnost, kde můžou lidi ochutnat náš sortiment, který zahrnuje dvanáct druhů.

Jste v zisku nebo činnost dotujete?

V mínusu nejsme, nějaký zisk nám přináší. Značku ale pořád budujeme, jsme teprve na začátku. Nejedeme velkou kampaň, spíš je to o kontaktech. Jsme zatím celkově ve třech kavárnách.

Říkal jste, že máte stánek na různých akcích. Prodáváte v něm osobně?

Jasně. Někdy je to legrace. Lidé nevěřícně koukají, jestli...

... jim dělá kávu bývalý kapitán Sigmy.

Přesně tak. Na tvarůžkovém festivalu jsme měli stánek na náměstí, lidé si mě prohlíželi. Jejich výraz říkal: Co se děje, že fotbalista prodává kávu? Mají mě zafixovaného v Sigmě, působil jsem v klubu i po kariéře. Někteří si nejsou jisti, jestli jsem to opravdu já. Přijdou a přímo se zeptají: pan Škerle, jste to vy?

Pomáhá vám v této branži, že jste známou osobností?

Naopak. Lidé mají vůči fotbalistům předsudky. Spíš se na mě dívají skrz prsty. Kolikrát se raději bavím s lidmi, kteří o fotbale nemají ponětí. Člověk pak začíná s čistým štítem, z druhé strany nejsou vůči mně předsudky.

Přitom spousta bývalých prvoligových fotbalistů se dokázala po kariéře úspěšně prosadit v jiném oboru.

Ale jde o nízké procento. O těch, kteří se dobře upíchnout, se příliš neví. Neprezentují se. Většinou se prezentují skandály, průsery, což je mediálně vděčnější. Když tedy kluci mají při jednání tendenci prozradit, kdo jsem, dávám si prst na pusu. Když jsem působil v Sigmě jako manažer, než jsem se s druhou stranou domluvil... Důvěra se budovala déle. Prostě měli potřebu se dlouho ujišťovat, že nejsem blbej.(směje se) Jsem tedy radši, když moje jméno nikde nefiguruje.

Chodíte si občas zahrát fotbal?

Co jsem před čtyřmi roky skončil profesionální kariéru, pověsil jsem kopačky na hřebík. Jen jsem odehrál pár srandamačů.

Trenéřina vás nelákala?

Trénovat nikdy nebudu. Než bych vystudoval licenci, bylo by dalších iks nových trenérů. Trh není nafukovací. V Česku je tolik trenérů s profilicencí, že mnozí z nich nemají kde trénovat. Po kariéře jsme našli se Sigmou řešení, začal jsem dělat vedoucího mužstva. Po roce a půl jsem měl opatrování hráčů dost, chtěl jsem se posunout. Přijal jsem pozici obchodního manažera, poté k tomu přibyl marketink. Když jsem potom ze Sigmy odešel, uvolnily se mi ruce i pro kávu.

Fotbal vám tedy nechybí?

Spousta klubů mě lákala, ať jdu hrát do nižších soutěží. Nechtěl jsem. Na konci kariéry jsem podstoupil oboustrannou plastiku třísel. Větší problémy mi ale dělala krční páteř a otřesy mozku, kterých jsem prodělal několik. Měl jsem i prasklou lebku. Stačila horší hlavička a už bylo znát, že něco není v pořádku. Kolikrát jsem hrál půl hodiny a neviděl na jedno oko. Čekal jsem, jestli přijde k sobě nebo budu muset střídat. To už si potom člověk řekne, jestli by mu další problémy stály za to. Větší náraz může mít tragické následky.

Navíc v nižších soutěžích jde často o nohy...

Právě. Někteří kluci si tam jdou honit ego, když proti nim stojí bývalý prvoligový hráč. Jdu si zahrát už jen se starou gardou Sigmy, charitativní utkání nebo zápasy se Sigi týmem.

Kdybyste neměl zdravotní problémy, pokořil byste zřejmě metu 300. ligových startů. Chybí vám necelá padesátka...

Když jsem přišel do Olomouce, do béčka, měl jsem přání, mít aspoň jeden ligový start. Nakonec jich mám přes dvě stě padesát. Pokukoval jsem po třístovce, zdraví mám ale jednom jedno. Nic nešlo lámat přes koleno. Zkrátka tenkrát nastal čas vytvářet něco jiného než běhat po hřišti. Obdivuju čtyřicátníky, kteří stále hrají ligu. Milan Petržela a hlavně Pepa Jindřišek, kapitán Bohemky. Unikát, fotbalový Jarda Jágr. Nezničitelný. Hrál jsem s ním v Olomouci a chvíli v Bohemce. Když to vezmu celkově, jsem se svojí kariérou spokojený.

Jejím vrcholem byly zápasy s Evertonem v předkole Evropské ligy?

V Anglii jsme měli během první půlhodiny tři velké šance, nakonec jsme dostali čtyřku. Ale i na tohle člověk bude pořád vzpomínat. Nebo na zápas v Dortmundu, kde mi dal domácí hráč loktem v sedmé minutě k.o. Pamatuju si, že při zpáteční cestě mi tehdejší šéf Sigmy pan Kubíček řekl, že jestli chci odejít do Mostu, ať se ráno sbalím a vyrazím.

Vyrazil jste?

Most tehdy postoupil do ligy a sháněl stopera. Tenkrát hráli v Sigmě na stoperu reprezentanti Roman Hubník, Michal Kovář nebo Martin Hudec a já jsem nechtěl leštit lavičku. Přijel jsem domů z letiště, oznámil jsem, že jedu do Mostu. Dorazil jsem tam se sešitou hlavou a s nateklým okem. Měsíc na to mi záložník Tomáš Pilař zlomil na tréninku nos. Za ty roky ho mám jako boxer, ale nelituju toho, byla obrovská škola hrát vedle Jirky Novotného.

Během kariéry jste v lize vstřelil tři góly. Neříkáte si, že jich mohlo být víc?

Já byl na hřišti od toho, abych bránil. Dal jsem dva góly za Sigmu, jeden za Bohemku. Tedy snad. Není důležité si některé věci pamatovat, ale kde je najít.