O odposleších v kabině či nenáviděném Rezešovi. Život byl divoký, teď žiji víc v realitě, říká Petržela

Jak se cítíte jako čerstvý sedmdesátník?

Vůbec si tak nepřipadám, na sedmdesát se fakt necítím. Kdyby mě občas nebolelo koleno, tak bych o tom snad ani nevěděl. Jenže kamkoliv teď přijdu, pořád mi jubileum někdo připomíná. Sedmdesátku beru jako fakt, nepřemýšlím o tom.

Ani teď nebilancujete víc než obvykle?

Ani ne. Mám za sebou krásnej život s pár problémy, jako každý druhý. Před nikým nic nezakrývám, jen se mi na tyhle věci už nechce vzpomínat. Určitě bych se ke spoustě věcí postavil jinak.

K čemu třeba?

Mám kamarády, kteří mně nadávají, jak jsem nakládal s financemi. Že jsem si huntoval zdraví, to mi snad ani nikdo nevyčítá, to je zkrátka fakt. Dneska už vím, že se mi žije daleko líp bez prášků, o kterých jsem si myslel, že bez nich snad ani neusnu. K těmhle ošklivým věcem ve svým životě se vracet nechci, a když tak na ně spíš už vzpomínám v dobrém. Tahle etapa je úplně pryč. Můj život není takový kalup. Uklidnil jsem se, už nemám tak zodpovědnou práci. I moji kamarádi říkají, že jsem se úplně změnil. Jsem bez stresů. Když v nich člověk je, ani si je neuvědomuje. Třeba jsem sám na sobě pociťoval, že se nemůžu usmát. Chtěl jsem se zasmát, ale nešlo to.

Jak často se teď smějete?

Neustále! V každým případě teď žiju v relativním klidu.

Léčil jste se ze závislosti na ruletě a práškách, až do konce života se musíte hlídat. Jak těžké je to?

Vůbec nepociťuju žádné bažení, což bylo v léčebně oblíbené slovo pana primáře Nešpora. Tohle je nejtěžší asi pro alkoholiky, já byl práškař a bažení po práškách nemám v žádném případě. Používal jsem je proto, abych se vyspal a zklidnil, až jsem si vypěstoval závislost. Ale prošel jsem si léčbou, a i na tohle už vzpomínám v dobrém.

Jednou jste říkal, že pro vás budou už navždy tabu jakékoliv hry.

Tak karty se svými vnuky hraju... Ale nějaké hraní mě absolutně neláká. Ani nevím, zda je ve Vlašimi nějaká herna. Ostatně já byl speciální, byl jsem ruletář. Bedýnky a tyhle nesmysly jsem nikdy nehrál. Jde o uzavřenou kapitolu. Na tohle taky musíte mít prachy a ty už dneska nemám.

Jak jste na tom nyní po finanční stránce?

Jako normální důchodce. Nikomu nic nedlužím, což je důležitý. A sám si žiju slušně. Nemůžu říct, že by mi chyběly peníze. Mám slušný důchod, něco si ještě i vydělám, nemám na co si stěžovat. Co člověk potřebuje k životu, to mám. Nemůžu si sice nějak vyskakovat, jak jsem byl někdy zvyklý, kdy jsem musel mít ne jedno auto, ale tři, ne jeden barák, ale dva. Takový libůstky mě už opustily.

Přesto, není vám teď v důchodu prohraných peněz víc líto, nebo vám jsou peníze naopak už fuk?

Jedno mi to není, i mě to štve. Nevím, jak bych odpověděl. Nemůžu říct, jestli jsem si ten život tímhle zkazil nebo ne.

Po vyléčení ze závislosti jste se svou ženou vybudoval nový domov v Krásném Lese u Liberce, ale ten jste opustil a nyní již delší dobu žijete ve Vlašimi. Co vás k tomu vedlo?

Rodinné problémy, nerad bych tohle téma rozebíral. Najednou jsem se rozhodl a všechno tam nechal. Někdy se nad tím zamyslím a je to šílený. V Krásném Lese jsme měli všechno vybudovaný, nebylo třeba se do něčeho pouštět. Nevím, co jsem si ještě myslel. Dnes to beru tak, že mně cvaklo v makovici, urazil jsem se, naštval a všechno zahodil.

Stýská se vám?

Někdy jo. Ale vybral jsem si to, tak takhle žiju. První dva roky tady jsem ještě nadával na všechno kolem sebe. Pak jsem však pochopil, že je to blbost, že největší vina asi bude ve mně. S tím jsem se srovnal a beru vše tak, jak to je. A jsem tady fakt šťastný. Myslím, že řada lidí mi i závidí, jak jsem spokojený, nemám žádný problémy. Když vám drží zdraví, vše je v pohodě. Nemám si na co stěžovat. Jediný, co mně chybí, je asi ta ženská. Život ve dvou je přeci jen jednodušší. Ale taky nevím, jestli bych vedle sebe nějakou ženskou ještě snesl. Nějaké nabídky jsem měl, ale fakt nevím, jestli bych to dal.

Jak dnes vypadá váš běžný den?

Dopoledne jsem většinou doma. Polehávám, pospávám, protože v noci často třeba až do čtyř bdím. V poledne odejdu na oběd, mám schůzky. Skočím do cukrárny za známými pokecat. Pak jdu na trénink. Den uteče, ani nevíte jak. Z tréninku se vracím po osmý. Něco sním. Lehnu si, čtu nebo se dívám na televizi. Prostě žiji nestandardní důchodcovský život. (usměje se)

Připadáte si jako důchodce?

Přiznávám si to, což mě strašně štve. Ale s tím nic neuděláte, věk nezastavíte. Horší je, že jsem si před šesti lety myslel, že začínám nový život. Rychle jsem byl vyveden z omylu. Myslel jsem si, že budu žít ještě jeden takový život jako jsem žil. A najednou zjistíte, že to nejde, že život je pryč, že utekl.

Jednou jste řekl, že vaším tajným snem je pořídit si koně. Platí stále?

(směje se) Ten už určitě nemám. Nevím, jestli by to vůbec kůň zvládl, nejspíš by mě neunesl. Měl jsem asi sny vůbec nějaký divoký. Přijde mi, že dnes žiji víc v realitě. Tehdy byl život takový divoký. (zamyslí se)

Jak jste se vůbec stal trenérem?

Ještě mi nebylo ani třicet a přišlo zranění. Musel jsem na operaci s meniskem. Když jsem se z toho dostal, na druhý víc zatěžovaný noze jsem si zase zničil achilovku. Pak jsem se už do vrcholového fotbalu nevrátil, byť až do 48 jsem hrál v Cholupicích v Praze. Měl jsem tehdy dvě malý děti a neměl práci. Důležitý bylo, že jsem nebyl tupej a vystudoval jsem vysokou školu. Měl jsem pedagogickou fakultu, takže nejjednodušší bylo věnovat se tomuto oboru. Po poradě s některými lidmi ve vedení Slavie jsem chtěl dělat šéftrenéra mládeže. S tím jsem šel na výbor a z něj jsem odešel jako asistent trenéra první ligy pana Jareše, což by mě tehdy ani ve snu nenapadlo.

Jak k tomu došlo?

Vyptávali se mě na různý věci. Byli tam i trenéři áčka. A vzhledem k tomu, že před zraněním jsem byl kapitán mužstva mi nabídli místo asistenta. Ze začátku jsem byl vyděšený. Když jsem přišel domů a oznámil manželce, že jsem se stal asistentem, myslela si, že si dělám srandu. Bleskurychle jsem ovšem začal pracovat. Do tří měsíců jsem se přihlásil na trenérskou licenci. Měl jsem i štěstí, že Jarda Jareš mi nechal hodně prostoru. Byl vynikající kouč. Hodně jsem se od něj naučil po taktické stránce. Byli jsme spolu ani ne ti měsíce, a oni ho vyhodili. Čekal jsem, koho přivedou. Najednou si mě zavolal předseda představenstva a říká mi: Troufl by sis na to?

A vám kuráž nikdy moc nechyběla.

Ale nejprve jsem mu říkal: To myslíte vážně? Vždyť nemám ještě ani licenci vystudovanou. A on, že jsem šikovný kluk, že to zvládnu a jestli si na to troufám, dají mi to. Přijel jsem domů s tím, že to nad ani není možný, že jde o zázrak, o životní šanci. Zavolal jsem Frantovi Zlámalovi, bývalému brankáři. Ten mi na to kývnul a od prosince 1986 jsme jeli ve dvou. První zápas jsme jeli do Ostravy na Máčalu, mého bývalého trenéra a velkého učitele. A vyhráli jsme 3:0, což byl pro všechny šok. Ale pak si vymysleli, že nemám dokončenou školu a že mi nedají výjimku, na kterou jsem to dělal. Přišel trenér Pospíchal, pak Kopecký. Musel jsem nejprve dokončit školu.

Označil byste to dnes jako souhru šťastných událostí?

Trénování mi asi bylo souzeno, sudičky mi tuhle profesi nadělily. Všechno bylo tak rychlý, že jsem ani neměl čas o tom moc uvažovat, musel jsem se rozhodovat okamžitě. A několikrát jsem si pak říkal, že to snad ani není možný. Obzvlášť když teď člověk vidí, jak se tam kluci strašně těžko dostávají... Tady je třeba šikovný trenér Martin Hyský a on se do ligy nemůže dostat. Už měl asi tři nabídky a stejně nakonec sítem neprošel. Kdežto já tehdy měl takovou kliku, a navíc v takovým klubu jako Slavia Praha. Tím to bylo silnější.

Slavii jste trénoval do roku 1992.

Ve Slavii jsem dělal pod Korbelem, ale pak jsem viděl, že tam není žádný posun. Pořád jsme se tlačili na Spartu a stále jsme se před ní nemohli dostat. Je fakt, že ona tehdy měla skvělý mužstvo, výborný mančaft. Nakonec jsem za Korbelem zajel a řekl mu, že končím. Na mladýho kluka jako já to byl tehdy velký tlak. Byl jsem snad nejmladší hlavní trenér široko daleko. Borisovi se podle mě trochu ulevilo, už tam byl takový přetlak. A když jsem jel druhý den na klub podepsat rozvázání smlouvy, sekretářka ve dveřích hlásila: Musíte hned zavolat panu Formanovi a Čejchanovi (podnikatelé spojení s fotbalovým Libercem, pozn. red.). Říkal jsem: A kdo to je? (směje se) Měl jsem ligové nabídky, ale slíbil jsem, že týden nic nepodepíšu. V Liberci byli hrozně akční, sympatičtí. Takže jsem se nebránil, i když šlo jen o druhou ligu. Nakonec jsem jim kývnul, přestože finančně to byl strašný pád dolů. Ve Slavii jsem v té době vydělával přes sto tisíc, což byly neskutečný peníze.

Jak zásadní roli hrál Liberec ve vaší kariéře?

To byla nádherná štace! Díky všem těm nadšencům. Přišel jsem, měli jsme blbý výsledky, naštěstí to bylo ke konci podzimu. Mužstvo jsem pak vzal na hory, na prostou chatu, nechtěl jsem nic honosného. Začínalo se ráno za tmy, končilo se za tmy. To byly galeje. Hašek se bál nažrat, aby se nepoblil. A když fanoušci viděli, jak kluky dřu, začali tomu věřit. Na jaře jsme do toho neskutečně vlítli a šli za postupem. To byla nádhera, jak kluci šlapali. Postup byl nádherný okamžik. Najednou jsem měl v Liberci dveře všude otevřený, fanoušci byli neskuteční. Vyhrál jsem pak i Trenéra roku.

Po rozdělení federace toužilo po první lize několik klubů. Nakolik se tehdy rozhodovalo jen na hřišti?

(směje se) Asi se dělaly hrozný věci... Mančafty byly ochotný udělat cokoliv. Pamatuju si, že jsme měli dokonce v kabině asi dvakrát odposlech. Abychom věděli, jaký hráče mají nebo nemají koupený. Kdyby to ten mančaft věděl, tak je to obrovský průser. Takhle jsme mohli reagovat, věděli jsme, kdo jakou prasárnu dělá. Ale to jsme se vyloženě jen bránili, protože snaha ovlivnit zápas byla ze všech stran. Doma jsme porazili každého, atmosféra byla famózní, taková snad nebyla nikde. A venku jsme si to dokázali ohlídat. Nádherná doba! Na Liberec nedám dopustit. Možná jsem se unáhlil a do Sparty odešel moc brzo. Ale toť otázka...

Spartu jste navíc nakonec vedl jen v devatenácti zápasech.

Tři čtvrtě roku. Přišel jsem v zimě, byla čtvrtá. Na titul to už nebylo. Ale mužstvo se stabilizovalo a dokázali jsme vyhrát český pohár, když jsme ve finále porazili Drnovice. Jenomže začala nová sezona a nový majitel pro mě představoval průšvih. Přišel jsem za Macha a najednou Spartu po půl roce koupil Rezeš. Narazila kosa na kámen. Nesnášeli jsme se.

Proč?

Byli mi nesympatičtí tím, jak velikášsky se chovali. Furt mě zvali na nějaké schůze do Piešťan. Odmítal jsem tam jezdit s tím, že tady mám mančaft. Nakonec to dopadlo, jak muselo. Pepa Chovanec jako sportovní ředitel tam musel jezdit za mě. Pak se stal trenérem a já musel skončit, což pro mě byl jeden z nejšťastnějších dní v kariéře vůbec. Už mě to tam vůbec nebavilo, i když jsem tam měl fantastický kluky. Jenže bohužel s vedením nešlo vyjít.

Bez práce jste však dlouho nezůstal.

Za dva dny jsme se Zuzkou odletěli do Řecka na dovču a už tam mně volaly kluby. Šel jsem nakonec do Bohemky a nešlo o špatné rozhodnutí. Přestože začátek byl tvrdý, protože Bohemka byla totálně na dně. Naštěstí mě majitel pochopil a souhlasil, že sestoupíme a vybudujeme úplně jiný mužstvo. Vyndal jsem víc než polovinu hráčů. Tým velice rychle zase postoupil, a nakonec hrál báječně. Nádherných šest let! Byl jsem tam spokojený stejně jako v Liberci. Pak za mnou začal jezdit Pepa Dufek, který chtěl s Boleslaví taky postoupit do první ligy. A když jsem viděl, že v Bohemce se už nikam dál neposunu, kývnul jsem. Švarc to strašně těžko nesl. Neskousnul, že jsem odešel. Ale zase se to sešlo tak, že jsem tam byl jenom dva měsíce. Začali mě totiž bombardovat ze Zenitu Petrohrad.

Jehož trenérem jste se jako první zahraniční kouč v ruské lize záhy stal. Jak na vás přišli?

Jednou po tréninku mi zavolal manažer Zíka, že by byla možnost jít trénovat do Ruska Zenit Petrohrad. Měli na mě dostat tip od nějakého Rusa, který snad pracoval ve Spartě u mládeže. Byl jsem z toho vykulený. Tehdy ještě Rusko bylo moderní, ne jako teď. Za tři dny mně volali znovu a chtěli, abych přiletěl do Moskvy. Už se ovšem hrála soutěž. Říkal jsem, že to v Boleslavi nemůžu říct, že by mě snad zabili. Jelikož byl volný víkend, odletěl jsem tam načerno. Měli jsme schůzku s Vitali Mutkem, prezidentem Zenitu. Později měl malér, byl ministrem sportu, za dopingovou aférou byl on. Působil však tehdy solidně. Potkali jsme se na obědě v restauraci Prigožina. To jsem si dal dohromady až nedávno, když se Prigožin propírá v médiích tam a zpátky. Asi jsem se jim líbil, protože jsem odletěl zpátky a za tři dny znovu telefon. Mutko chtěl, abych okamžitě přiletěl do Petrohradu.

To už jste asi v Boleslavi neutajil, že?

Už jsem musel s pravdou ven. A nadšení z toho nebyli. Odletěl jsem tam, vzal jsem s sebou i Zuzu, aby řekla svůj názor. Ukázali nám nádhernou bázu, tréninkové centrum. Na naše poměry bylo neskutečný. Zuza z toho byla taky hotová. Pak už to šlo velice rychle. Setkal jsem se s vlivnými lidmi. Generálním sponzorem byl Gazprom a komplex bank, jemuž šéfoval David Traktovenko, který pak byl majitelem Zenitu. Po dvou dnech si mě pozvali na sbor direktorů. Asi jsem jim byl sympatický, i když jsem rusky skoro neuměl. Po výslechu mě poslali za dveře. Sekretářka mi udělala kávu. A asi po tři čtvrtě hodině mě zavolali a Mutko mi oznámil, že s okamžitou platností se stávám trenérem velkého Zenitu Petrohrad. Ani jsem ještě neměl rozvázanou smlouvu v Boleslavi, což bylo na pokutu jak prase. Pamatuju si, že v letadle se mě Zuza zeptala, kolik budu brát. Říkal jsem, ty brďo, víš že nevím! (směje se)

Co na to žena řekla?

Že jsem blbej! (směje se) Ptal jsem se pak agenta a říkal, že mám být klidný, že v Čechách si tolik nevydělám. Myslím, že to bylo 250 tisíc dolarů v bonusech, které se vyplácely po čtvrt roce, plus sto tisíc rublů, který tehdy byl v kurzu ke koruně jeden ku jedné. Ale už po prvním roce se plat zvedal, protože jsme byli nesmírně úspěšní. Hned jsme skončili druzí, což bylo historicky nejlepší umístění Zenitu. Předtím hráli furt na hraně vypadnutí. Druhý místo byl obrovský úspěch.

V jednu chvíli jste byl v Petrohradu takřka za boha, viďte?

Furt jsem tam byl za boha, nejen jednu chvíli! Když jsem pak odjížděl, tak mě vyprovázelo na letiště asi deset tisíc lidí. Neskutečný. Možná kdybych tam nechtěl skončit a nebyl takový hovado, byl jsem tam až do důchodu. Problém však začal, když Zenit koupil Gazprom, což mně přiletěli dokonce oznámit až do Prahy. S Traktovenkem jsme byli velcí kamarádi, skoro rodinní přátelé. Když v roce 2006 skončil, byl to pro mě strašný šok. Prodal úspěšné mužstvo, byli jsme ve čtvrtfinále Poháru UEFA. Měli jme mančaft jako kráva, Aršavin, Keržakov, samé bomby. Začínali jsme s kluky osmnáct devatenáct let. Spoustu hráčů jsem měl v reprezentaci. Tehdy mě i lámali do ruského nároďáku. Neodmítl jsem, ale v Zenitu mi řekli, že buď klub, nebo nároďák. Vybral jsem si Zenit.

Nelitujete toho?

Ne. Ale jak klub koupil Gazprom, začal s tím, že teď budeme spolupracovat. Což se mi moc nelíbilo, protože na nějakou spolupráci s někým jsem nikdy moc nebyl. Vždy jsem si všechno dělal sám. Ani moji asistenti často nevěděli, co bude. S nikým jsem se neradil. To je taková moje typická vlastnost. Ale na jaře 2006 jsme vyřadili Marseille s Ribérym, Nasrim, Barthézem. Ve čtvrtfinále nás pak v Seville zařízl rozhodčí, ale hlavně se tam stala jedna věc. Tam jsem něco trochu neunesl.

Co se událo?

Na takové velké zápasy se mnou lítala i Zuza. V Seville se mnou bydlela na apartmánu, a tam za mnou přišel prezident klubu Fursenko. Na stole viděl papír se sestavou. Podíval se a zeptal se, proč nehraje jeden hráč, za něhož dali velký peníze. Říkal jsem, že na to nemá. Manažer je totiž natáhl. Zuzka vše slyšela. Když se pak hrálo, prý přišla na tribunu. A tam byli všichni ti papaláši, Fursenko, Medveděv a další. Ona se na ně otočila a říkala, že mi nemůžou mluvit do sestavy. Po zápase mně pak všichni hlásili, že z toho byli úplně opaření. Pak jsme hráli semifinále ruského poháru na CSKA Moskva. Den před zápasem padla i otázka, jestli mi vedení nemluví do sestavy. To mě strašně naštvalo. Zakousl jsem se a řekl: Pánové, v žádným případě. Taky jim nemluvím do toho, na jakou stranu mají otáčet kohoutky, aby jim tekla nafta!

A spor s vedením vygradoval.

Ano, hned druhý den za mnou přiběhl asistent Borovička a ptá se: Četl jsi noviny? Ty ses popravil, Vlasto, ty ses úplně popravil! Večer jsme ještě prohráli 0:1. Navíc jsem nepostavil Aršavina, Keržakova. Asi pět reprezentantů jsem nechal sedět. Večer zasedl velký cirkus, včetně toho jejich divnýho Medveděva. A večer přišel Fursenko na pokoj a oznámil mi, že zasedlo direktorium prezidentů a s okamžitou platností končím. Poděkoval jsem mu s tím, že jsem na to čekal jako na smilování. Odletěl jsem domů a byl šťastný. Jak skončil Traktovenko a přišli noví lidi, už jsem to tam nedával.

Rusko jste měl šanci detailně poznat. Jak teď koukáte na zemi, která vede agresi proti Ukrajině?

Jsem strašně naštvaný, že se do této hrozné války pustili. Děsně mně vadí, ale nemůžu s tím nic dělat. Ti moji kamarádi, novináři, se kterými jsem pořád v kontaktu, mi tvrdí, že všechno není tak, jak nám tady říkají. Samozřejmě jim to taky vadí. Mám i kamarády, kteří z Ruska odešli. Nevím, co si o tom mám myslet, proč vůbec válka je...

Pojďme zpět k fotbalu, nelitujete, že jste nikdy nevedl reprezentaci?

(povzdychne si). Nepřemýšlel jsem o tom do té míry, že bych mohl říct, že toho lituju. Jednou ta nabídka i byla. Karel Brückner mě chtěl za asistenta, už ani nevím, kde jsem tehdy byl.

A mrzí vás, že jste nikdy nevyhrál titul?

Víte, že ani ne? Samozřejmě bych měl rád titul, to bych zase kecal. Ale že by mě to nějak ubíjelo? Ne. Prostě stalo se, neměl jsem takové štěstí. Ale musím říct, že kdekoliv jsem byl, tam se mi dařilo. Málokdy jsem měl problém, že bych hrál v dolní polovině tabulky. Je tedy fakt, že dvakrát jsem šel k mužstvu a předem jsem řekl, že ho nezachráním. V Ostravě a Bohemce. Vždy bylo lepší spadnout a vybudovat nový tým. A vždy se mi podařilo dát dohromady velice slušný tým. A co se mi taky dařilo byli mladí hráči, což dneska pomalu neexistuje. Z toho jsem úplně nešťastný. I ve Slavii jsou samí nakoupení kluci, mladí tam pomalu nemají šanci.

Komu jste přál titul v minulé sezoně?

Nejsem sparťan ani slávista. Na ligu se dívám komplexně a myslím, že mám i soudný názor. Teď jsem však tajně držel palce Spartě, ať jim titul vyjde. Protože konsolidovali mančaft, kdežto Slavia mě dráždí, jak tam furt točili se sestavou. Teď Slavia zase nadopovala mančaft novými jmény. Nechápu, na co je kupují. Podle mě Tijani z Ostravy tam ani hrát nebude.

Zvedá se podle vás úroveň české ligy?

Ne. Zápas Česka s Izraelem na mistrovství Evropy do 21 let snad řekl dost, ne? S těmito mančafty vůbec nestíháme, fotbalově jsme na mistrovství byli nejhorší.

Co českému fotbalu chybí?

Všechno. Jsme pomalí. V kombinaci, v technice, ve všem. Byla nádhera koukat se na Anglány, Španěly, Izraelce. Kdežto my hrajeme na náhodu, jestli se tam někdo utrhne a dá z toho gól. Kombinačně vůbec nestíháme.

Proč tomu tak je?

Protože právě mladí kluci nedostávají šanci ve vyšší soutěži. Jsou strašně dlouho na lavičce, nebo se tam ani nedostanou. Mělo by se jim víc věřit, takhle se akorát furt točí peníze díky nákupům nových hráčů. Trenér si musí dupnout, že to bude hrát se svými kluky.

Vy nyní s mládeží pracujete ve Vlašimi, jak dlouho chcete být v zápřahu?

Dokud to půjde, tak pojedu. S těmi kluky mě to baví. Mám strašnou radost, jak mi rostou před očima. To je neskutečný. Nemusíte na ně řvát jako na dospělý. Dneska už není tak velký problém s nějakým velkým flámováním, jak bývávalo, že jsme je hlídali, aby nám někde neulítli. Někdy na diskotéku zajdou, ale nestane se, že by někdo přišel ožralý na zápas. Doba je trochu jiná, rodiče to možná trochu víc hlídají, a i oni chtějí být úspěšní. Mám strašnou radost z toho, když na něčem dřeme, makáme, a pak to na hřišti dopadne tak, jak by mělo. Samozřejmě bych si přál, aby někteří kluci měli možnost dostat se do ligy. V dnešním systému to mají hrozně těžký. Trenéři se dnes bojí do toho opravdu šlápnout.