Někdejší kapitán Plzně o divoké kariéře: Bavil mě fotbal, holky i pivo! Proč nesnáší Spartu?

Bohéma, kterého si v sedmnácti vytáhl kouč Jarabinský do prvního týmu Sparty, kde se potkal s letenskými legendami v čele se Skuhravým a Bílkem. V otevřeném rozhovoru popisuje 55letý sympaťák svůj divoký život a vysvětluje, proč drží dál palce Viktorii.

Jak se stane, že fotbalista se 125 ligovými starty jezdí po Praze s multikárou?

Jednoduše. Trenéřina by mě nebavila, roli vedoucího týmu mi nikdo nenabídl. V Plzni mi řekli končíš a bylo. Hrál jsem pak roky v Rokycanech. Třikrát jsme postoupili, dával jsem spoustu gólů. Udělali mě čestným občanem města Rokycan. Jsem například ve společnosti Věry Bílé.

Vážně vás to k fotbalu netáhlo zpátky?

Ve fotbale jsem byl odmala, nechybí mi. Ani na něj moc nekoukám. Baví mě víc nižší soutěže, přebory. Kouknu se samozřejmě na pana Messiho, ale jinak ne. Spíš se mrknu na akvabely. Víte, mě ale současná práce baví. Jsem zaměstnaný, výplata mi chodí pravidelně.

Ve fotbale byste si jistě vydělal víc.

Nejsem náročný. Když jsem hrál v Plzni, měl jsem maximálně třicet tisíc, což bylo na tehdejší dobu slušný. Ale pochopitelně jsem si nemohl vyskakovat. Když teď slyším, že třeba ve Spartě má někdo milion, dva měsíčně, přitom Sparta hraje vlastně jen pětatřicet zápasů za sezonu... Tohle přece není normální.

Jak vypadá váš klasický den?

V zimě se starám o chodníky od Palmovky k Bulovce a v části Karlína. Objíždím rajon a kde je špína, zasáhnu. Když sněží, volají mi třeba ve dvě ráno, ať vyrazím. Multikáru mám u sebe, abych byl na místě co nejrychleji. Někdy je to dřina. Při kalamitě jezdím i dvanáct hodin v kuse. V létě pak zapřáhnu kontejner a odvážím posekanou trávou.

Váš život po fotbalové kariéře je vůbec plný různých profesí. Například jste se živil jako výčepní.

Než jsem se vrátil do Prahy, dělal jsem v Plzni popeláře. Předtím jsem zateploval baráky, obložil jsem snad třičtvrtě Plzně. Dělal jsem i fóliové střechy, pracoval jsem s Ipou, s hořákem. Tohle jsem provozoval asi tři roky. Byla sranda.

Povídejte.

Na střechy jsem nastoupil týden poté, co jsem skončil s profesionálním fotbalem. Hodili mi na rameno Ipu, ve čtvrtém patře se mi klepaly nohy. Dobře, kdybych ležel tři roky doma, tak neřeknu. Ale já byl vlastně v plném tréninku. Fotbal je dobré zaměstnání, uvědomil jsem si. Já jsem si ale užíval celkově život, bavil jsem se.

Zlobil jste?

Hodně. Upřímně, moje životospráva stála za prd. Zdeněk Michálek, nejlepší trenér, kterého jsem zažil, z toho měl trauma. Měl jsem rád pivo, a plzeňský je nejlepší na světě. V Plzni jsem, v uvozovkách, vychovával mladíky. Vlčka, Drahoráda, Šmejkala, bratry Došky, Ježka, Vágnera.

Co jste prováděli?

Když se vyhrálo, šlo se na pivo. Jako kapitán a zkušený hráč jsem volal rodičům mladíků. Sdělil jsem jim, že kluci budou do půlnoci doma. To jsem vždycky splnil. My starší jsme pokračovali do rána.

Neříkáte si občas, že kdybyste životosprávu dodržoval, mohl jste ve fotbale dosáhnout mnohem víc?

Všechno je tak, jak má být. Bavil mě fotbal, holky i pivo. Tak proč bych si to měl odpírat? Musím moc poděkovat panu Michálkovi. Byl jako můj druhý táta, staral se o mě hodně i mimo hřiště. Díky němu jsem se dostal do Viktorky. Když mě vedl v Rakovníku, doporučil mě do Plzně. Potom jsme se tam oba sešli.

Byl na vás Michálek přísný?

Byl především lidskej. Na soustředěních jsem bydlíval s Milošem Slabým nebo s Míšou Drahorádem. Jednou jsem si zapálil cigaretu u okna. Kouřil jsem a koukal se ven. Pod oknem se zničehonic objevil Michálek. Řekl mi: hele, típni to, Drahorádovi to nedělá dobře. Žádný řev, pokuty. Lidsky, v klidu. Jasně, občas mi vynadal, ale nekřičel. Když jsem zlobil hodně, zničil mě na hřišti.

Jak?

V Rakovníku jsem měl na starosti kotelnu. Měli jsme tam s kolegou vždycky basu piv. Jednou Michálek nečekaně přijel a zjistil, že jsem přebral. Řekl mi, ať se převlíknu do tepláků, že mě čeká na hřišti. Proháněl mě dvě hodiny. Peklo.

Zprvu jste však musel mít úplně jiné ambice než angažmá v Rakovníku nebo posléze v Plzni, která v 90. letech minulého století rozhodně nepatřila mezi tuzemskou elitu jako nyní. Od straších žáků jste působil ve Spartě, v sedmnácti si vás dokonce vytáhl do áčka kouč Jozef Jarabinský.

Jak jsem už řekl, všechno je tak, jak má být. Ničeho nelituju. Vším, čím jsem byl, byl jsem rád, jak říká klasik. Pan Jarabinský mě vzal na turnaj do Švýcarska. Poprvé jsem vycestoval na Západ. Na pumpě v Německu jsem koukal jako puk. Poprvé jsem třeba viděl Milku. Byl jsem v nebi, vedle mě Tomáš Skuhravý, Michal Bílek nebo Pepa Chovanec. Zažil jsem vlastně na Letné také Honzu Bergra. Celkově skvělá škola. Fotbalová i životní. Pamatuju si, co se Jarabinský nazlobil kvůli Skuhravému. Ale také on řešil situace lidsky, s nadhledem.

Máte po ruce příklad?

Skuhravému třeba často vyčítal, že hodně jí. Máš už osmý řízek, ještě tě uvidím s devátým, končíš, uhodil na něj. Pan Jarabinský byl fajn. Dával mi šanci. Na turnaji proti nám nastupovaly výběry velkých evropských klubů do jednadvaceti let. Hráli jsme například proti AC Milán. Všichni měli chlupatý nohy, já byl mezi nimi holobrádek.

Ke komu ze sparťanů jste měl blízko?

Můj velký kamarád je Máňa Mistr. Nebo Roman Vonášek, který mě vzal jednou na holubí závody. Poslal jich dvacet do Belgie, kde je vypustili. Seděli jsme u něj na zahradě, bylo snad pět ráno. Před sebou jsem měl papír a tužku, byl jsem zapisovatel. Najednou Vonas kouknul na nebe, kde byla vidět jen černá tečka a oznámil mi: odškrtni dvojku. Dodnes nechápu, jako to poznal, když já jsem toho holuba ani neviděl.

Vonášek měl s holuby úspěchy.

Jsou pro něj velkou vášní. V Belgii, kde hrával, je holubářství pomalu národní sport. Vyhrál tam prestižní závod, za holuba mu nabídli dva tisíce dolarů. Vonas zájemcům jen suše oznámil: ten holub už nebude nikdy lítat. Vyhrál, jde do chovu, bude jen souložit.

Komu vlastně fandí rodilý Pražák a bývalý sparťan, který je fotbalově nejvíc spojený s Plzní?

Viktorce. Sparta umisťovala své hráče na vojnu do Chebu nebo do Karlových Varů, mě šoupla k tankistům. Zanevřel jsem na ni. Podělala mi dva roky života.