Návraty šedesátníka Chovance časem. Legenda? To ať posoudí jiní

Vždycky jsem se rád ohlížel zpátky. Už jako vyjukaný sedmnáctiletý kluk, který vystoupil na pražském Hlavním nádraží z vlaku a nevěděl, jak se dostane na Letnou.

Jenže tehdy jsem byl rád, když mi náhodný kolemjdoucí poradil, do jaké tramvaje mám nasednout.

Osmička. Jako bulík jsem stál u okna a bál se, abych vystoupil, kde mám. Pak jsem uviděl stadion. Velký, monstrózní, až se mi z toho rozklepala kolena a třásl hlas. Už ve vrátnici, kterou jsem musel projít. A v šatně zase. A to jsem si myslel, jaký jsem frajer a jak jsem na tenhle krok připravený.

Právě sparťanská historie mě uchvátila a fascinovala. Všichni ti velcí hráči, kteří ve Spartě kopali. Kvašnák, Táborský Mašek, Kramerius, můj strejda František. Co já se jen jako osmnáctiletý kluk naseděl se sparťanským archivářem panem Borečkem a poslouchal jeho vyprávění o plejerech, kteří na Letné hráli. A co teprve, když mi začal ukazovat trofeje, které Sparta získala.

I to dokládá, jak klub v dnešní době pracuje. Každý se za slavnou historií Sparty schovává, ale přitom ji bere jako něco sekundárního. My ji vnímali. Byli jsme šťastní, že můžeme být její součástí.

Právě, že by se jim to říkat mělo. V Anglii patří historické paralely ke klubové kultuře, v Holandsku zrovna tak. Eindhoven, kde jsem hrával, nemá zdaleka tak dávnou a bohatou historii, jako třeba Ajax nebo Feyenoord, přesto je na ni pyšný. A když se člověk po letech do Eindhovenu vrátí a vidí tam svou fotografii, je hrdý, že do klubové historie také něčím přispěl.

Jeden z důvodů, ale podstatných.

Nevyužitý potenciál, který Sparta má, cesta, kudy se ubírá a které se marně snažím porozumět, kroky, které dělá. A že už jich za poslední roky bylo. Ale také směr kudy se vydala a jemuž také dost dobře nerozumím, protože mi připadá, že vede do propasti. Peníze zmohou mnoho, ale úspěch vám nezaručí. I na hřišti je to patrné, protože spousta dnešních hráčů Sparty není dost dobrá na to, aby nosili její dres.

Někdy neškodí se chvíli zastavit a zavzpomínat. Ohlédnout se za tím, čím člověk prošel a co má za sebou. Hlavně pokud se z toho dá něco použít v dnešní době. Ale na tom není přece nic staromilského. Zvlášť, když až příliš dobře vím, že každá doba měla své. Své hráče, hvězdy, diváky, peníze...

Tisíc osm set korun jako zaměstnanec Dopravních podniků. Ale bylo mi sedmnáct, čekala mě vojna, takže pár měsíců na Letné představovalo epizodu.

Máma by byla nejradši, abych přestoupil z Púchova do Slovanu, který mě lákal do Bratislavy. To táta se strejdou rozhodli. A zvlčet? Vždyť já byl rád, že jsem trefil ze Sparty na ubytovnu do Bohnic. Znal jsem jen fotbal.

Nechtělo se mi vracet. V Chebu se mi zalíbilo, hned prvním rokem jsme skončili v lize šestí, hráli jsme letní Interpohár, takže když za mnou a Vláďou Hruškou přišli, abychom zůstali, vážně jsem o tom přemýšlel. Nabízeli nám byt, lepší peníze, než jsem měl ve Spartě...

Jak se to tehdy říkalo? Pevná hráz, míru hráz, nic nám tu neschází, radši bychom byli za hrází.

Ale se vším, co k nim patřilo. I s náčelníkem, který přišel a měl před mančaftem agitku: Soudruzi, nám nikdo neproklouzne přes státní hranici, vy byste neměli nikoho nechat proklouznout do pokutového území, aby vám dal gól.

Bojoval jsem s tím. I proto, že o mě Sparta během vojákování neprojevovala zájem. Pak jsme ale přijeli s Chebem hrát ligu na Spartu, kde už čekal táta, strýc František a klubové vedení, všechno jsme rozebrali a já se rozhodl, že zůstanu sparťanem.

Se Spartou je spojený celý můj život. A nic na tom nemění, že jsem hrál v Holandsku, trénoval v Rusku či na Slovensku, nebo že jsem teď zaměstnán na Strahově.

Ale krásné. Na všechny tituly, pohárové zápasy, utkání s Barcelonou, Juventusem, Realem. Vždyť my všechny tyhle slavné kluby porazili.

To musí posoudit a potvrdit jiní.

Ale to ano, příjemné to je. Ještě příjemnější by ale bylo, kdyby mě některý ze začínajících sparťanů objevil jako součást klubové historie.

To rozhodnutí uzrálo v naší generaci ve spoustě z nás. Vždyť sedmdesát procent mých spoluhráčů se stalo trenéry či manažery. A úspěšnými trenéry a manažery.

Dokázal si nás získat a ukázat nám cestu, takže nás určitě ovlivnil. Měl autoritu, zkušenosti, působil v zahraničí, což byla v té době přidaná hodnota.

Já nic nezvažoval ani nerozhodoval, mně byl bližší Leverkusen a německý fotbal. To kluby a manažeři se tak dohodli. Trenér Ježek mě vyprovodil s tím, abych v devětadvaceti letech neměl z Holandska a Eindhovenu obavy.

Jenže to bych musel emigrovat a na to jsem neměl povahu ani náturu. Byl jsem nastavený jinak.

Ale to měli. Slyšeli o nás z východu různé historky, jako jsme je slyšeli my o nich. Navíc bylo vidět, že jsme přece jen odjinud. Nebyli jsme třeba tak otevření jako oni.

To proto, že jsem měl už ve Spartě i reprezentaci přece jen něco odehráno a se spoustou hráčů Eindhovenu jsem se na hřišti potkal. Takže mě vzali a já s nimi udělal dva tituly a získal dva poháry. Proto když se teď do Eindhovenu sem tam vrátím, cítím, že jsem součástí jeho historie.

Nejdřív mě lanařil Real Zaragoza, kde jsem byl dokonce na zkoušce. Prošvihl se však termín přestupu, proto jsem se vrátil domů. Sparta si mezitím pořídila Jirku Jeslínka, který skončil v Hajduku Split, a trenér Uhrin měl volit mezi námi dvěma.

Vlasta Petržela, s nímž jsem vojákoval v Chebu a on v té době Slavii trénoval, mě tam lákal. Dokonce mi nabízel všimné, abych měl rozhodování snazší. Jenže já jednal s Čechoameričanem panem Korbelem, kterému klub patřil a tomu jsem na rovinu řekl, že pokud o mě bude mít zájem Sparta, zůstanu na Letné. Oba jsme věděli, jaké haló by z mého přestupu do Slavie vzniklo a nechtěli jsme ho vyvolávat.

Co rarita, hotové bláznovství. Půl roku jsem v kanceláři úřadoval a fotbal si chodil zahrát s majitelem Sparty Petrem Machem a jeho lidmi jen abych si udělal žízeň. A pak jsem volal manželce, aby mi připravila tepláky, že jedu na soustředění a budu zase hrát. Myslela, že jsem se zbláznil.

Hlavně když jsem se soukal do trenek a nemohl se do nich vejít. Ještě chvíli předtím jsme pokuřovali s slávistickým trenérem Františkem Ciprem v jeho kumbálu ve starém Edenu a on neměl do poslední chvíle tušení, že proti Slavii nastoupím. Vždyť já se ani nerozvičoval na hřišti.

Vymysleli to Petr Mach s trenérem Jarabinským a já si nejdřív ťukal na čelo, jestli se nepomátli. Ale vyšlo nám to, Pavel Nedvěd dal v poslední minutě gól a nad Slavií jsme vyhráli.

Sám jsem o tom hodně přemýšlel, ale lákalo mě to, i když jsem zároveň cítil k téhle práci velký respekt.

Prošel jsem ve fotbale vším od nejnižších sfér po nejvyšší, ale šéfovat rozhodčím představovalo najednou novou, nepoznanou výzvu. Zažil jsem rozhodčí na hřišti jako hráč, registroval je z trenérské lavičky i kanceláře, slyšel a četl, jak se o nich mluví a píše, takže jsem byl zvědav, jací jsou doopravdy.

Jiní, než jsem je znal. Jejich role je strašně těžká. Mnohem těžší, než jen hrát fotbal či trénovat. Nechat si dobrovolně nadávat a dostávat kartáč od nějakých sedmnácti let, kdy se na soudcování dají, na to musí být člověk hodně otrlý. Zvláště, když jsou zaškatulkováni do sorty těch zprofanovaných, zkorumpovaných...

Snažím se o to. Pokouším se rozhodcovský stav očistit. Přístupem, svým jménem, tím, co jsem ve fotbale dokázal.

Ne vždy.

Bylo to těžké období. Náhlá smrt manželky, protože rakovina postupovala rychle, infarkt ve chvíli, kdy člověk sedí doma v křesle, najednou cítí bolest na prsou a nemůže se nadechnout, pomoc v motolské nemocnici za pět minut dvanáct, takže vaše svíčka nezhasne, operace a pak týdny o berlích... Všechno se dá ale zvládnout, když má člověk kolem sebe rodinu, dcery, vnoučata, kamarády. Pak zase přijde chvíle, kdy se zase chce věnovat práci, potkávat se na fotbale se známými, ještě něco udělat.

Ale ten infarkt nepřišel vůbec proto, že bych byl nějak přetažený, znavený či vyčerpaný. A kouřit jsem přestal také hned po smrti manželky. Sám nevím, jak se mi to podařilo, ale něco se ve mně zlomilo.

Ale k tomu bude přece příležitost hned na oslavě mých šedesátin, které jsme s dcerou nachystali a kam zvu všechny kamarády, kteří prošli mým životem.

Žádnou nemám. Dresy protihráčů, které jsem během kariéry posbíral a původně je chtěl zanechat vnukům, jsem rozdal, takže mi zůstaly jen medaile a pár fotbalových relikvií, které mám v pracovně. Vždyť jsem přece říkal, že ohlížet by se měl člověk jen za tím, co se dá použít i v současnosti.