Lidi se divili, že psychopat Skácel má galerii! Brankář Sigmy o životě po kariéře a kamarádu Saudkovi

Jak jste se k profesi galeristy dostal?

Fotbal jsem nemiloval natolik, abych v něm pokračoval například jako trenér. Umění mě zajímá odmala. Kde jsem působil, chodil jsem po galeriích. Nejvíc v Praze. V Prostějově před dvanácti lety končila zavedená galerie. Její majitel, se kterým jsem se přátelil, mi ji chtěl předat. Bohužel záhy zemřel, musel jsem začít sám. Upřímně, první tři čtyři roky to byl boj. Učil jsem se.

Když jste začínal, jaké jste měl představy?

Myslel jsem si, že všechno bude jednodušší. Fotbalové prostředí zkrátka člověka nekultivuje, ani ho nepřipraví na samostatnost. Zprvu jsem musel činnost dotovat z naspořených peněz. Po přestěhování do vlastních prostor mi odpadl nájem, což bylo příjemné. Obrovsky mi pomohl Mirek Černošek, šéf prostějovského tenisu. Velký sběratel umění. Je mým váženým zákazníkem.

Jak si stojíte nyní?

Dneska se na mě obracejí lidé z vyšších kruhů, sháním jim obrazy pro jejich klienty nebo rodiny. Podařilo se mi něco, v co jsem ani nedoufal. Moje babička se mi ptá, jestli je moje zaměstnání počestné. Odpovídám ji, že ano. Nikoho nešidím. Byly dřív chvíle, kdy jsem chtěl skončit. Naučil jsem se ale dotahovat věci do konce. Nakonec se všechno přehouplo do pozitivna. Dnes zastupuju několik malířů a fotografů, mezi nejznámějšími z nich je Jan Saudek. Mám opojný pocit. Jako když si vychováte ve fotbale úspěšného hráče.

Jste už expertem v umění?

Nemám v tomto oboru vzdělání, jsem samouk. Ale jelikož jde o můj velký koníček, vzdělávám se neustále. Nikdy nebudu znát všechny styly a umělce, ale získal jsem oko na výstavách i vernisážích. Dokážu relevantně ohodnotit obrazy.

Jakou nejvyšší částku za dílo jste utržil?

Můj vrchol byl Andy Warhol, jeho dílo se prodalo za padesát tisíc euro.

Ve fotbale jste měl nálepku kontroverzní postavy. Spousta lidí musela být v šoku, že jste se vrhnul na umění.

Táta si moc přál, abych ve fotbale něco dokázal. Byl jsem ale příklad toho, když si rodiče přejí víc než děti. Abych se ale vrátil k otázce. Lidi se divili, že blázen a psychopat Skácel si udělal galerii. Nechci říct, že jsem se úplně změnil, ale v tomto oboru jsem se našel. Řídím si všechno dám, což mi vyhovuje. A navázal jsem před lety osobní vztah s Janem Soudkem. Vychovává mě, učím se od něho. Přiznávám, že mě živí, je můj hlavní příjem, lidi z něj šílí. Mám třiadevadesátiletého dědečka, vím, co znamená, když je člověk starý. Ale aby byl někdo v osmaosmdesáti tak vitální, jako Honza... Klobouk dolů.

Mimochodem, Jan Saudek je také kontroverzní.

Dost možná proto jsme si k sobě našli cestu. Před časem se dělala v Prostějově výstava, byl jsem jejím kurátorem. Byl jsem za Honzou a oslovil jsem ho, jestli by se výstavy nezúčastnil. Padli jsme si hned do oka, má neskutečné charisma. Jsme navíc skoro stejně velcí, Honza má jen o čtyřicet čísel míň. Když spolu mluvíme, on musí stát, já sedím.(směje se)

Zařizujete mu prý výstavy.

Ano. Teď chystáme výstavu v Moravském Krumlově. Bude spojena s Moravskou epopejí Alfonse Muchy, jehož vnuk akci zastřešuje. Takhle práce je fajn. Přesto mi mnozí lidé říkají: ty si děláš legraci, že tě tohle baví.

Vás to baví evidentně. I proto, že si věci řídíte sám?

Stoprocentně. Vždycky se mi líbil kult hvězdy. Byl jsem brankář, což je specifická role v týmu. Jste v bráně sám, je to na vás. Jakoby individuální sport. Já nikdy nebyl kolektivní. Teď dělám solitérní práci, sám chystám výstavy. Jasně, mám k ruce tým sehraných lidí, ale celkově jsem svobodný. Dělám si, co chci. Třeba měsíc nepracuju, potom udělám několik výstav v kuse. Mám teď před sebou jeden velký sen. Rád bych uspořádal výstavu fotek Honzy Saudka a Jaromíra Jágra.

Chybí vám trochu fotbal?

Kamarád se mě ptal, jestli jsem se díval na nedávné finále Ligy mistrů. Pustil jsem si ho, ale že bych fotbal sledoval pravidelně, to zase ne. Možná i proto, že starší dcera hraje basket a mladší volejbal. Fotbal je ale obrovský fenomén, což poznávám každou chvíli. Dělám do umění dvanáctý rok, pro většinu lidí ale stejně budu jenom bývalý brankář.

Mezi tyčemi jste měl nakročeno vysoko. Byl jste jedničkou Olomouce, poté i v jednadvacítce. Stál za zlomem v kariéře váš známý spor s tehdejší šéfem Sigmy Jiřím Kubíčkem, který vás obviňoval z neprofesionality?

Nebyl jsem bohém, diskotéky mi nepatřily. Spíš jsem byl svůj, moc jsem nemusel kolektiv, což se víceméně nezměnilo. Tehdy jsem měl vyhřezlou plotýnku, do toho antipatie mezi mnou a panem Kubíčkem. Kdybych s ním neválčil, chytal bych na mistrovství Evropy jednadvacítek pod trenérem Brücknerem, kde kluci skončili druzí. Kvalifikaci jsem totiž odchytal celou, turnaj pak Jarda Drobný. Kubíček byl mstivý, nebyly to pěkné časy. Musím ale uznat, že procentuálně jsem v tom byl já ze sedmdesáti procent, klub ze třiceti.

Vyčítáte si, že jste si tenkrát nedal pozor na pusu?

Zachoval bych se dneska jinak. Byl jsem tenkrát na vrcholu. Pamatuju si, že mi vyšel přátelák v Anglii za jednadvacítku, lapil jsem penaltu Lampardovi. Na stadionu bylo dvacet tisíc diváků, nádhera. Brzy jsem dostal z Anglie nabídku, bohužel tehdy ještě země nebyla otevřená pro všechny státy. Třeba bych dnes dělal čtvrtého gólmana v Brightonu. Všem bych poradil, aby neválčili s klubem. Ta válka je dopředu prohraná. Podívejte se na záložníka Martina Haška, který válčí se Spartou. Já byl přesně jako on. On je v háji, já byl v háji. Věc se postupně dostane do osobní roviny, klubu je jedno, že z hráče nic mít nebude. Hlavně, aby mu uškodil. Já byl pak pro Sigmu smradlavá krabice, kterou nechtěli ani otvírat.

Ujel vám vlak, do kterého jste už...

...nenaskočil. Pokoušel jsem se dostat zpátky, ale nejsem typ, který by se kousl a makal víc než ostatní. Měl jsem chytání odmala postavené na talentu. Proto jsem i brzo skončil. Ale aby to zase nevypadalo, že jsem na fotbal zanevřel. Před čtrnácti dny jsem viděl na internetu video s proslovem pana trenéra Škorpila k bývalým hráčům Liberce před exhibicí. Tohle se mi moc líbilo, muselo být nádherný sedět v té kabině.

Zažil jste dokonce brazilskou kabinu, půl roku jste strávil v tamním třetiligovém klubu. Jaký byl?

Když si na ten půlrok vzpomenu, orosím se. Dozvěděl jsem tam zásadní věc. A sice, že bez tvrdé práce a tréninku nic nedokážete. Tam jsem pochopil, že už nikde nemůžu hrát. Protože jestli se trénuje v Česku, tak v Brazílii dvakrát tolik.

Opravdu? Každý si spíš představí brazilské kluky, jak se baví fotbalem na plážích.

Hráči dřou jako blázni. Když slyším pohádky, že sem dovezeme autobus brazilskými hráči, kteří dělali číšníky na Copacabaně... Kdepak. Brazílie je továrna na fotbal. Odmala si tam hráči přidávají, dřou. Není náhoda, že země chrlí talenty.