Kobra Ondrášek je naštvaný na Američany: Tu hrůzu s tisíci mrtvých jako by nevnímali

Sezonu začal útočník FC Dallas a české fotbalové reprezentace Zdeněk Ondrášek skvěle. Dva zápasy a v každém gól. Těšil se i na evropský šampionát. Všechny plány zhatila pandemie koronaviru. Se svojí půvabnou polskou snoubenkou Dario Dembinskou zůstali v USA. Čekají, co bude dál a štve je nezodpovědný přístup Američanů k ochranným opatřením, ale věří, že stihnou lednovou svatbu, jak řekl v exkluzivním rozhovoru pro Právo a Sport.cz.

Neřekl bych to tak, že jsme nestihli uletět. Zpočátku jsem o tom vůbec nepřemýšlel, upřímně, neuvědomoval jsem si, co může přijít. Nenapadlo mě, že nebudeme moct ani trénovat na našem stadionu nebo v posilovně. Později už jsem nechtěl riskovat, že budu čekat někde na letištích, kde může být spousta nakažených lidí. Navíc několikrát, protože musíme dvakrát přestupovat. Bylo by to i složité, Daria by nemohla do Čech, já zase do Polska, i když tam mám trvalé bydliště z doby, kdy jsem hrál v Krakově. Navíc máme psa Badyho.

Neřešili jsme to, jsem zaměstnanec Major League Soccer. Odletět by pro mne znamenalo i ohrožení dalšího působení v MLS, protože nás liga stále platí, i když se nehraje. Její vedení se snaží najít východisko přijatelné pro všechny týmy. Kdybych jim ukázal, že mě to nezajímá, mohlo by se mi to vrátit tím, že bych pak nezajímal já je.

Je v Dallasu nařízená karanténa?

Nikdo ji zatím nenařídil, ale udělali jsme si ji sami. Jsme převážně doma, i když to není oficiálně nařízené. Ale Daria už je z toho špatná. Nudí se víc než já. Sám se přeci jenom zabavím u play-stationu, který teď hodně hraju. Spolu hrajeme hru Dostihy a sázky. Ven chodím jen se psem, v tom se střídáme, nebo si jdu zaběhat. Když je třeba, zajedeme na nákup. To je v podstatě všechno.

Abych pravdu řekl, už to tolik nesleduji, moje snoubenka Daria má o situaci mnohem větší přehled. Snažím se především dělat to, co je potřeba pro ni, pro sebe a našeho psa. Udržuji se ve formě a na zprávy ani dění kolem sebe moc nekoukám. Když vidím ty lidi, jak to tady vůbec nedodržují, na nějaká opatření nekoukají a žijí si tu jako na dovolené... Je mi z toho až špatně. Když to takhle bude pokračovat, nevidím cestu, jak by mohlo být líp. Lidé chodí do parku, běhají, hrají volejbal, dělají pikniky, hrají si s dětmi na trávě, posilují na ní bez rukavic. Za rok, co jsem v Dallasu, jsem tolik lidí v našem parku neviděl. Bojím se, že by mohlo být brzy ještě hůř. Lidé jako by tu hrůzu, statisíce nakažených a tisíce mrtvých ani nevnímali. Jak je to v jiných státech unie nevím, ale řekl bych, že v Česku to zvládáte mnohem lépe.

Zavřené je víceméně všechno, a nejen v Dallasu, ale prakticky v celém Texasu. Nikam nemůžete, ale třeba restaurace a bary nabízejí možnost, že si objednáte jídlo a pití přes internet, přijedete si autem, oni vám to přinesou ven a odvezete si všechno domů. Sportoviště jsou úplně zavřená. S klukama z týmu hledáme sebemenší plácek, kde bychom si mohli jen tak lehce zakopat. Jenže lidé nás na bonzují, přijedou policajti a vyhodí nás. Je to čím dál složitější, ale bojujeme. Jiná cesta není. S naším gólmanem jsme se domluvili, že si najdeme nějaké zapadlé místečko, kde si spolu a s balónem zatrénujeme.

Nejezdíme nikam mimo naše městečko. Nebydlím přímo v Dallasu, ale tam jsou i za normálního stavu ulice prázdné, město je veliké, všude je daleko, jezdí se hlavně auty.

Daria sleduje seriály a polské i české filmy. Když nemusím, tak se nedívám. Sám bych si je ale nepustil. (úsměv) Občas kouknu na nějaké zábavné scény z českých filmů, přeci jenom mi český humor někdy chybí.

Strašně moc. Vždyť to je můj chleba, moje práce. Byl jsem zvyklý na každodenní trénink, vtípky se spoluhráči na stadionu, schází mi ten denní režim, jaký jsem měl. Ráno jsem vstal, šel se psem, nasnídal jsem se, jel na trénink, po něm jsem se vrátil domů na oběd, věnoval jsem se snoubence nebo udělal, co bylo doma potřeba. Zajeli jsme do kina nebo na večeři... Ten normální život nám strašně chybí.

Jenom jsem si tam vyzvedl svoje věci. Co vám mám říct, bylo mi smutno z toho, jak byl prázdný a tichý.

Dostal jsme z klubu čtyři. Moc jsem si zatím nezakopal. Ale neležím na gauči. Běhám, posiluji, hlavně se snažím držet váhu, abych nepřibral, ale ani moc nezhubnul. Po přerušení soutěže jsem byl na stomatologické operaci, kde mi dělali zubní implantáty. Pět dní jsem musel ležet, vypadal jsem v obličeji jako medvídek panda, jak jsem byl oteklý. Přečkal jsem to díky snoubence, která se o mne skvěle starala a stará jako o vlastního (směje se).

Vím, že se v tom na dálku soutěží. Zkoušel jsem to, napoprvé jsem udělal šest nožiček, tedy nepřerušených nadhozů od nohy. Nechytlo mě to a už jsem žonglování nezkoušel. Kdybych potrénoval, udělal bych jich víc. Ale je to jen role papíru, balón to zkrátka není.

Zatím dva, jeden při remíze 2:2 s Montrealem a jeden při výhře 2:0 nad Philadelphií. Odehrála se jen dvě kola, pak byla soutěž přerušena. Ale není to špatná bilance. Teď už měsíc čekám, co bude dál. První termín ukončení přerušení byl do konce března, teď se mluví o konci dubna. Nikdo pořádně netuší, kdy se začne. Slyšel jsem, že až v květnu bychom mohli začít trénovat a v červnu by se mohlo hrát. Když ale vidím, co se děje, nevěřím tomu.

Zatím do konce tohoto roku. Dallas má opci na další rok. Rád bych tu zůstal, ale v první řadě se musíme vrátit do normálního života, pak můžeme řešit, co bude dál.

Sleduji všechny kluky, i ty z nároďáku, občas si napíšeme přes Instagram. S trenérem Šilhavým jsem si psal před tím našim druhým zápasem Dallasu. Napsal jsem mu, že půjdu na tu operaci. Vyměnili jsme si pár zpráv. Teď se každý z nás soustředí na sebe a řeší svoje věci. Hlavně abychom byli všichni zdraví. Až tohle skončí určitě se zkontaktujeme.

Kdepak, NHL se také nehraje, Radek Faksa i Roman Polák odletěli domů do Česka. Naposledy jsme se potkali loni, pak měli šílený herní zápřah, nebyl čas. Chystal jsem se na jejich zápas, jenže NHL přerušili. Určitě se uvidíme až se všechno vrátí do normálu, už se těším, až zase pokecáme.

Jako komplikaci rozhodně ne. Určitě je to škoda, ale v téhle celosvětové krizi považuji tento krok za správný. Neumím si ani představit, že by se hrálo bez diváků. To by byla katastrofa.

Motivací zůstává, udělám všechno proto, abych vydržel a byl připravený. Je to ale strašně dlouhá doba, když vlastně nevíte, co bude zítra. Hlavně musíme vydržet tenhle strašnej čas. Až se vrátíme k normálnímu životu budu makat, snažit se dávat góly a uvidíme co bude. Příští rok mi bude teprve dvaatřicet.

Mockrát. Naposledy dneska ráno, když jsem se probudil. Daria měla výbornou náladu a hned mi ho pustila, jen jsem otevřel oči, ještě jsem ležel v posteli. Říkala, že se na něj moc ráda dívá a chce se jí při tom brečet štěstím. I pro mne je to krásná vzpomínka.

Rodina je nejdůležitější na světě, takže spolu mluvíme každý den. Daria i já. Vtipné je, že už čtyři týdny se hned ptáme, jestli jsou všichni zdraví a co je nového. Ono toho u nich ani u nás moc není, ale vždycky se najdeme téma, takže si příjemně popovídáme.

Úplně všechno, zrovna jsme se o tom se snoubenkou bavili. Hlavně ten normální život. Jít s našim Badym na pořádnou procházku, někam si sednout, jen tak posedět nebo povečeřet s přáteli. Prostě chybí nám ten normální, obyčejný život, na který člověk kolikrát nadává.

Jsme zasnoubení. Svatbu plánujeme na příští rok na začátku ledna. I v tom nám koronavirus komplikuje situaci, ale věřím, že se svatba v lednu uskuteční. A založení rodiny? Uvidíme. (usmívá se.