Článek
„Místa je tady ještě dost a dost, takže se sem určitě brzy vejdou hvězdy i pro mé další spoluhráče," rozhlížel se reprezentační snajpr Jan Koller po podlaze fotbalové Síně slávy na Strahově, když pár kapek šampaňského zkropilo jeho hvězdu a on překonal nostalgii z retrospektivních záběrů ilustrujících jeho reprezentační kariéru.
Pětapadesát branek, které během ní nastřílel a napořád mu je bude připomínat dres s rekordní číslovkou na zádech, samozřejmě také. Nemluvě o těch, jimž zabránil, když se před osmnácti lety postavil v bundesligové konfrontaci mezi mnichovským Bayernem a svým Dortmundem do brány místo vyloučeného gólmana Lehmanna a půlhodiny v ní čaroval tak zázračně, že mu ani Salihamidžič, ani Ballack nebyli schopni dát gól.
„Vždyť já chytal ve Strakonicích druhou dorosteneckou ligu, takže i proto jsem šel tenkrát do brány. A proto dodnes sloužím v bundeslize za kuriozitu. Kicker mi tehdy v listopadu totiž zařadil do sestavy kola. Jako brankáře," vracel se Koller ve vzpomínkách o dvě desetiletí zpátky, protože filmová smyčka na velkoplošné obrazovce samozřejmě vykreslovala, že góly nejen střílel, ale že jim i zabraňoval.
A že těch Kollerových branek byla ve Spartě, ale hlavně pak v Lokerenu, Anderlechtu, Dortmundu či Monaku, Norimberku nebo Samaře taková spousta, že se na všechny rozpomenout nedokázal.
Na reprezentaci se nezapomíná
První reprezentační však v hlavě má a mít bude. Dokonce neopomněl připomenout, že na premiérovém gólu má podíl i jeho někdejší klubový spoluhráč Roman Vonášek pracující teď ve strahovských službách a ceremonii s odhalovanou hvězdou také sledující.
To za Vonáškem a za Budkou poslal bývalý majitel Sparty Petr Mach do Lokerenu Kollera jako svůj osobní prezent, to Vonášek vzal dobráka ze Smetanovy Lhoty na belgické štaci pod ochranná křídla, to on upozornil tehdejšího reprezentačního trenéra Jozefa Chovance, že u nich v Lokerenu vyrůstá střelec, který by stál v národním mužstvu za zkoušku.
„Chovanec na Romanovu přímluvu dal, přijel se na mě podívat, pak mě postavil v Bruselu proti domácí Belgii a já dal hned první gól v nároďáku," vzpomínal Koller na začátek cesty k 55 reprezentačním trefám.
Přesně tolik jich totiž během devítileté reprezentační kariéry soupeřům nasázel, aby po sedmdesáti letech ve střeleckých statistikách překonal legendárního Antonína Puče, na jehož rekord nemohl celá dlouhá desetiletí nikdo ani pomyslet.
„Netuším, jak dlouho bude trvat, než někdo překoná zase mě. Ze současné generace by to snad mohl být Patrik Schick, ale musela by se sejít spousta okolností, aby se mu to povedlo. Jednak forma, kterou si musí udržet, a také zranění, jež se mu budou vyhýbat. Ale hlavně tak výborný tým, v jakém jsem hrál já. I se spoluhráči, kteří mu budou na góly nahrávat," vykládal Koller a rozhlížel se po mramorové podlaze se zářícími hvězdami Bicana, Viktora, Masopusta, Kvašnáka, Brücknera i svých spoluhráčů z reprezentace Nedvěda a Poborského.
Hvězdy i pro další
„Za tou mou budou určitě následovat další pro spoluhráče z mé generace, ve které byla spousta skvělých fotbalistů. Třeba hvězda pro Šmicra, určitě pro Čecha, protože on je legendou světového fotbalu, pro Rosického samozřejmě také. Všichni si ji zaslouží, protože udělali velké jméno našemu fotbalu i republice," pátral čerstvý člen Síně slávy očima po nablýskaným mramoru a počítal, kolik dlaždic pro jeho spoluhráče je ještě volných.
Prostě dobrák Dino myslící i při úterní ceremonii na ty, díky nimž ze Smetanovy Lhoty ke slávě došel, což bude na Strahově už napořád přitpomínat jeho blyštící se hvězda.