Hvězda, která trefila Slovanu pohár. Argentinský střelec o sněhu v Liberci, kouči Škorpilovi a oblíbených řízcích

Vzpomenete si ještě na váš příjezd do Liberce, který začalo vaše působení v Evropě?

Přijel jsem o půlnoci, na začátku ledna. Město bylo prázdné, byla mlha. Ptal jsem se sám sebe, co budu dělat. Hotel, kde jsem měl být ubytovaný, byl zavřený. Musel jsem čekat, než otevřeli. Ráno jsem po probuzení otevřel okno a všude byl sníh.

To musel být šok...

Jasně, sníh jsem do té doby neznal. Ale věděl jsem, do čeho jdu. Pamatuju si, že mi hodně pomáhali spoluhráči. Nejvíc Pavel Čapek, který umí španělsky. Byl potom dokonce v Argentině na mojí svatbě. Kromě něj jsem se kamarádil s Jirkou Jarošíkem, který bydlel ve stejném domě. A také s Tomášem Bártou, který uměl španělsky. Celkově se mi však snažili pomáhat všichni.

Tenkrát cizinců v české lize příliš nebylo, kabiny je mnohdy nebraly. Pomáhaly vám asimilovat se do té liberecké tradiční úterní „večeře" libereckého týmu?

V hlavě mám především, že pravidelně po úterním dopoledním tréninku chodíval do kabiny pán, který přinesl velkou sklenici utopenců a nějaké pomazánky. Kustod Tonda Kudláček přivezl rohlíky. Měl jsem to rád. Dobře si vzpomínám i na pravidelná sezení celého týmu v Pavlovicích. Ale pivo jsem si nedával, jezdil jsem autem. Měl jsem, myslím, Felicii. A nemůžu nevzpomenout na skvělé trenéry pány Petříka a Škorpila. Oba byli fajn.

Trenér Škorpil je známý svými bonmoty. Utkvěl vám nějaký v paměti?

Musím se přiznat, že jsem jeho vtípkům nerozuměl. Já česky opravdu neuměl.(směje se) Takže jsem nerozuměl ani vtipům spoluhráčů. Když už jsem u kabiny, ta argentinská funguje podobně jako ta česká. Hraje v ní nahlas muzika, dělají se legrácky. Jen v argentinské se pije mate a jedí se croissanty.

Traduje se, že jste měl rád řízek s kaší. Vaše ,dám si šísek´ je v Liberci stále známé.

(směje se) Řízek mám rád pořád. Měl jsem hodně rád i obalovaný sýr a žampiony s tatarkou. Celkově mi česká kuchyně chutnala. A dál chutná. Občas si doma s manželkou v Buenos Aires uděláme právě sýr.

V libereckém prostředí jste se bleskově aklimatizoval, v premiéře jste nasázel hattrick Opavě. Pamatujete?

Tenhle zápas mi otevřel cestu do základní sestavy Slovanu, která byla plná výborných hráčů. Jirka Štajner, Tomáš Janů, v brance Tonda Kinský... Vím, že na utkání byl i argentinský konzul, zápas byl pro mě hodně důležitý. Ale ještě důležitější pro mě bylo finále Českého poháru s Ratíškovicemi, ve kterém jsem dal dva góly. Následně se hrály v Liberci poprvé evropské poháry.

Krátce poté jste přestoupil do Sparty. Proč jste na Letné skončil už po půl roce a odešel do Salernitany?

Ze dvou důvodů. První byl osobní - manželka byla těhotná, v Itálii máme část rodiny. Druhý důvod byl profesní. Chtěl jsem zkusit jinou soutěž. Na Liberec i Spartu mám ale skvělé vzpomínky. Samozřejmě sleduji jak jejich výsledky, tak celkové dění. V uplynulé sezoně to nebylo ono, ale takový je fotbal.

Zamýšlel jste původně, že v Itálii dohrajete kariéru. Po návratu do Argentiny jste ale zažil obrovské úspěchy. Vystřílel jste Tigre postup do první ligy, následně jste si zahrál ve slavném Estudiantes de la Plata.

Vracel jsem se kvůli rodině. Myslel jsem, že budu hrát už jen dva roky a pak skočím. Nikdy jsem si nepomyslel, že budu hrát první ligu ve čtyřiatřiceti. Zahrál jsem si i Copa Libertadores (Pohár osvoboditelů). V Estudiantes jsem byl v jedné kabině s argentinskou ikonou Verónem.

Jaký byl?

Na hřišti jsem si s ním rozuměl, je to profesionál, ale po osobní stránce byl pro mě složitou osobností. Byly to prostě pro mě tři nejlepší sezóny v kariéře, aniž bych nějak snižoval ty předchozí. Neskutečně krásný byl postup do první ligy s Tigre.

Povídejte.

Rozhodující zápas, ve kterém jsme si zajistili postup, jsme hráli venku. S Nueva Chicago. Ten první jsem rozhodl hezkým gólem nůžkami. Když jsem se vraceli domů, už kilometr před naším stadionem nás vítal dav slavících fanoušků. Oslavy na stadionu byly velké.

Vůbec popularita v Argentině je úplně někde jinde než v Česku.

V Argentině je opravdu složitější. Stále si vás někdo fotí, například když nakupujete s rodinou, nebo jste na večeři v restauraci. Fanoušci jsou někdy až fanatičtí. Na jednu stranu je to příjemné, ale někdy je toho příliš. Co je důležité zmínit, že je třeba vyhrávat. Jakmile se prohrává, fanoušci jsou až zlí.

Máte takovou zkušenost?

Právě po zmíněném dvojzápase s Nueva Chicago, za které jsem hrál pět let, než jsem přišel do Liberce. Chtěli zapálit ohně před mým domem, naštěstí se jim záměr nepodařil. Bohužel pro velkou rivalitu dodnes na stadion NC nemůžu.

Zůstal jste i po kariéře u fotbalu nebo se věnujete jiným aktivitám?

Jsem u fotbalu a rozhodně se nenudím. Hraju za seniorský tým San Lorenzo, za argentinskou reprezentaci nad pětatřicet i nad pětačtyřicet let, k tomu ještě pátou ligu za Provincial Lobos. Dělám také manažera mladých hráčů. Přemýšlím i o trenéřině nebo kariéře sportovního ředitele. Mám ve fotbalovém prostředí spoustu kontaktů, hodně lidí mě zná. Když je člověk známý, je snazší se následně prosadit.