Dres Kollera jsme musely otáčet třikrát kolem pasu, líčí Martínková. Počtem titulů by ráda trumfla Novotného

Jako každé jiné mistrovství, i tohle bylo pro mě svátek fotbalu. Bylo to zajímavé a ráda koukám na světovou ženskou špičku. Pět z osmi týmů v osmifinále bylo z Evropy, tudíž to jenom dokázalo, že i na našem kontinentu hrajeme opravdu skvělý fotbal.

Přála jsem to Anglii, tam to bohužel nevyšlo až ve finále. Albion byl dle mého takovým černým koněm turnaje. Mám tam navíc ráda i trenérku Wiegmanovou, která ať už byla v holandském či nyní v anglickém nároďáku, tak dokázala, že umí předvádět se svými týmy výkony světové špičky. Dost se od ní inspiruji.

Ženský fotbal v naší zemi rozhodně jde rozhodně nahoru. Dokazuje to i například derby pražských „S“, které se v minulé sezóně odehrálo na Letné. Tam fanoušků dorazilo necelých šest tisíc, což je super a chtěla bych všem příchozím ještě jednou poděkovat. Další se bude hrát teď v sobotu, tak věřím, že dorazí znova v hojném počtu. A věřím, že jim to vrátíme výkonem na hřišti.

Netroufám si říct, že by se to mohlo stát v blízké době. Do budoucna to určitě je reálné, nicméně za mě je teď velmi složité, abychom vyprodaly nějaký stadion. Už se nám to stalo několikrát v zahraničí, když jsme hráli v Anglii nebo Holandsku, že na nás přišlo přes dvacet tisíc fanoušků, ale tady si to zatím neumím představit.

Jednoznačně, já to mám ráda. Čím více lidí přijde, tím je to lepší. Motivuje mě to do toho, abych předvedla pak na hřišti co nejlepší výkon. Vždycky chci zanechat dobrý dojem, aby to přítomné fanoušky bavilo a odnesli si příjemný pocit z toho zápasu. Když přijde více lidí, tak je to poté ještě větší závazek.

Ani ne. Nebo takhle, určitá nervozita nebo natěšení na zápas tam vždycky je. Nicméně je pro mě rozhodně snazší jít hrát fotbal před velkým publikem než když bych měla například mluvit před několika lidmi. Určitě by bylo pro mě náročnější vést pozápasový rozhovor pro televizi než pouze hrát ten zápas. (směje se)

Upřímně si myslím, že už teď si některé hráčky fotbalem slušně vydělají. Je to ale pořád o nějakém standardu života a o tom, co od života každá z nich očekává. U nás třeba většina holek stále studuje a zbytek je kromě fotbalu zaměstnán na částečný nebo plný úvazek. Každopádně se ty podmínky zlepšují. Určitě už nejsme pouze amatérky, skoro každá z nás už za to máme nějaké finanční ohodnocení. Aby se z nás staly profesionálky, tak se ještě některé věci musí změnit.

Nutností je za mě primárně změnit tréninkový režim. Aktuálně trénujeme odpoledne a pokud se chceme více posunout, je nutné trénovat dopoledne, aby hráčky mohly dávat do tréninku sto procent. Primární by měl být ten fotbal a až poté ty další aktivity. Ale teď je to stále naopak, hráčky mají dopoledne práci nebo studium a poté tomu tréninku odpoledne už nemůžou dát tolik. Tady vidím velkou příležitost ke zlepšení, co by nás mohlo posunout.

Mohu uvést nějaký příklad. Představte si, že jste zaměstnaní někde na plný úvazek, nejlépe v kanceláři, abyste nemuseli být celý den na nohách. Ráno vstáváte, jdete do práce, ve 16 hodin končíte a pospícháte na trénink. Ten má končit v osm, ale většinou se protáhne kvůli taktickým nebo organizačním věcem. A tohle platí od pondělí do pátku, protože takhle se trénuje každý pracovní den. A o víkendu je zápas. Tím pádem pak zbývá den volna, kdy se doma stihne uklidit, vyprat dres a v pondělí zase můžete jít do stejného kolotoče.

To je. A nepočítám do toho ten rodinný život, naši partneři jsou shovívaví, protože toho času zbývá opravdu málo. Rozhodně nemáme nic zadarmo. Ale i přes to všechno musím uznat, že se máme lépe než generace před námi, které nám vytvořily tyhle poloprofesionální podmínky. Ty nám to vykopaly. A my zase se snažíme dělat lepší prostor pro další generace, co přijdou po nás.

Ano, skončila jsem v reprezentaci. Zejména kvůli mým zdravotním problémům, které mám. Tělo jsem v průběhu kariéry moc nešetřila a pravé koleno to bohužel odneslo. Takovou zátěž jako dříve už nezvládám.

Před třemi měsíci jsem byla na operaci. To zranění je bohužel nakonec horší, než se čekalo podle magnetické rezonance. Když budu citovat lékaře, tak po probuzení z narkózy mi řekl, že takový bordel v koleni ještě neviděl. Aktuálně trávím většinu času v posilovně, běhat ještě nemohu. Uvidíme v následujících týdnech, jak se to bude vyvíjet.

To téma mám stále otevřené. Uzavřela jsem už kapitolu v reprezentaci, ale ve Spartě si ty vrátka zatím nechávám otevřené a uvidíme, jak to dopadne.

Branek asi mohlo být více. (směje se) Ale celkově jsem na to pyšná, je to super. Bylo to dvacet let tvrdé práce. Za mě je reprezentace nejvíc, čeho můžete ve sportu dosáhnout. Takhle to cítím a takhle to mám. Budu na to vzpomínat ráda.

Těch momentů, které si pamatuji, je více. Nejkrásnější jsou pro mě zážitky z velkých zápasů. Hráli jsme se Spojenými státy, Anglií či Nizozemskem a dokázaly jsme některé z nich obrat o body, to bylo skvělé. Hezky vzpomínám právě na zápas s Nizozemskem, kde jsme do 86. minuty vedly 1:0. Nakonec jsme sice remizovaly 1:1, ale i tak na nás čekali fanoušci hodinu po zápase u autobusu a tleskali či děkovali. Bylo to krásné.

Pamatuju si, že před těmi dvaceti lety jsme měly dresy po chlapech. Představte si například dres Honzy Kollera a v něm jsme pak hrály. Měly jsme to při zápase u pasu třikrát otočené a bylo to opravdu zajímavé. Nyní už naštěstí jsou k dispozici dámské střihy dresu. Teď už jsou prý přislíbené i jména na dresech, že tam nebude pouze číslo. Takže další super posun.

Myslím, že mě určitě respektují. Ono hlavně v posledních letech to bylo tak, že i když jsem hrála, tak jsem byla v pozici spíše hrajícího trenéra. Vždycky jsem se spoluhráčkami komunikovala nějaké pokyny a radila jim. Takže myslím, že určitě jo.

To bylo asi před osmi lety, kdy jsem si udělala první trenérskou licenci. Přemýšlela jsem nad tím, co budu dělat, až tu kariéru hráčky ukončím. Nevěděla jsem přesně co, tak jsem si řekla, že se budu vzdělávat a v čem jiném než v tom, co mám nejradši. Aktuálně mám vystudovanou UEFA A licenci a mohla bych z fleku dělat hlavní trenérku.

Určitě bych byla ráda, kdybych se do té pozice dostala. Ale musím jít krok za krokem, postupně se to nějak vykrystalizuje. Ale ty ambice tam určitě mám.

Myslím, že jich mám třináct, takže jsem jeden od Jirky Novotného. Toho bych ráda trumfla nebo aspoň vyrovnala. (směje se) Nejvíce si asi pamatuju na rok 2018, kdy nám pár kol před koncem nikdo nevěřil, že bychom mohly ten titul získat. Bylo vtipné, že slávistky už měly pomalu natištěná trička a v posledním kole jsme je o bod trumfly. To byly v kabině pak velké oslavy.

Prošly jsme spolu přes chlapecký tým, všechny dívčí i ženské týmy, zahraniční angažmá i reprezentaci. Jelikož jsme dvojčata, tak jsme na sebe dost napojené. A dokážou to podle mého pochopit právě jenom dvojčata, to se nedá vysvětlit ostatním. Na hřišti jsme o sobě věděli, co jedna od druhé můžeme čekat. Hlavně ségra byla můj takový mentální kouč po celou moji kariéru. Neustále jsme se hecovaly a hnaly dopředu. Bylo to s ní jednodušší.

Asi bych to vyloženě neporovnávala. Každý zápas je trochu jiný a má svůj příběh. Vždycky jdu na hřiště předvést co nejlepší výkon a co nejvíce pomoci týmu. Nic jiného v té chvíli pro mě neexistuje. Samozřejmě derby je specifické tím, že to je prostě válka. Ale do zápasu jdu s tím, že mi jedno, jestli to je derby či evropský duel.