Dloubáček z něj udělal nejslavnějšího soustružníka. I v sedmdesáti je šťastný hlavně na hřišti

Jeho legendární dloubáček v penaltovém rozstřelu zajistil pro tehdejší Československo triumf na mistrovství Evropy v Jugoslávii v roce 1976. „Nejsem typ, který by se vyžíval v minulosti, doma seděl u fotek a pouštěl si dokola video. Přijde mi, jako by to byla včera. Jen s tím rozdílem, že už jsem ve skutečnosti důchodce," krčí rameny smířlivě Panenka.

„Připomínají mi to hlavně novináři, někdy fanoušci. A vlastně také Karol Dobiaš," vyzdvihuje rodák z pražských Vršovic svého věčného souputníka, s nímž obráží všemožné akce, nejen sportovní. „Při každé příležitosti si ze mě Patino dělá srandu. Prý kdybych penaltu v Bělehradu neproměnil, tak by mě tehdy soudruzi poslali do ČKD k soustruhu, kde jsem se vyučil, ale díky jedné penaltě se ze mě stal nejslavnější ,tokár kovovʼ," vypravuje s úsměvem Panenka na jedné z prvních oslav, kam mu dorazili popřát mimo jiné bývalí fotbalisté Petr Rada, Josef Jelínek, Ján Geleta, Jan Berger či olympijský medailista Imrich Bugár.

„Oficiální oslavy mám jen dvě. Jednu rodinou v sobotu, další až po Mikuláši U Fleků s lidmi z fotbalového prostředí," přibližuje naplánovaná zastavení spojená s životním jubileem stále vitální Panenka, jemuž v neděli před utkáním Bohemians-Dukla popřejí i zástupci UEFA a rovněž Rapidu Vídeň, kam Panenka přestoupil pět let po zlaté penaltě do sítě Německa.

Nijak přitom neskrývá, že drobných oslav bude nespočet, protože doma se moc nezdrží a pořád je mezi lidmi. „Manželka mě neustále posílá z domu. Nevím, jestli chce mít klid, nebo mi tak fandí v mých aktivitách," culí se Panenka.

„Vždy se ptám, jestli chce s něčím pomoct, ale už dlouho po mně z domácích prací nic nevyžadovala. Nejsem přitom levý. Hmoždinky navrtám, poličku přišroubuju, vymaloval jsem sklep. Umím se postavit ke všemu. Ale žena mnohdy říká, než abych něco dělal blbě, ať to nedělám vůbec. Asi ve mně nevidí jistotu, protože je sama velice zručná, přičinlivá a pečlivá, tudíž vše obstarává sama a já mám volnost," lebedí si Panenka, že i mimořádné rodinné zázemí přispívá k jeho skvělému životnímu rozpoložení.

„Mě drží při životě sport, který jsem dělal od dětství. I teď, v sedmdesáti, mi přináší radost a naplnění," popisuje Panenka, který přitom absolvoval operace obou kyčelních kloubů. „Dokud můžu vlézt na jakékoliv hřiště, cítím se šťastný. Tenisový kurt, fotbal s internacionály, nohejbal, stolní tenis či golf jsou během léta náplní mých dnů," vykládá Panenka. „Občas sednu také na kolo. Ale hlavně kvůli cestě do hospody, protože to mám asi kilometr a když si představím tu cestu pěšky, tak mě přejde chuť."

Legendární fotbalista, který se kromě evropského zlata ze šestasedmdesátého pyšní ještě bronzem z kontinentálního šampionátu o čtyři roky později a dvěma rakouskými tituly s Rapidem Vídeň, v jehož dresu si zahrál i finále tehdejšího PVP, však nezahálí ani během zimních měsíců. „Mastím tenis v hale, občas si zajdu na golfový trenažér, za Čerčany hraju nejnižší soutěž ve stolním tenise. A když je zle, sejdeme se s kamarády na kulečník či karty. Prostě si pořád něco hledám, abych se vyblbnul, mohl soutěžit a vsadit se. Mým největším přítelem a nepřítelem současně je Karol Dobiaš. On měl totiž v kolébce po narození dvě věci. Karty a kopačky," připomíná Panenka o rok staršího bývalého spoluhráče z Bohemians.

V klubu z Vršovic působí jako čestný prezident. „Vyhovuje mi, že si všechny schůzky diriguji sám. Nedělám žádnou mravenčí práci, ale spíše pracuji na dobrém jménu a reprezentaci Bohemians," připomíná Panenka a přiznává, že současná fotbalová scéna není zcela podle jeho gusta. „Mám rád kreativní typy, kterých však v lize moc není. Kdyby na zádech ti kluci neměli čísla a jmenovky, nikdo by je nepoznal. Hrají všichni stejně. Lidi chtějí vidět fígly, techniku, překvapení, což současný fotbal moc nenabízí. Ale musím na druhou stranu přiznat, že reprezentace mě naladila velice pozitivně. Snad začíná lepší etapa."