Článek
Úterní předávání Cen dr. Václava Jíry sice probíhalo téměř paralelně, vzhledem ke koronavirové pandemii ovšem na třech různých místech republiky, přesto nebyla o vzpomínky a reminiscence na fotbalové doby dávno minulé nouze.
Třeba právě na to, že opravdu moc nescházelo, aby se z mladé hvězdy mnichovského Bayernu a už o rok později i západoněmecké reprezentace Paula Breitnera stal v jednasedmdesátém roce po utkání s Plassovou Plzní málem emigrant, který zůstal v socialistickém Československu.
On byl totiž v mládí politickým levičákem, který chodil i na tréninky Bayernu s Rudou knížkou s citáty Mao Ce-Tunga, nechával se fotografovat s obrovským plakátem čínského komunistického vůdce v pozadí a Marxovými spisy v ruce, pyšnil se i tím, že jeho hrdinou je jihoamerický revolucionář Che Guevara. V Mnichově z něho byli zoufalí, prezident Bayernu Wilhelm Neudecker samozřejmě nejvíc ze všech.
Velká hvězda světového fotbalu Paul Breitner měla v mládí hodně levicové názory.
Cesta k utkání Poháru vítězů pohárů do Plzně mu proto měla pomoci, jak Breitnera z levičáckého poblouznění probrat. Zvláště po konfrontaci s realitou v socialistickém Československu, kde vládla tuhá normalizace, neboť od vpádu bratrských vojsk uběhly teprve tři roky.
„Pro Plzeň to bylo tehdy utkání století. Vždyť my se plácali ve druhé lize a evropský pohár jsme hráli jako poražený finalista Československého poháru, zatímco Bayern představoval ve fotbalovém světě obrovské jméno. V sestavě osm pozdějších mistrů světa a Evropy, Beckenbauer, Schwarzenbeck, Uli Hoeness, Gerd Müller, Breitner samozřejmě také. My s nimi prohráli jen 0:1 a to jsem trefil břevno a ještě tyč," vracel se čerstvý laureát Ceny dr. Jíry František Plass k utkání, při němž se na starém stadionu ve Štruncových sadech mačkalo třicet tisíc diváků nadšených z toho, že vidí na vlastní oči fotbalisty ze Západu.
Za patnáct korun, protože přesně tolik stál tehdy lístek. A deset dokonce zlevněný.
František Plass odehrál v plzeňském dresu 163 ligových zápasů.
Viděli pochopitelně i Breitnera a Breitner zase na vlastní oči viděl, jak život v socialismu vypadá.
„Ty levičáku, ty komunisto Breitnere. Podívej se, jak to tady vypadá. Takhle si představuješ ten svůj socialistický svět? Tady chceš žít? Jestli ano, tak si vystup. Šofére zastav a on ať vystoupí," pustil se do něho prezident Neudecker, když po utkání mířil autokar Bayernu z Plzně k hraničnímu přechodu v Rozvadově.
Hvězda německého a světového fotbalu Paul Breitner. V mládí četl Marxovy spisy, na tréninky chodil s citáty Mao Ce-tunga a jeho hrdinou byl revolucionář Che Guevara.
Strhla se hádka a moc nescházelo, aby Breitner v Československu zůstal.
„Tehdy to mezi námi bylo skutečně vyhrocené. On prostě nechápal, že když někdo čte Marxe či Maa, zajímá se o revolucionáře a poměry za železnou oponou, když studuje dějiny a chce se dozvědět, co levicoví vůdci hlásají, ještě to neznamená, že musí být komunistou," rozpovídal se po letech mistr světa a Evropy, pětinásobný vítěz bundesligy a dvojnásobný vítěz španělské ligy Paul Breitner o příhodě, která se udála v hraničním pásmu kousek před Rozvadovem.
„Řekl jsem mu, že nemá mozek na to, aby mi takhle nadával a chtěl jsem, aby se mi okamžitě omluvil. A skutečně jsem pohrozil, že vystoupím a on bude v Německu těžko vysvětloval, proč jsem zůstal v komunistické zemi. Došlo mu, že přestřelil, takže hlesl, že se omlouvá. To mi ale nestačilo. Požadoval jsem, aby se omluvil pořádně a nahlas, aby to všichni v autobuse slyšeli. A on se omluvil podruhé. Pořádně a nahlas," prozrazovala jedna z největších a také nejrozporuplnějších postav německého a světového fotbalu Paul Breitner, co se kolem cesty Bayernu do Plzně také odehrálo.
Ono těch příběhů a historek, na které vzpomínal či vzpomínat mohl plzeňský Beckenbauer, jak se Františku Plassovi na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přezdívalo, byla spousta. A ještě víc si jich přivezl olomoucký trenér Milan Máčala z arabského světa, kde působil přes dvě desetiletí u klubových a hlavně reprezentačních celků pěti zemí.
I proto při předávání Ceny dr. Jíry přišla řeč na světový šampionát v Kataru v roce 2022 a jeho přínos pro fotbal v arabských zemích.
„Zvláštní rozhodnutí pořádat mistrovství světa v Kataru. Bude to ale suprový šampionát. Zvlášť, když padl chytrý verdikt přesunout termín na listopad, kdy nejsou v zemích kolem Perského zálivu už taková vedra. A pro fanoušky to bude něco úžasného, protože v jednom městě uvidí všechny zápasy. Navíc na nádherných stadionech, které mají Katařané v plánu po mistrovství rozebrat a horní patra věnovat rozvojovým zemím v Africe," netajil Bílý šejk, jak se pro změnu přezdívá Máčalovi v arabském světě, že by ho ještě jedno angažmá v některé ze zemí kolem Perského zálivu lákalo.
Milan Máčala přebírá v Ománu jako první trenér sultánův Řád za rozvoj sportu a kultury II. stupně.
„Těžko ale říct, jak a zda vůbec pomůže katarský šampionát dalšímu fotbalovému progresu v arabském světě. Problém je totiž v tom, že v těchto zemích je životní standard hodně vysoký a hráči jsou spokojeni s podmínkami, které mají. Chybí jim motivace, která posouvá dopředu africké fotbalisty, příliš se jim nechce odcházet do ciziny, natož aby se zkusili prosadit v Evropě. A když už přece jen svou zemi opustí, pak zase jen do arabské země," vzpomínal Máčala na zkušenosti z angažmá v Ománu, kde vedl reprezentační áčko i olympioniky.
„Když jsem do Ománu přišel, nepůsobil v zahraniční ani jeden hráč. Když jsem po čtyřech letech odcházel, byli v cizině už všichni. Ale až na Ali Al-Habsiho, který chytal druhou ligu za anglický Reading, všichni v okolních zemích. V Kataru, Emirátech, Saúdské Arábii, prostě mezi svými. Ono je těch problémů ale mnohem víc. I třeba s tím, že arabský fotbal je příliš zahleděný do svých soutěží a turnajů a je vlastně spokojený s podmínkami, které má," neodvážil si ani největší tuzemský znalec arabského fotbalu Máčala při úterním dekorování v Olomouci předpovídat, zda a jak pomůže šampionát v Kataru rozvoji a vzestupu tamního fotbalu.
