Chvalovský s dvacetiletým odstupem. Koho by volil první předseda českého fotbalu?

U svazového kormidla skončil 17. června 2001, rok na to si reprezentace do 21 let přivezla zlato z mistrovství Evropy. Národní tým se v Chvalovského éře pohyboval kolem pátého místa v žebříčku FIFA a klubový koeficient byl na vysoké úrovni. Ekonomické zajištění svazu, co se sponzorského poolu týče, bylo v jeho době nejvyšší v historii. Nyní je v ústraní, i tak má ale František Chvalovský k fotbalu stále co říci. Po dlouhém odmlčení poskytl sportu.cz rozhovor, v němž jde o zajímavý pohled na fotbal i na to, co se aktuálně děje v tom našem.

Určitě nezanevřel. Fotbal pečlivě sleduji a myslím, že jsem majitelem jednoho z největších soukromých archivů o celém fotbalu, ať už jde o hráče, trenéry, funkcionáře, trh, obchod, diplomacii, rozlišení, kdo je kdo, nejenom v Česku, ale zřejmě i daleko v zahraničí. To vyžaduje denní pečlivý monitoring. Je mi sedmašedesát, ve fotbale jsem aktivně strávil pětapadesát let. To nejde hodit za hlavu a zanevřít.

Dnes se hraje jiný fotbal. V pokutovém území a těsně před ním se nashromáždí deset bránících hráčů a útočníci dobývají branku. Ztratí míč a vyhraje ten, kdo rychleji uběhne vzdálenost k brance protivníka a podaří se mu skórovat. A rozhoduje, kdo to dokáže častěji zopakovat. A tak to jde dokola. Člověk jako já, který strávil dvacet let v brance šílí, když vidí současný systém rozehrávání výkopu v pokutovém území. Z toho ztrácím nervy u televize, vůbec nevím, jak bych to prožíval v brance. Mým úkolem bylo chytit míč, dostat se co nejrychleji na hranici velkého vápna a co nejdále, ale také nejpřesněji vykopnout. A ne se pouštět do riskantních kombinací a cloumat nervy diváka. Ale to je ale drobnost...

Nejvíce mě ruší současný počet účastníků mistrovství světa a mistrovství Evropy. To v konečném důsledku devalvuje fotbal. Dříve byl fotbal sport více sociální, dnes je vyloženě komerční. Ale tento vývoj má „krátké nohy". Naučíme sice mládež chodit na stadiony, ale jen jako diváky. A ještě více jí umožníme trávit čas u televize. Mládež musí být na hřišti, z televize se případně učit. Nikoli u televize, ale na hřišti se rodili talenti. A ti ted budou fotbalu víc a víc chybět. A pak je tu ještě e-fotbal. To mi taky trhá srdce, když vidím, že mladí sedí u herní konzole, místo aby šli na hřiště...

A k tomu poslední vývoj přinesl pandemii. Nutí lidi sedět doma a sáhnout po ovladači a televizním fotbalu. Uvědomme si, že je v Evropě pět velkých soutěží. A k tomu česká liga i soutěže z jiných zemí. Každá národní televize, veřejná či placená, vysílá skoro každý zápas. Televizní představení začínají v sobotu kolem poledne, končí večer kolem 23. hodiny, to samé v neděli. A to mluvím jenom o jedné soutěži. To nejde synchronizovat. A zpravidla nenajdete týden, kdy se nějaký fotbalový zápas nevysílá každý den. Quo vadis fotbale? To krásné na fotbale bylo, že jsme měli v sobotu odpoledne zápas, na který šla celá rodina, večer jsme se podívali na highlighty z ostatních soutěží a víkend přesto patřil rodině. To je pryč. Skončí někdy pandemie? Změní se tento televizní zlozvyk? Nevím. Nejvíce na to doplácejí děti. Ta obrovská nabídka fotbalu v televizi, ale i jiných činností je velkou hrozbou pro fotbal a jeho budoucnost.

Média byla dříve mnohem více nezávislá. Televizní publicistiku komentují bookmakeři, fotbaloví agenti – tomu vůbec nerozumím. Dříve jsme říkali v exekutivě UEFA – „gambling and corruption are the twins", čili sázení a korupce jsou dvojčata. Proto neexistovala žádná reklama pro sázkové kanceláře ve fotbale. Dnes je reklama sázkových kanceláří na dresech každého druhého významnějšího týmu. To je veliký rozdíl.

Je to tak, mezinárodní scéna je jiná. Když jsem přišel v roce 1991, měla UEFA 32 členů, když jsem odcházel o jedenáct let později, měla už 51 členů. Páteří výkonného výboru UEFA byla při mém příchodu do této mezinárodní fotbalové unie stále ještě „entente florence", neboli sdružení vyspělých zemí západní Evropy a k tomu země Varšavské smlouvy, jinak řečeno Moskva, určily další dva zástupce. Do UEFA, konkrétně do jedné z významných komisí, jsem vstoupil v roce 1992 a mé působení v této instituci skončilo tím, že mě v roce 2002 ČMFS do voleb výkonného výboru UEFA nenavrhl, a tím ukončil mou kariéru. V roce 1996 jsem byl zvolen do výkonného výboru a ze zemí východní Evropy jsme tam byli stále jenom dva. Ne však už nominovaní Moskvou... V roce 2002 už mě střídal Ukrajinec a přišli další zástupci Východu. Dnes výkonný výbor UEFA ovlivňují nejvíce země bývalého Sovětského svazu a země bývalé Jugoslávie. Dříve si UEFA nedovolila zasahovat do vnitřního uspořádání svazu, dnes si to právo osvojuje, podle mě neoprávněně. Vůbec si myslím, že pozici UEFA a FIFA démonizujeme. Oni nejsou naši nadřízení, oni mají řídit soutěže, registraci a vše, co s tím souvisí a ne řídit svazy. Byť nějaký doporučený kodex je třeba dodržovat.

Bývalé předsedy bych veřejně subjektivně nechtěl hodnotit. Existují však objektivní kritéria. Já vždycky říkal, že předseda je úspěšný tehdy, když svaz je úspěšný sportovně a ekonomicky. Neskromně řeknu, že za mých časů byl vrchol. Každý, kdo po mně přišel, to měl těžké. I já sám bych pravděpodobně všechny předchozí úspěchy těžko obhajoval. Hodně práce jako předseda udělal Ivan Hašek. Z jeho působení a nastavení obchodů, například televizních práv, profitoval Pelta. On však funkci předsedy neměl nikdy dělat. Míra je obrovské individuum, a to zejména v pozitivním měřítku. Pro něj byly ve fotbale připraveny jiné pozice, kterých se měl držet. Velmi dobré mínění mám o současném předsedovi panu Malíkovi. Před jeho kandidaturou jsem ho vůbec neznal. Od té doby jsem měl možnost s ním párkrát komunikovat a z toho jsem si vytvořil mínění. Více bych to nerozváděl.

Jestli něčeho lituji, byla to kalifikace na MS 2002. Kdybych byl u toho, tak jsme postoupili. Zní to sebevědomě, ale věřil jsem tomu, a věřím dodnes. Hráčům, jako byli Srníček, Řepka a další to vzalo účast světovém šampionátu. A protože historicky se českému sportu v Japonsku vždy dařilo, tak bychom třeba nejeli domů s prázdnýma rukama. Ale to je kdyby... Společnost se po roce 2000 změnila. A fotbal byl, je a bude vždy jejím zrcadlem. Jak prožívala společnost svou sinusoidu, tak ji prožíval i fotbal. Faktem ale je, že český fotbal po roce 2000 začal vyklízet pozice. Geopoliticky i sportovně. Pár chyb se v tomto období udělalo.

Co to je demokratické? Několika minulým volbám se vytýkalo, že je ovlivňovali Berbrovi lidé. Dnes je ovlivňují média. Myslím, že by se mělo začít měřit ne tím, kdo je z kterého tábora, a kdo koho podporuje, ale kdo je připraven fotbalu co přinést. Konkrétně a závazně. A kontrolovatelně.

Já to rozvedu ještě konkrétněji. Společnost prožívá peklo zvané pandemie, což státní kasu strašně vysiluje. Sport rozděluje pro činnosti svých svazů necelé tři miliardy, přičemž fotbal dostává téměř 550 milionů. I když to vypadá jako obrovská suma, fotbal ji potřebuje. Společnost bude po skončení pandemie krátit výdaje, bude muset mobilizovat příjmy. Očekávám, že výdaje do sportu se sníží o minimálně padesát procent, spíše o více. V číslech to je zhruba o 250 milionů méně, možná ještě více. Fotbal s nimi počítá, ale kde je vzít a jak je nahradit? To musí být základní téma. Ať každý kandidát na předsedu řekne, kolik do fotbalu přinese. A kam a do jakých konkrétních sportovních pozic chce přivést český fotbal, což je další téma. Nevolit stylem – my jsme navrhli Pepíka, protože je od nás. Je to slušný kluk. Tak proto za něj bojujeme.

Kluci z šestadevadesátého roku jsou mí kluci. Už před dlouhými léty jsem to říkal a snil o tom, že někdo z této výjimečné skupiny hráčů doroste pro funkci předsedy. Myslím, že každý z nás je k něčemu předurčen. Můj první požadavek na předsedu je, aby byl nezávislý – hlavně ekonomicky. Do předsednické funkce by neměli usedávat bývalí sekretáři, protože ti už nejsou nezávislí vůbec. Do funkcí nesmí přicházet ani lidi, kteří to dělají proto, že budou ještě více pracovat pro UEFA nebo FIFA, v práci pro různé komise a pro různé delegátské funkce, stráví 200 kalendářních dní z roku na cestách pro UEFA nebo FIFA a zinkasují za to dietu 300 € za každý den. Předseda musí být nezávislý i směrem k UEFA a FIFA. Myslím, že mezi těmito třemi se proto nabízí krásné rozdělení.

Takže předseda Karel Poborský, místopředseda Vladimír Šmicer a Petr Fousek by měl dostat šanci se poprat o funkci generálního sekretáře. Tam může být placený. Navíc Vláďa Šmicer při své perfektní jazykové vybavenosti a svém sympatickém outfitu, což je pro každého politika, i ve sportu, důležité, navíc s neopakovatelným sportovním životopisem plným úspěchů, by si měl dát za cíl dobývat výkonný výbor FIFA. Konec konců, pro Infantina se také angažoval. Navíc tam Česko nikdy v nejvyšší funkci zástupce nemělo. A Karel Poborský by měl usilovat o místo ve výkonném výboru UEFA. Nějak mi sedí více, že by se vedle Šukera měl objevit právě Karel. Prostě velké jméno fotbalu k velkému jménu fotbalu. To by se mi opravdu líbilo. A pak jsou tu čeští fotbaloví diplomaté. Chce-li třeba Rudolf Řepka zůstat v disciplinární komisi UEFA, pojďme to vyhodnotit poté, co padne definitiní verdikt v cause Kúdela. Podle toho suďme, jak se Řepka umí za české hráče poprat. I v zákulisí. A pak je to člověk na správném místě.

Fotbal dvacet let spal. Teď se probudila (F)evoluce. Proč ne. Nicméně cíl fotbalu nesmí zůstat na tom, aby byl černý nebo bílý. Musíme být opět nejlepší ze středoevropského a východoevropského bloku. A hrát fair.

Nevím, jestli v čele. Já jsem rád za kluky z devadesát šestky. Zkušeného manažéra fotbal potřebuje. Ale měl by fotbalu dobře sloužit. Neměl by mít politickou závislost nebo se opírat jenom o politický lobismus. Existuje tolik činností, které by fotbalu mohly zajistit dobré výnosy. Leží na zemi a je třeba je ze země sebrat. A fotbal peníze bude potřebovat. Musíme být silnější než ostatní sporty a nabízet mladým to nejatraktivnější.

Bohužel, třeba právě zmiňovana televizní debata byla poplatná jejímu vedení. Neslyšeli jsme, kolik kdo do fotbalu přinese peněz, jaké má cíle s nároďákem, mládežnickými reprezentacemi. Jenom – musí se změnit systém. To jsou – promiňte – kecy, které se opakují dvacet let. Fotbal potřebuje skutky, aby dobýval svět. Pak bude oslavován. Karel Poborský se vypracoval v člověka, který má glanc a umí mluvit. Teď je třeba, aby se z něj stal i na funkcionářské úrovni takový vítězný typ, jakým byl na hřišti. Cítím, že na to má.