Český trenér dotáhl Brest k titulu. Zažíval jsem naprosto nepochopitelné situace, přiznává

Ano. Propukly hned po utkání devětadvacátého kola, kdy bylo jasné, že o triumf nepřijdeme. Došlo na spontánní juchání na trávníku, pak v šatně, byla společná večeře, návštěva diskotéky. Dal jsem klukům po nedělním zápase tři dny volno a někteří slavili ještě v úterý. Ale měl jsem pro ně pochopení. Začali jsme sezonu vlastně v polovině ledna, během letní dvoutýdenní pauzy jsme hráli pohárová utkání a poslední zápas byl na programu v neděli. Teď nás ještě ve čtvrtek čekají oficiální ceremonie ve městě.

Večeři jsem s týmem absolvoval, pak celý realizační tým vyrazil s kluky i do baru. V Bělorusku je ohromně oblíbené karaoke, takže se i zpívalo. Domů jsem dorazil hodně po půlnoci, ale už druhý den jsem byl v posilovně a udělal si sportovní den. Kdybych slavil jako hráči, jsem zlomený tři dny.

Prohráli jsme jediný zápas v celé sezoně, doma jsme většinou vyhrávali o dva tři góly, měli jsme nejlepší ofenzivu v soutěži. Prostě fantazie. Překonali jsme všechny klubové rekordy. Ale že bych byl nějaký hrdina? To vůbec ne. Někdo možná může nad titulem z Běloruska ohrnovat nos, ale já si triumfu ohromně vážím. Už nikdy v životě se nemusím stát šampionem.

Maradona byl spíše jenom na image. Do chodu klubu nijak nezasahoval, to byl čistě marketingový tah. Ale jinak... Dva roky v Brestu byly horská dráha jako sviňa. Zažíval jsem naprosto nepochopitelné situace. A celou dobu byl připravený i na variantu, že pokud nevyhrajeme dva zápasy v řadě, tak mě vyhodí. V Brestu je trenér pořád na hraně. Tlak byl od prvního dne. A upřímně, když nastupoval před časem Radek Látal na pozici hlavního trenéra v Trnavě, už jsem měl sbaleno a chystal se za ním.

Radka majitel vyhodil v květnu 2018, když jsme získali Superpohár. Já pak vedl tréninkový proces se sportovním ředitelem, a když jsme prohráli v předkole Evropské ligy v Limassolu, byl jsem jmenován dočasným trenérem. V tu dobu Trnava angažovala Látala a já se chystal jej následovat. Ale majitel Brestu se zasekl, že mě nepustí. Smlouvu na letošní sezonu jsem letěl podepsat až den před Silvestrem. Byl jsem rád za důvěru.

Největší radostí je, že jsem si prosadil svoji vizi koučování a nemusel být trenér diktátor, jak mi všichni předhazovali. Třeba jsem dal klukům volno na dva dny, rozdal jim sporttestery a vše následně zkontroloval. Nikdy mě neošulili. Přitom mě všichni od mého přístupu zrazovali. I ve specifickém prostředí jsme byli tým, který fungoval lidsky. V Brestu bývaly pokuty na denním pořádku. Za všechno. Za celou kariéru jsem nezažil tak pestrou škálu pokut jako v Bělorusku. Šlo o absurdity.

Některé... Prezident klubu obchoduje hlavně v Dubaji a Číně. Nastoupili jsme do přípravy proti týmu Al Jazira. Majitel přišel a říká: „Marcel, je to v televizi, pro mě jde o prestižní trh, musíš vyhrát." Když jsem mu odvětil, že budu hrát na dvě jedenáctky, tak jsem byl v napětí, co se bude dít, pokud prohrajeme. Ale neustoupil jsem. Naštěstí jsme vyhráli. Pak jsme hráli proti Kuang-Čou, s nímž nyní Cannavaro získal titul. A scénář byl totožný.

Určitě je výborný byznysmen. A rozhodně je pyšný, jak se nám daří. Když jsme doma hráli s Borisovem či Soligorskem, jezdili naše zápasy sledovat i příznivci fotbalu z Minsku, což mu dělalo radost. Hrajeme útočný fotbal, který má intenzitu. Průměrnou návštěvu jsme měli devět tisíc diváků, přičemž kapacita stadionu je deset. Jeho partneři létali na zápasy helikoptérami. A samotný majitel dával najevo, jak je na svůj klub hrdý. A já jsem rád, že jsme ho potěšili.

Určitě jsme před Borisovem, Minskem či Soligorskem nebyli o krok napřed. Ale zvládali jsme krizové momenty a měli trpělivost. Ani za nepříznivého či vyrovnaného stavu jsme nepanikařili.

Většinou jsou poctiví, houževnatí, v mém týmu i velice kreativní. A poslouchají. Tohle je myslím otázka mentality. Když jim řeknu, aby skočili do zdi, skočí. Oni o rozkazech nediskutují. Když něco řekne šéf, tak je to zlaté. Snažil jsem se je naučit nehrát podle jedné šablony. V defenzivě museli mít disciplínu. Ale do ofenzivy jsem je nabádal ke kreativitě. Nesnáším alibisty. Tak jsem jim říkal, ať čtyři míče zkazí, než aby dali jednu přihrávku z půlky na stopera.

Pro mě byl šok, když mi říkali, že jsem Evropan. A upřímně přiznávám, že mě překvapila rozdílnost mentality, když je Brest vlastně tři kilometry od polských hranic.

Brest, Bate Borisov, Dinamo Minsk a Soligorsk jsou mužstva, která by figurovala v první šestce české ligy. Zbytek týmů bych přirovnal třeba k Českým Budějovicím. Všichni mají perfektně zvládnutý defenzivní blok, spoléhají na brejky. Jen mají trošku problém, pokud mají tvořit a hrát konstruktivně. Z ekonomického hlediska rovněž dominuje kvarteto zmíněných klubů, které je schopné platit hráčům základní platy ve statisících. Kdyby třeba někdo v Česku chtěl hráče z Brestu, musel by mu nabídnout vysokou, velice vysokou smlouvu.

Je fakt, že Mario má jen jeden s Baníkem. Ale směrem k tátovi musím hodně zabrat, protože vybojoval tři v Ostravě a jeden s polskou Wislou. Ale když se ohlédnu, tak za čtyři roky jsem se jako asistent podílel na zisku poháru a Superpoháru, letos v roli hlavního trenéra na titulu a poháru. Musím uznat, že tak špatně mi v Brestu nebylo.

Ve smlouvě je opce. Ale nikdo se mnou o jejím uplatnění nejednal. Žiju v nejistotě. Moc bych si přál pokračovat. I přes všechna specifika. Vážím si práce. Trenérů je moc, míst málo. Někdy jsem psychicky unavený, ale jsou na tom lidé hůře.

Ani náhodou. Je to strašně daleko. Pokud bych jako trenér zůstal, v úvodu března hrajeme Superpohár proti Soligorsku, který byl v lize třetí. Pak následuje čtvrtfinále a případně semifinále zdejšího poháru, než dojde na první ligové kolo. Při očekávané konfrontaci s nejlepšími kluby země může být vývoj jakýkoliv.