Bývalý záložník národního týmu Urban: Hrát dvakrát s Brazílií? Úžasné!

„Hrál jsem tenkrát za Duklu, to se ještě jmenovala ÚDA, která vládla československému fotbalu a hrála i tehdy nově založený Pohár mistrů evropských zemí, ve kterém startovali opravdu jenom mistři svých zemí. Měli jsme výborné mužstvo s Břetislavem Dolejším v brance, Láďou Novákem a Honzou Hertlem v obraně, Josefem Masopustem a Sváťou Pluskalem v záloze, v útoku byli Láďa Přáda a Jarda Borovička. I další kluci byli výborní fotbalisti. Dukla tehdy tvořila páteř národního týmu. Brazilci v té době ještě nebyli mistry světa, mužstvo se teprve rodilo, ale kdo by si s nimi nechtěl zahrát...? Pro mě bylo příjemným překvapením, když mě trenéři Antonín Rýgr a Karel Kolský, což byl i náš klubový trenér, povolali do reprezentace."

„Atmosféra byla fantastická. Byl to můj první zápas za národní mužstvo, Pepík Masopust hrál teprve druhý. Z Brazilců jsme měli respekt, ale ne strach, i když v té době už byli jedním z nejlepších mužstev na světě a jejich technické kousky byly vyhlášené. Neviděli jsme je hrát, znali jsme je jen z pár záběrů filmových týdeníků, televize teprve začínala, o sportovních přenosech ještě nemohla být řeč. Něco jsme si o nich přečetli v novinách. Jména pozdějších mistrů světa gólmana Gilmara, obránců Níltona Santose, Djalmy Santose, de Sordiho, záložníků Zózima nebo skvělého útočníka Didiho nás neděsila. To v jejich reprezentaci ještě nebyli Pelé ani Garrincha."

„Hrálo se ve vysokém tempu, Brazilci s míčem kouzlili, ale my se jim dokázali vyrovnat. Několikrát za zápas jsem se střetl s Níltonem Santosem, pozdějším dvojnásobným mistrem světa. První start za reprezentaci, hned doma proti Brazilcům a remíza k tomu, na to se nezapomíná."

„Cesta byla únavná, ale zajímavá. V Brazílii nás překvapily davy novinářů, zájem byl obrovský, i když jsme tu byli neznámým mužstvem, ale remíza ze Strahova nám udělala jméno. Brazilci byli velice přátelští a média nás provázela na každém kroku. Návštěva Ria je pro mě dodnes nejúžasnějším zážitkem. Viděli jsme slavný vrch Corcovado se sochou Krista, nejznámější symbol Ria, užili jsme si slavnou pláž Copacabana. Pro většinu z nás to bylo první setkání s oceánem. A stadion Maracaná? Viděli jsme ho předtím na obrázcích, ale realita byla neskutečná. Obří kotel pro 200 tisíc diváků, největší fotbalový stánek planety, úžasná atmosféra, umocněná stovkami bubeníků a sambou. Zápas jsem proseděl na lavičce, ale zážitek to byl neskutečný, fandilo 130 tisíc fanoušků... Jen zklamaně zahučeli, když po faulu na Pepeho Dolejší chytil Djalmovi Santosovi penaltu. Něco nepopsatelného... A fanoušci nakonec odcházeli smutní, jako po finále světového šampionátu 1950, kdy tu prohráli s Uruguayí 1:2. Náš tým vyhrál gólem Antona Moravčíka 1:0. Renomé československého fotbalu a zájem o nás ještě vzrostl."

„Znovu fantastická atmosféra, takovou v Evropě prostě nezažijete. V utkání jsem nastoupil v základní sestavě a odehrál ho celé. Jenže Brazilci, nabuzení tiskem, který na nich po předchozí prohře nenechal nit suchou, nás přejeli 4:1. Nedali nám šanci, pořádně jsme na Gilmara v brance ani nevystřelili. Pepe a Zizinho nám dali po dvou gólech, Pepa Masopust, který tu získal obrovský obdiv, jen odvrátil debakl. Brazilci, to jsou fotbaloví kouzelníci z pohádkové země.

„Všude bylo vyprodáno, padesáti až sedmdesátitisícové návštěvy, atmosféra na těch zápasech byla podobná, ale Brazilci přece jen byli jako fanoušci i fotbalisti nejlepší. My už jsme cítili velkou únavu, vždyť jsme sehráli během osmnácti dnů pět utkání a nalítali tisíce kilometrů, přesto tenhle zájezd je pro mě nesmrtelným zážitkem. Snem, jaký se současným českým fotbalistům asi nesplní. Ale určitě si oni i fanoušci užijí blížící se zápas proti Brazilcům doma."

„Snil jsem hlavně o tom, že se do Jižní Ameriky vrátím na mistrovství světa 1962 do Chile, to už jsem ale pomalu končil kariéru, bylo mi jednatřicet let a můj velký sen se mi nesplnil. V Americe jsem si přesto ještě zahrál, v té Severní, na velkolepě pojatém Americkém poháru v New Yorku. Startovala na něm skvělá mužstva, například FC Santos či America FC z Brazílie, anglický Everton nebo West Ham United a další. Dukla turnaj vyhrála čtyřikrát, ale já u posledního vítězství už nebyl, vrátil jsem se totiž do Slavie. Zato jsem si tam ale spoň zahrál proti nejlepšímu fotbalistovi všech dob Pelému. Můj kamarád a mistr sportovních povídek Ota Pavel triumf Dukly v New Yorku krásně vylíčil v knize Dukla mezi mrakodrapy. Na přebal prvního vydání dal dokonce moji fotografii z Central Parku, na níž jsem zády, na dresu číslo 11 a proti mně svítí velké hodiny a na nich čas 11:11..."