Článek
Nabídli jim pět tisíc korun. Za výhru, za prvenství, za olympijské zlato. Přitom se dostali až do finále. Leningradskou skupinu vyhráli, i když po vítězství nad Kolumbií jen remizovali s Kuvajtem a Nigérií, ve čtvrtfinále vyřadili Kubu a v semifinále Jugoslávii. Soupeři sice nic moc, protože fotbal pod pěti kruhy byl vzhledem k nejrůznějším omezením a zarputilém lpění na ryzím amaterismu vždy chudou Popelkou. Při moskevské olympiádě bojkotované v osmdesátém roce většinou západních zemí kvůli invazi sovětských vojsk do Afganistánu obzvlášť.
František Štambacher padá po zákroku jednoho z německých hráčů ve finále olympijského turnaje 1980 v Moskvě.
Ale i tak se Havránkovi svěřenci probojovali až do finále fotbalového turnaje a nabízela se jim možnost minimálně zopakovat to, co dokázali jejich předchůdci před šestnácti lety v Tokiu. Anebo je dokonce překonat, kdyby snad nad reprezentací Německé demokratické republiky vyhráli.
„A oni z vedení výpravy před finále přišli, že za zlato dostaneme pět tisíc. Sebrali jsme se a vydali se za trenérem Havránkem. Na rovinu jsme mu řekli, že za tak směšný prachy hrát nebudeme. Buď ať si postaví mančaft z náhradníků, nebo ať jdou hrát Himl s Knechtem, když tolik chtěli, abychom se dostali do finále," prozradil po letech sparťanský fotbalový bůh Jan Berger, že před finálovým zápasem došlo v mužstvu k rebelii a pohrůžce bojkotem.
Malér jako hrom. Zvlášť v Moskvě. Zejména na už tak bojkotované olympiádě, kterou ovšem sovětští organizátoři vydávali a celému světu prezentovali jako tu nej. Nejlepší, nejpřátelštější, i sportovně na nejvyšší úrovni.
Ladislav Vízek bojuje v olympijském finále s německou přesilou.
A do toho si troufnou fotbalisté ze socialistického Československa hrozit bojkotem finálového zápasu. Proto také předseda ČSTV a olympijského výboru Antonín Himl zařadil zpátečku. Proto i politruk Karel Knecht rychle pochopil, že s řečmi o morálce socialistického sportovce a ušlechtilých olympijských ideálech nic nesvede.
„To ale až poté, co se trenér vydal za vedením výpravy. Havránek byl chlap z lidu. Nedělal z fotbalu vědu a vždy nás vyslechl. A když jsme měli pravdu, anebo vytušil, že by si náš ještě víc přitáhl na svou stranu, dal na nás. Já tedy nebyl právě jeho krevní skupinou, protože on měl raději srdcaře a tvrdé kopáče, kteří strčili nohu i hlavu do všeho. K tomu byli cepovaní hlavně kluci z Bohemky, anebo ti, které vedl ,Havran´ v klubech. Ale vycházeli jsme s ním náramně, protože dovedl poslouchat a dívat se. Třeba i do písku... Při podvečerní procházce Moskvou jsme před finálovým zápasem napsali do písku sestavu, on ji zmerčil, pokýval hlavou a pravil: ,No vidíte, kluci, přesně takhle jsem to chtěl postavit.´ A opravdu tak mančaft postavil a my vyhráli olympiádu," vyprávěl bohém Ladislav Vízek, jak to v olympijském týmu také chodilo.
Vítězný tým československých fotbalistů po olympijském triumfu v Moskvě. Na snímku, kde chybí ve finále vyloučený Jan Berger a vystřídaný Ladislav Vízek, zleva stojící řada Rostislav Václavíček, Libor Radimec, Luděk Macela, Josef Mazura, František Kunzo, brankář Stanislav Seman, Jindřich Svoboda, náhradní brankář Jaroslav Netolička a masér Siegel. Sedící zleva Zdeněk Šreiner, Petr Němec, Oldřich Rott, František Štambacher, Verner Lička, Zdeněk Rygel a lékař Michalko.
„Ale olympiádu jsme vyhráli až když se Havránek sebral a vydal se za bafuňáři, aby jim tlumočil náš vzkaz. Byl to stejně frajer, že ho prosadil. Když jsme pak po návratu z Moskvy šli z pražského Hradu od Husáka jako olympijští vítězové, měli jsme v obálce šedesát tisíc. Tedy my, co jsme odkopali celou kvalifikaci a v Rusku hráli ve všech zápasech," připojuje Berger, na jaké peníze byla nakonec zlatá olympijská medaile oceněna.
„Tehdy se za to dala pořídit docela pěkná chata, jenže já čtvrtinu peněz utáhl za jediný večer. Táhli jsme Prahou, až jsme skončili v Kaskádě. Nakonec jen my dva s Havránkem, protože ostatní nevydrželi a postupně odpadávali. Měli jsme ji jak z praku a semleli jsme všechno. Dokonce i to, proč mě jako jediného nevzali na přijetí olympijských vítězů do Kremlu. Báli se totiž, aby z toho nebyl průser.
Internacionálové po letech na Julisce - Jan Berger (vlevo) a Ladislav Vízek, mezi nimi trenér Petr rada.
,Už si měl upito a já se bál, že tam uděláš nějaký bordel,´ přiznával Havránek, že nakázal Macelovi, aby mě uklidil na pokoj, koupil basu piv a nařídil, že musím tři hodiny čekat, než se všichni vrátí. Než se vrátili, byl jsem na šrot. Stejně jako tu noc, když jsme se vraceli z Hradu. Platil jsem za všechny lidi, co byli v hospodě, a když jsem dorazil domů, musel jsem manželce napovídat, že jsme za olympiádu shrábli jen pětačtyřicet tisíc," nedělal Berger tajnosti ani s eskapádami v časech svého divokého žití.
Petr Němec jásá po výhře ve finále olympijského turnaje v Moskvě.
„On za to také vlastně mohl Himl. Při oslavách zlaté medaile jsme posilnění alkoholem všichni řvali: Tondo, přilož do kotle. A on, jindy komisní a odtažitý, posílal pro další a další lahve vodky a šampaňského, abychom tu placku pořádně zapili," bere Bergra v ochranu Vízek, který se stal společně s Andrejevem ze sovětské sborné nejlepším střelcem turnaje.
A samozřejmě také olympijským vítězem, protože k finálovému střetnutí českoslovenští olympionici nastoupili. Kompletní a v sestavě v jaké si přáli. Ani Berger s Vízkem v ní nechyběli, i když ani jeden z nich utkání nedohrál.
„Šel jsem z placu necelou čtvrthodinu po přestávce. Němec Steinbach mě chytal za přirození, takže jsem mu ji napálil, až mu tekla krev. Ázerbájdžánský sudí nás vypakoval oba a trenér Havránek mi za to ještě poděkoval. Bylo mu jasný, že vyloučení uškodí víc Němcům než nám," přidává Berger jeden detail do mozaiky moskevského finále hraného 2. srpna 1980 na stadionu V.I. Lenina přes sto tisíci diváky.
„A já odkráčel čtvrthodiny po Honzovi, protože Němec Baum do mě tak kopal a mlátil, že jsem s naraženými žebry prostě pokračovat nemohl. Havran mě nejdřív přemlouval, abych to ještě zkusil, ale nakonec si blahořečil, že mě vystřídat. Přišel brněnský Jindra Svoboda a hned dal vítězný gól," připojuje se Vízek a nepopírá, že na zlatou olympijskou medaili nakonec na stupních vítězů i slza ukápla.
„Prachy, které jsme za ni dostali, byly na tu dobu krásný. Však jsem si za ně koupil červeného Renaulta. Staršího, ale moc pěkného. Ale tu slzu jsem fakt uronil. Ten rok jsme sice přivezli bronz z evropského šampionátu v Itálii, ale olympijské zlato bylo přece jen víc. Alespoň pro mě."
I pro autora vítězného gólu Jindřicha Svobodu představuje vrchol kariéry. A nic na tom nemění, že si na takové peníze jako jeho věhlasnější spoluhráči nepřišel, i když finále rozhodl.
Zlatý gól Jindřicha Svobody v olympijském finále 1980 v Moskvě. Střelec vlevo jásá.
„Franta Štambacher nacentroval krásný balon, já přehlavičkoval stopera, ale brankář míč vyrazil. Naštěstí přímo přede mě, takže jsem mu ho poslal raději za záda. Bylo z toho zlato, které mně dodnes připomíná zlatá kopačka. Nedostal jsem ji však v Moskvě, ale od spoluhráčů, když jsem slavil padesátiny. Botu nastříkali zlatým sprejem a vyšperkovali všelijakými nápisy. Třeba Moskva 80, třeba Brežněv. To abych prý nezapomněl, kde a v kterém roce jsme se stali olympijský vítězi."
