Almužna, nebo hotové jmění? Dělníci v Kataru neremcají, mají nové město

„Na rok nebo na dva. Na delší dobu se kontrakty neuzavírají. Až po jejich vypršení se můžeme rozhodnout, zda je ještě o dvanáct měsíců prodloužíme," říká Dživil z Bangladéše, jak to v Kataru s pracovními smlouvami chodí.

„Já ji uzavřel na rok, ale určitě ještě alespoň rok zůstanu. Takové peníze doma nevydělám. Tam jsem se nezastavil šestnáct hodin denně a přišel jsem si měsíčně sotva na 3800 taků. Nějakých 130 dolarů," přepočítává bangladéšskou měnu na americké dolary.

Pět set padesát až šest set dolarů měsíčně (cca 15 000 korun), to je suma, kterou si „gastarbeitři" z asijských zemí najatí do katarských služeb měsíčně vydělají. Pro drtivou většinu z nich hotové jmění. I proto nemá Katar o dělníky nouzi.

„Makáme osm hodin denně šest dnů v týdnu. Já třeba se čtyřmi tisíci dalších na Chalífa Stadium. Ten se jen přestavuje, na jiných stadiónech je dělníků mnohem víc," objasňuje, proč fotbalové svatostánky rostou pekelným tempem. „Když se dostaneme do skluzu, je možné dělat i dvě hodiny přes čas. Za příplatek," nepopírá Dživil, že zájemců o prodlouženou šichtu je spousta.

„Mám doma v Dháce sedmičlennou rodinu, takže jí posílám většinu peněz. I tak něco ušetřím. Až se budu vracet, chtěl bych domů dovézt jako dárek pořádně velikou televizi," líčí 30letý Bangladéšan svůj sen, než zmizí za dveřmi svého dočasného domova.

Žádné provizorní ubikace nebo snad montované buňky známé z tuzemských staveb. Katařané nejprve nechali zahraniční dělníky postavit celé město, než je najali na práci na stadiónech. Labour City s jednotnými třípatrovými budovami, ale i hypermarketem, poliklinikou, kinem a třeba kriketovým a fotbalovým hřištěm, posilovnami, kavárnami. A samozřejmě dvěma mešitami, které nesměly v obrovitém komplexu chybět.

„Domů bychom se mohli podívat po odpracovaném roce, protože každý má nárok na tři týdny volna. Nikdo ho však nevyužije. Letenka je drahá, takže je lepší zůstat a dál pracovat," přiznává Indonésan Made, že na Bali, kde má rodinu, se dva roky nepodívá.

Ale nestěžuje si, na své tři parťáky na cimře si už zvykl. Krajan z jeho domoviny, Srílančan a Jihoafričan, ve čtyřech obývají místnost v přízemí jednoho ze stovek domů v Labour City. Na patře sprchy, záchody, jídelna připomínající armádní stravovny. Hliníkové podnosy, plechové talíře, misky a hrnky. A na pokojích postel obalená odshora dolů do několika metrů látky jako bourec morušový, aby měl člověk alespoň jakýsi pocit soukromí.

„To mi tady někdy opravdu chybí. Ale co jsou dva roky? To se dá vydržet, když se postarám o rodinu," ujišťuje Made, že překousnout se dá opravdu všechno.

I tady, v Labour City na kraji Dauhá, které žije svým vlastním životem, aniž by se staralo, co se o něm ve světě vykládá, píše a jak je třeba ve zprávách Amnesty International a dalších organizací světu prezentováno a jak jsou líčeny pracovní a životní podmínky jeho obyvatel.

Oni jsou tady přece proto, aby postavili stadióny, hotely, metro, silnice a všechno, co bude pro fotbal zapotřebí. A hlavně aby vydělali peníze. Víc peněz než doma. Celých šest set dolarů měsíčně.