Článek
Smutnou zprávu redakci sdělila Eva Urbanová, jejíž manžel více než čtvrt století pracoval jako sportovní novinář v Rudém právu, později Právu i na webu Sport.cz. Dvanáct let byl předsedou Klubu sportovních novinářů. Napsal několik knih a přes těžkou nemoc, s níž na sklonku života bojoval, říkával: „Ničeho nelituji, prožil jsem nádherný život.“
S Duklou získal Urban jako hráč šest ligových titulů v éře nejslavnějších legend klubu z Julisky Ladislava Nováka, Josefa Masopusta, Svatopluka Pluskala, Ladislava Přády či Rudolfa Kučery a také trenéra Jaroslava Vejvody. V roce 1956 Urban odehrál čtyři zápasy za československou reprezentaci.
Fotografie s Americkým pohárem, Ivo Urban za Ladislavem Novákem, který trofej drží.
Ještě když se aktivně věnoval sportovní kariéře, už psal pro Zápisník. „Pro sportovní novinařinu jsem se rozhodl ještě jako hráč,“ prozradil, když v sedmdesátých letech začal spolupracovat se sportovní redakcí Rudého práva, kterou po sametové revoluci téměř dvacet let vedl. Byl nejen výborným a uznávaným novinářem, ale jako vynikající vypravěč napsal mnoho povídek a několik knih, například Moji slavní spoluhráči, Fotbalové legendy, Všechny moje góly.
Slavná je pak fotografie z přebalu 1. vydání Dukly mezi mrakodrapy (1964) od Oty Pavla, jehož byl Urban velkým přítelem. Na snímku muž v dresu s číslem 11 kráčí newyorským Central Parkem. Proti němu hodiny a na nich čas 11:11. Americký pohár vyhrála Dukla čtyřikrát, třikrát u toho byl fotbalista z fotografie – Ivo Urban.
Reprofoto Dukla mezi mrakodrapy.
V hráčské kariéře měl smůlu jen v tom, že v základní sestavě Dukly a poté i reprezentace měl za konkurenta právě nedostižného Svatopluka Pluskala. „Nikdy jsem na Sváťu nežárlil. Pro mne byla veliká čest hrát v jednom mužstvu s tak vynikajícími fotbalisty a báječnými lidmi,“ odmítal Ivo Urban jakékoliv stýskání.
„Fotbaloví odborníci litovali, že je v Dukle. Jen zaskakoval za železnou zálohu, a přitom hrál lépe než většina ligových záložníků. Ale Dukla ho potřebovala nejen k tomu, aby občas nastoupil: v tréninku dával příklad jako Novák a měl to o to těžší, že kapitán mužstva odevzdával nasbírané částečky hře a on je bolestně ztrácel na lavici náhradníků,“ napsal mistr sportovní beletrie Pavel ve zmíněné knize. „Ta fotka ale vznikla opravdu náhodou,“ dušoval se Ivo.
Internacionál a bývalý redaktor deníku Právo Ivo Urban.
S fotbalem začínal na pláccích kolem Strossmayerova náměstí v pražských Holešovicích. Později oblékal dres Slavie, ještě když sídlila na Letné, kousek od místa, kde dnes stojí ministerstvo vnitra. Na vojnu šel v roce 1952 do tehdejšího ATK, pozdější Dukly, a tam strávil jedenáct nejkrásnějších roků kariéry. Získal s ní šest mistrovských titulů a jednou vyhrál Československý pohár. V nejvyšší soutěži odehrál 183 ligových zápasů a dal jeden gól. Na čas se ještě vrátil do Slavie a na konci kariéry kopal za divizní Všenory.
Reprezentační dres oblékl čtyřikrát, z toho dvakrát proti Brazílii, zúčastnil se slavného zájezdu do Jižní Ameriky v roce 1956. „Byl jsem překvapený, že si na mě trenéři Rýgr a Kolský vzpomněli. Brazilce jsme neznali, už tam hráli pozdější mistři světa Djalma a Nilton Santosové, s ním jsem se na Strahově střetl několikrát, Zózimo, Pepe, Gilmar a další. Pelé a Garrincha ještě v reprezentaci nebyli. Doma jsme s Brazilci hráli 0:0, zápas na Maracaná jsem pak proseděl na lavičce, ale v dvousettisícovém kotli jsme zvítězili 1:0. Nastoupil jsem proti nim pak v Sao Paulu, to jsme ale prohráli 1:4. I tak byl ten zájezd nádherným zážitkem, poprvé jsem byl za oceánem,“ vyprávěl.
