Probrečel jsem spoustu nocí. Udělal jsem hloupost, vzpomíná Krmenčík

Limassol (od našeho zpravodaje) – V létě, po konci v Persiji Jakarta, byl blízko návratu do Plzně. Nakonec zvolil angažmá v kyperském Apollonu Limassol. V rozhovoru pro Sport.cz mluví bývalý střelec Plzně otevřeně o černém období, letních námluvách s Viktorií i o změně pohledu na život.

Proč jste vlastně v Indonésii skončil už po roce?

Je mi třicet, chtěl jsem ještě vyzkoušet Evropu. Šel jsem do Apollonu, klubu, který má ambice zahrát si evropské poháry. Chtěl jsem si dokázat, že na to ještě pořád mám. Indonésie ale byla pro mě i pro celou moji rodinu dobrá zkušenost.

V čem nejvíc?

Od té doby nahlížíme na život jinak.

Jak?

Vážíme si daleko víc života, lidí. Toho, co máme. Ukázali jsme dcerám, že všechno není zalité sluncem, ale že jsou mezi námi i lidi, kteří nemají vůbec nic. Jakarta byla plná slumů. Bydleli jsme mezi nimi v nejvyšší budově, život v nich jsme pozorovali z balkonu. Od starší dcery pak přišla otázka, proč ti lidé na sobě nic nemají…

Posunulo vás to lidsky?

Jsem víc zklidněný. Na život se koukám s daleko větším nadhledem.

I na hřišti, kde jste měl za poslední roky několik excesů?

Také v Indonésii jsem jeden měl, dostal jsem stopku na šest zápasů. Tohle byla poslední kapka. Upozornila mě, že mám brzdit. Cítil jsem, že poslední dobu jsem to nebyl já. Delší čas jsem se hledal. Už na hostování ve Slavii.

Co za tím stálo?

Nevím, jak to správně pojmenovat. Něco na způsob syndromu vyhoření. Necítil jsem se dobře. Nevím proč. Vyhledal jsem odborníka, který mě postupně nasazuje do správných kolejí. Abych se vrátil tam, kde mám být. Jde o trenéra Davida Vavrušku, spolupracuju s ním krátce. Vnímám ale už posun k lepšímu.

Neměl jste do fotbalu chuť?

Ztratil jsem fotbalový kontakt sám se sebou. Nechtělo se mi chodit na tréninky, byl jsem otrávený. Ptal jsem se sám sebe, proč mám hrát fotbal, proč mám běhat tam a tam, hřiště mi připadalo najednou velké. David mi řekl: Michale, ohlédni se, kde všude jsi byl, jak krásnou rodinu máš. Ráno se vzbudíš a vidíš slunce. Dal mi naději, že budu zase zpátky. Víte, osobní vyhoření zasáhne spoustu fotbalistů, jen se o tom bojí mluvit. Já se tomu postavil čelem. Poznávám, že to, co vyzařuju k lidem, se mi pozitivně vrací.

Psychická stránka profesionálního sportu se podceňuje, nemluví se o ní příliš.

První, na co se mě David zeptal, bylo, od kolika let fotbal hraju. Řekl jsem mu, že od čtyř let. Tak se nediv, odpověděl mi. Musíš pořád vyhrávat, podávat dobré výkony, abys nevypadl ze sestavy. Všechno se za ty roky nastřádalo. Neuměl jsem vypnout. Do toho přišla rodina. Chci být dobrým tátou i manželem. Doufám, že se zase blížím k tomu starému Michalu Krmenčíkovi. Chci Davidovi poděkovat, že se mnou tráví čas. Moc mi pomáhá.

Máte také ambice na návrat do reprezentace? EURO v Německu začne za půl roku…

Mám v reprezentaci devět gólů, chci dát desátý. Teď nebo později. Jsem připravený pořád. Ať už bude u nároďáku jakýkoliv trenér, budu se snažit, abych mu dokázal, že fotbal pořád umím. Nic nebalím. EURO je za půl roku. Chci být soustředěný a dávat góly.

Teď jste je začal dávat za Apollon, před 14 dny jste vstřelil dva v lize. Splňuje angažmá na Kypru vaše očekávání?

Apollon je nejpopulárnějším klubem na Kypru s velkou historií. Chceme bojovat o nejvyšší příčky. Máme perfektní zázemí, tréninková základna je kousek od stadionu. Dvě hřiště, wellness. Zatím je všechno hezké.

Má Apollon na titul?

Tým má obrovskou kvalitu. Na podzim už proběhly dvě výměny trenéra, nebude ale dlouho trvat a budeme vyhrávat. Máme v mužstvu například Francouze Valbuenu. Fantastický hráč. Nahrál mi před týdnem na gól, já jsem mu také pomohl k brance.

Potkali jste se v řecké lize, kde hrával za Olympiakos.

Narazili jsme na sebe poprvé před lety, kdy jsme hráli s Plzní proti Olympiakosu v předkole Ligy mistrů. S Honzou Kopicem jsme se na sebe tenkrát dívali a říkali si, jestli není Valbuena z jiné planety. Co tam předváděl… Stáli jsme proti sobě i ve finále řeckého poháru. Tam se zase povedl zápas mně, vystřelil jsem vítězný gól.

V létě se nahlas mluvilo o vašem návratu do Plzně, který nakonec nevyšel. Zůstaly dveře otevřené z obou stran?

Návrat byl blízko. S panem Šádkem (generální manažer Viktorie) máme víc než nadstandardní vztah, beru ho jako svého tátu. Ví, jak přemýšlím. Myslím, že naše spolupráce není u konce. Uvidíme, co bude, jsem otevřený všemu.

Musel jste však vědět, že z vás poté, co jste v dresu Slavie vstřelil Plzni gól a běžel ho slavit před kotel Viktorie, bude v Doosan Aréně persona non grata.

Dobře si uvědomuju, že jsem udělal strašnou hloupost. Sypu si popel na hlavu. Chtěl bych se veřejně omluvit, co jsem Viktorce, svému mateřskému klubu, udělal. Šlo o velkou klukovinu.

Trápila vás dlouho?

Táhla mě dolů. Nemohl jsem se na sebe podívat do zrcadla, spoustu nocí jsem probrečel. V Plzni začaly moje fotbalové kroky, měl jsem tam největší lauf. Nebylo dobré, co jsem udělal. Už toho ale bylo řečeno spoustu, ať si každý přebere moje slova podle svého. Já vím, kdo jsem, vím, jak jsem se zachoval. Tohle je jedna z věcí, kterou bych ze svého života nejraději vymazal.