Článek
Překvapilo vás před měsícem, když vám trenéři jednadvacítky řekli, že budete číslo jedna?
Všichni v jednadvacítce máme kvalitu na to, abychom byli jedničkou, ale byl jsem rád, když vybrali právě mě. Vím, jaký to může mít dopad na můj fotbalový život. Moc si toho cením a doufám, že trenérům oplatím jejich důvěru.
Vybral vás i kouč gólmanů Petr Kouba, vicemistr Evropy 1996. Jaký je jako šéf?
To se musí zažít, těžko se to popisuje.
Zkuste to, prosím.
Má skvělé postřehy a mám se od něj co učit. Tréninky nám přizpůsobuje podle toho, jak se zrovna cítíme. Je čest s ním pracovat.
Působí jako kliďas. Umí zvýšit hlas, když s vámi není spokojený?
Nikdy jsem ho neslyšel zvýšit hlas. Možná jsem měl štěstí. Pan Suchopárek, hlavní trenér jednadvacítky, s ním má asi jiné zkušenosti z dob, kdy spolu hráli. (usmívá se)
Nebo jste tak dobrý, že není nutné na vás křičet.
Nebo… Ale je to spíš o povaze, pan Kouba je super chlap.
V září jste spolu smutnili na Islandu: první zápas kvalifikace, první porážka. Přitom pár dnů předtím jste vyhráli testovací duel se Slovenskem.
Na Islandu jsme byli správně koncentrovaní a přestože soupeř hrál hodně dobře, myslím, že jsme si zasloužili zvítězit my. Hra byla slušná, na to teď musíme navázat a dvakrát vyhrát.
I když vás čekají Velšané a Dánové, kteří v kvalifikaci ještě neprohráli?
My jsme ale doma a doufáme, že v Budějovicích přijde hodně lidí. Naší výhodou může být, že jsme celou dobu na jednom místě a nemusíme mezi zápasy cestovat. Snad nám to pomůže, protože už nemůžeme ztrácet.
Hrajete v daleké cizině, takže se teď nabízí jedna kacířská otázka: nebyl byste v reprezentační pauze radši doma ve východních Čechách?
Lhal bych, kdybych říkal, že bych se nechtěl podívat za rodinou. Ovšem reprezentace je prestižní záležitost. Hraju tady s výbornýma klukama a neměnil bych.
Neměnil byste ani rozhodnutí jít už v sedmnácti z Pardubic do Bragy?
I když to bylo ze začátku složitější, je to skvělá zkušenost. Braga mě posunula jako člověka i jako fotbalistu. Jsem rád, že jsem do toho šel.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Nerozuměl jsem, o čem lidi kolem mě mluví, a chyběla mi rodina a kamarádi. Trochu mi to ulehčovaly videohovory, ale být s blízkými naživo je mnohem lepší. Stýskalo se mi, první týden na internátu ukáplo pár slziček. Ale stejně bych do toho šel znovu.
S portugalštinou jste na tom po čtyřech letech dobře?
Učili mě ji už kluci na intru, dostával jsem se do toho hned od začátku. Nějaká věta je pro mě pořád ještě náročnější, ale rozhovor po zápase zvládám. I když někdy řeknu něco špatně, místní jsou rádi, že mluvím jejich jazykem.
V Braze jste prošel devatenáctkou, juniorkou, béčkem a od léta jste dvojkou v áčku. Takhle jste si to představoval?
Jde to podle plánu. Přesně, jak jsme si na začátku s klubem řekli. Základ je, že jsem během těch čtyř let neusnul a nepřestal se zlepšovat. V klubu to vidí a snad někdy budu i číslo jedna. Je to můj sen.
Roli náhradníka brazilského třicátníka Matheuse v tuhle chvíli berete?
Zatím se pořád posouvám. Dva roky jsem byl trojka, což mi tolik nedávalo. Být dvojkou je příjemnější. Jasně, kdyby to mělo trvat delší dobu, asi bych začal hledat hostování. Snad trenéra časem přesvědčím, že jsem ten pravý, ale v tuhle chvíli je to složitější. Matheus je klubová legenda, v Braze chytá desátou sezonu.
Jaký je?
Tišší, ale když je potřeba, dokáže se ozvat a vyhecovat tým. Taky je to neskutečný pracant.
Jak se to projevuje?
Je schopný trénovat třikrát denně. Když přijdu, už má jeden trénink za sebou. A pak si dá ještě jeden. Obrovský profesionál.
Nic ve zlém, ale nestydíte se, když trénujete jen jednou denně?
Kdepak. Každý má svůj rytmus. Já Matheuse za ten jeho obdivuju, ale pro mě tudy cesta nevede. Snažím se udělat sto procent na hlavním tréninku a nezanedbat posilovnu ani regeneraci. Ovšem na tři tréninky denně se necítím.
Třikrát denně se netrénuje asi ani v Pardubicích, odkud jste v létě 2019 vyrazil do světa. Nestýská se vám?
Pardubice mám pořád v srdci, vychovaly mě. Teď v lize dvakrát za sebou remizovaly a držím jim palce, aby se zachránily. Občas mi bliklo v hlavě, jaké by to bylo, kdybych v Pardubicích zůstal, ale to jsou jen kdyby. Možná bych teď nebyl jedničkou v jednadvacítce. Jsem v Braze a jsem za to rád. Doufám, že tam ještě nějakou chvíli zůstanu.
Zamiloval jste si originální Estádio Municipal? Vaše aréna je elegantně vklíněná do prudkého svahu Monte Castra.
Je to nádherný stadion, povedl se. Hraje se tam výborně, máme vášnivé fanoušky. Bylo to vidět i třeba při návratu do Ligy mistrů proti Neapoli. Neskutečný zážitek.
Přestože jste prohráli 1:2?
Celá Braga měla obrovská očekávání. Všem bylo jasné, že jsme outsideři, ale zároveň dobře věděli, že vždycky chceme vyhrát. Možná jsme byli lepší než Neapol, ale asi jsme dojeli na nervozitu.
Jak těžké je ustát šrumec ve slavné Champions League? Sotva vystoupíte v garáži z autobusu, už na vás míří televizní kamery.
Tohle už ani nevnímám. Poprvé je to pro vás nová zkušenost, ale pak si zvyknete a berete to jako přirozenou věc. I když třeba zápasy proti Realu Madrid budou stoprocentně něco extra.
Splněný sen?
Naprosto, hlavně venku na Santiago Bernabéu. Těší mě, že můžu být u toho. Říkám si, jak by bylo fajn si jednou v takovém chrámu zachytat.
Ještě jsme nezmínili přestřelku s Unionem Berlín, o výhře 3:2 jste rozhodli v 94. minutě. Jaká byla spontánní oslava v divokém chumlu u postranní čáry?
Málem jsem spadnul, ale někdo mě ještě naštěstí chytil. Bylo tam dost našich fanoušků a hezky jsme to s nimi oslavili. Přitom to s námi nevypadalo dobře, ztráceli jsme dva góly. Naštěstí jsme do pauzy jeden stihli a v kabině jsme si to vyříkali. Ve druhé půli jsme byli víc na míči a Union na nás nestačil.
Co jste si po zápase řekl s Alexem Králem, jenž s Unionem i podruhé v Lize mistrů prohrál?
Byli jsme spolu jen chvilku, moc se neznáme. Z respektu jsem mu řekl, že hrál dobře, a ať se mu daří dál. Měli jsme o dost rozdílnou náladu: já byl v euforii, Alex byl skleslý. Snad už tolik bláznivých zápasů nebude, bylo to na infarkt. Nevím, jak to náš trenér u střídačky zvládal. (usmívá se)
