Článek
Na světový šampionát, jehož hostitelem a pořadatelem bude Katar, panují rozdílné a hodně kontroverzní názory. Zákonitě a celkem pochopitelně, protože v této destinaci se sice v minulosti konala mistrovství světa v atletice, cyklistice či házené, ale tak velký sportovní podnik, a navíc s takovým počtem fanoušků, jakým je fotbalový šampionát, se tady nikdy neuskutečnil.
Je tudíž obestřen a provázen spoustou otazníků. Ve finále o to větších, že vzhledem ke klimatickým podmínkám panujícím v těchto končinách v tradiční době šampionátu - tedy červnu a červenci - došlo ke změně termínu a přesunu na listopad a prosinec.
Ponechme teď stranou problémy, které to způsobí termínovým listinám fotbalových soutěží v evropských i jihoamerických zemí. Neglosujme ani krátký čas na závěrečnou přípravu, který budou mít reprezentace startující v Kataru. Vždyť podle posledních informací se bude třeba Premier League hrát ještě 12. listopadu, přičemž mistrovství světa začíná už 21. listopadu. Podle návrhu, který FIFA předložila, budou totiž kluby povinny uvolnit své hráče pro národní týmy nejpozději 14. listopadu.
Hlavní město Dauhá se mění před očima...
Tohle téma si zaslouží samostatné zamyšlení, ale s ohledem na mistrovství světa jde v případě odkladu na samý konec roku o prozíravé a chytré rozhodnutí. Pro fotbalisty účastnických týmů, pro fanoušky rovněž. V této roční době panuje v zemích kolem Perského zálivu velice příjemné počasí, takže žádná spalující vedra a extrémní teploty nehrozí. Moderní stadiony jsou navíc klimatizované, takže dole u hrací plochy mohou trenéři, členové jejich realizačních týmů a náhradníci sedět v kabátech, což jsem si sám vyzkoušel.
A o organizaci a zabezpečení mistrovství nemám už teprve strach. Katar, stejně jako třeba sousední ostrovní Bahrajn jsou sice malými zeměmi, ale ekonomická síla Kataru je obrovská. Vždyť hrubým domácím produktem na obyvatele v přepočtu na dolary je nejbohatším státem světa. Proto vyrostly v Dauhá supermoderní stadiony, které spojují nové linky metra, stejně jako desítky a desítky hotelů, veškerá infrastruktura. Proto si Katar může dovolit po skončení mistrovství horní patra stadionů rozmontovat a darovat je fotbalovým asociacím v Africe a Asii.
Zabezpečení prostě bude suprové, hotely poskytnou aktérům i fanouškům veškerý myslitelný servis. Samozřejmě v rámci tamních zákonů, náboženských pravidel a kulturních zvyklostí, které je třeba respektovat. V každodenním životě, stejně jako během šampionátu. Není dobré udělat krok vedle, na to upozorňuji.
Fanoušci si však fotbalu užijí jako nikdy v minulosti, protože díky kumulaci zápasů na jednom místě a propojení většiny stadionů linkami metra budou moci sledovat třeba i tři utkání během jediného dne.
Milan Máčala přebírá v Ománu jako první trenér řád za rozvoj sportu a kultury II. stupně.
Častou otázkou, kterou jsem dostával a nad níž jsem sám hodně přemýšlel, je přínos a impuls šampionátu v Kataru pro rozvoj fotbalu v arabském regionu. V tomto směru jsem na základě vlastních zkušeností značně skeptický, i když v některých zemích k progresu dochází. V Ománu i Bahrajnu to bylo díky kvalitnímu propojeni s olympijským týmem a možnosti pracovat s mužstvem delší dobu. Jenže v tom je jeden z velkých problémů arabského fotbalu. Trpělivost schází, pokud se výsledky nedostaví okamžitě, času se nedostává...
Fotbalový král Pelé svého času prohlásil, že brzy přijde doba, kdy fotbalová Afrika dožene Evropu a Jižní Ameriku. Do konce připojil věštbu, že některý reprezentační celek z černého kontinentu se stane už koncem dvacátého století mistrem světa.
Stadion Chalífa Stadium byl kompletně zrekonstruován a jeho kapacita rozšířena.
Nestal se jím ve dvacátém století, ba ani v jednadvacátém, kdy se už pět šampionátů konalo. Dokonce ani žádná z medailí do Afriky neputovala. A to přitom má africký fotbal k naplnění Pelého proroctví mnohem větší předpoklady než fotbal v Arábii.
Tam je totiž izolovaný, zahleděný do svých zemí a soutěží, spokojený s podmínkami, které má vytvořené vzhledem k vysokému životnímu standardu. Hráčům tudíž chybí motivace k dalšímu růstu i k tomu, aby podstupovali konfrontaci ve vyspělejších a kvalitnějších soutěžích. Proč by chodili někam do Evropy, aby se učili, zlepšovali, rostli, když doma či ve svém regionu mají všechno?! Ani zkusit to nechtějí.
Pikniky a kempování v poušti, i to ke Kataru neodmyslitelně patří.
Uvedu pár příkladů... Když jsem převzal reprezentaci Ománu, nebyl v ní jediný fotbalista, jenž by působil v zahraničí. Po šesti letech na konci mého angažmá už hráli až na jednoho v cizině všichni. Jenže v Kataru, Emirátech, Saúdské Arábii. Prostě mezi svými. Jen brankář Ali Al-Habsi se stal legionářem v Anglii, kde nakonec s Wiganem vyhrál i FA Cup. I proto za Omán odchytal 136 zápasů.
Na štaci v Bahrajnu, kde měli přece jen víc odvahy zkusit i angažmá v Evropě, se jeden z mých svěřenců vydal na zkušenou do Belgie. Na každý z reprezentačních srazů ovšem přijížděl rozladěný a frustrovaný, protože v novém klubu dostával pomalu každý den pokutu. Jednou za to, že přišel pozdě na trénink, jindy že neuklidil své špinavé věci nebo neměl vyčištěné kopačky. A stěžoval si, že doma nic podobného nikdy dělat nemusel, takže proč by to dělal někde v Belgii.
Moderní Katar roste přímo před očima.
Stejné problémy jsou s životosprávou. Pochopitelně nenarážím na alkohol či stravování, ale na ponocování hráčů. Nestane se, že by šli spát před půlnocí, protože usednou u karafy čaje, zkříží nohy, vzpomínají, vypráví, smějí se a jsou vzhůru do rána. Běžně do tří či čtyř hodin. A ukočírovat, nebo je alespoň trochu srovnat prostě nejde. Profesionální fotbal je pro ně zatím velmi tvrdým chlebíčkem. Mají bezesporu talent, ale jen talent je málo.
Proto jsem přesvědčený, že jestliže jednou skutečně přijde čas, kdy za mistra světa bude korunována jiná reprezentace než z Evropy či Jižní Ameriky a Pelého věštba se po drahných letech naplní, o mužstvo od Perského zálivu rozhodně nepůjde. A ani šampionát v Kataru podle mého k tomu nedopomůže.
Milan Máčala
Fotbalový trenér, který po klubových štacích v Olomouci, Slavii a Ostravě vedl v letech 1990 až 1993 československou reprezentaci, aby poté více než dvacet let působil jako kouč v arabském světě. Kromě klubových mužstev vedl reprezentace Kuvajtu, Spojených arabských emirátů, Saúdské Arábie, Ománu a Bahrajnu. Na kontě má 245 reprezentačních zápasů, což ho ve světovém žebříku řadí na čtvrté místo. Doma byl dvakrát vyhlášen Trenérem roku, během angažmá v Arábii se mj. probojoval s Bahrajnem do mezikontinentální baráže o účast na MS, se Saúdskou Arábií skončil čtvrtý na Konfederačním poháru FIFA 1999, s Kuvajtem vyhrál dvakrát Gulf Cup národních týmů.
