Článek
„Tu práci jim nezávidím. Ani trochu. Byť se celé dny v Dauhá nezastavím. Mám na mysli dobrovolníky, pomocníky, navigátory. V katarské metropoli jsou jich tisíce. Kolem stadionů, tréninkových center účastníků MS, ve Fanfestivalu, v metru. Prostě na všech důležitých místech.
Mnozí od rána do večera stojí na jednom místě a neúnavně radí, ukazují. Přitom každého pozdraví, usmějí se. Samostatnou kapitolou jsou navigátoři. Jen vyjdu z metra na stanici Corniche u Fanfestivalu, a muž s obrovským ukazatelem ve tvaru ruky jím kmitá směrem k areálu. Přestože Fanfestival je vzdálený 50 metrů a vzhledem k jeho obrovské rozloze ho nejde minout.
Doslova koncertem byl večerní výkon party, která navádí návštěvníky fanzony do kilometr a půl vzdálené stanice metra West Bay. Stanice Corniche totiž funguje v době šampionátu pouze jako výstupní.
Každých sto metrů stojí borec s megafonem, ze kterého se co tři vteřiny ozývá: metro is this way, metro is this way... Parťáci vedle nich donekonečna ukazují směr. Přitom opět - stanici nelze minout. Z obou stran chodníku jsou bariéry. Jinam, než do metra nejde dojít.
Když jsem v úterý večer mířil k West Bay, z dálky jsem slyšel zpěv. Brzy jsem zjistil interpreta. Byl jím jeden z megafonistů tmavé pleti. Prostě vypnul automat a krásným hlasem zpíval: metro is this waaaaay, metro is this waaaaay.
Procházející mu ukazovali palce nahoru. Pokud zjistil, že si ho někdo točí na mobilní telefon, zvýšil intenzitu pěvecké produkce. Ano, klasicky mu hráblo. Po celodenní, fádní činnosti, rozhodně ale nebylo divu. Měl moje plné pochopení. Také ode mě si vysloužil palec nahoru."
