GLOSA: Roli reprezentačního buditele Šilhavý splnil, teď ho ovšem čekají náročnější výzvy

Jako asistentovi a žákovi Karla Brücknera, trenérskému pragmatikovi, a hlavně kouči ochotnému a schopnému komunikace navenek a s hráči zrovna tak, což v daný moment představovalo nesmírně důležitý aspekt.

Přesto jisté obavy Šilhavého příchod k reprezentaci provázely. Hlavně z toho, zda pragmatismus nepovýší nade vše, protože zkušenosti ze zmiňovaných štací ho pochopitelně naučily, že účel světí prostředky a vypovídající hodnotu mají jen a pouze výsledky.

Obavy to byly naštěstí liché, i když při počátečním zdolávání stanovených milníků byl z Šilhavého celkem logicky pragmatismus ctít. To když hned po příchodu k reprezentaci zatíženou neblahým Jarolímovým dědictvím musel nejprve zabránit ještě hlubšímu propadu českého národního týmu ve světovém žebříčku a hlavně pak hrozbě, že v Lize národů vypadne i z druhé divize a bude účinkovat o level níž ve společenství soupeřů považovaných ještě pár let před tím za outsidery, pro českou reprezentaci vhodné leda tak za sparingpartnery.

K výsledkům a zdolaným milníkům se ovšem postupně přidával herní a výkonnostní progres. Fotbalový entusiasmus rovněž, stejně jako narůstající sebevědomí, víra ve vlastní schopnosti a um.

Devizy patrné jak v úspěšné kvalifikaci o EURO, tak i následně v druhém ročníku Ligy národů, kdy si Šilhavého výběr i v nelehké koronavirové době vybojoval postup do elitní divize mezi velikány evropského fotbalu.

Teď v probíhající kvalifikaci o světový šampionát 2022 v Kataru česká reprezentace tyto devízy zase o něco povýšila. Tedy, povýšila je v úvodním duelu proti Estonsku, a hlavně v sobotu v Praze proti Belgii, kde si proti týmu figurujícím na světovém žebříčku FIFA na  piedestalu zasloužila vyhrát.

„Kluci sami chtějí hrát aktivně, otevřeně, dopředu, dostávat se do šancí. Baví je to a jsou spokojeni," pochvaloval si Šilhavý přístup a zápal hráčů a hráči zase fotbal, který jim trenér ordinuje.

Třetí díl březnového kvalifikačního trojboje byl už trochu jinou kapitolou. Určitě ovlivněnou Schickovým vyloučením v samém úvodu druhého poločasu, nesporně poznamenanou i tím, co se kolem reprezentace před cestou do Cardiffu v souvislosti s Kúdelou dělo a čím si procházela.

I proto prohra ve Walesu, proto také rozpaky z výkonu a výsledku překrývající vydařený vstup do kvalifikace a herní progres, který reprezentace v předchozích zápasech s Estonskem, a především Belgií prokázala.

Pro český fotbal šlo o pozitivní zjištění. Pro Šilhavého o pochvalné vysvědčení, do něhož se promítly nejen výsledky, ale i fotbal, který jeho tým předvádí.

Pochopitelně že trenér profituje z herního progresu a výkonnostního vzestupu pražské Slavie, z formy hráčů, jejich sebevědomí a zkušeností posbíraných na evropské pohárové scéně.

V zápase proti Belgii jich mimochodem postavil do základní sestavy hned sedm, kteří v Edenu v poslední době působí nebo jím prošli, ve Walesu šest. A další měl a má k dispozici. Na lavičce, i třeba v Rusku, což je případ momentálně zraněného Krále.

Netají se tím a děkuje za to. Trpišovskému, stejně jako i dalším klubovým trenérům, kteří hráče pro reprezentaci připravují. Stejně jako za to musí děkovat kouč Belgičanů Roberto Martínez Guardiolovi v Manchesteru City, Zidaneovi v madridském Realu, Contemu v milánském Interu. Ani De Bruyne, Courtois, Lukaku a spol. by bez jejich práce nepřijížděli na srazy Rudých ďáblů v takové formě a na takové výkonnostní úrovni, v jaké už po několik let jsou. Martínez by se mohl přetrhnout, ale během týdne či deseti dnů, kdy je má k dispozici, by z nich top tým nestvořil.

I to je dobré mít na paměti při hodnocení dosavadní Šilhavého trenérské éry u reprezentace a invektivách, že bez vzestupu Slavie a podílu Trpišovského by nebylo úspěchů reprezentace a pochvalného vysvědčení pro Šilhavého.

Kouče začínajícího jako reprezentační buditel a teď mířícího k dalším výzvám. Náročnějším a daleko víc sledovaným.

Na EURO a možná i na scénu, kterou si vyzkoušel jen jeho bývalý šéf, trenérský guru Karel Brückner. Na světový šampionát.

Cesta do Kataru by totiž měla být tentokrát schůdnější než při minulých pokusech. Navzdory prohře ve Walesu je totiž pro českou reprezentaci účast v baráži na jaře příštího roku víc než reálná, neboť ji zaručuje nejen druhá příčka ve skupině, ale díky vítězství a postupu v Lize národů i jakékoli jiné umístění. Samozřejmě při naplnění premis rýsujících se víc než reálně.

Záležet bude samozřejmě i na tom, jaká kostka Šilhavému a jeho týmu nejdříve na EURO a poté v dalších fázích kvalifikace a případné baráži padne.

I když ...

„Každý samo sebou hraje, jak mu kostka padne. Dobrý hráč ale dovede i se špatnou kostkou vyhrát," praví moudro, které teď o to víc platí i pro Šilhavého.

Mimochodem modro už přes dvě staletí staré pronesené jistým Františkem Ladislavem Hekem, na rozdíl od Šilhavého buditelem národním, písmákem, spisovatelem a skladatelem, kterého si Alois Jirásek přejmenoval na F. L. Věka.