Článek
Do Petrohradu se přelila snad půlka Jižní Ameriky, takže během světového šampionátu se v městě na Něvě hledá střecha nad hlavou těžko. Tedy pokud nemíníte utrácet horentní ceny za hotely, v nichž během mistrovství světa vyletěly ceny na desetinásobek obvyklých částek.
Argentinci, ba ani většina Brazilců, natož pak Kostaričanů, kteří v těchto dnech Petrohrad zaplavili s ruksakem na zádech nebo jen s baťůžky přes rameno, podobnou ochotu neprojevují. Hledají jen kvartiru. Laciné pokoje, které místní pronajímají na dvě tři noci. Sice nijak lacino, ale přesto jde o láci v porovnání s cenami hotelů.
V tom jsou na tom jako my. I proto je pátrání zahnalo do jednoho z dvorů, který býval určitě krásný, když po nedalekém Něvském prospektu drncaly kočáry s ruskou šlechtou.
Jenže to už je dávno, strašně dávno.... Jen dřevěné kaskádovité pavlače vyzdobené vyřezávanými ornamenty a natřené něčím, co kdysi bývalo barvou, ty časy připomínají.
Za železná vrata se ovšem během šampionátu nekouká, takže zatímco prospekty, bulváry a náměstí jsou načinčané, neboť po nich v jednom kuse jezdí kropicí vozy a stovky uklízeček v oranžovaných mundúrech sbírají každý pohozený papír či nedopalek, uvnitř obytných bloků se ještě čas zastavil.
I Alexej vycítí rozpaky, v nichž se Kostaričané ocitli, my ostatně také.
Vstane z podřepu, do něhož se usadil, přejede po odznaku ,Krasovo gvozidka´ a snaží se být nápomocen. Mluví jen rusky.
„Melissa přijde. Ona je umělkyní, hraje v petrohradské filharmonii a byty pronajímá. Zrovna jeden dávám do pucu," vysvětluje Kostaričanům, kteří zjevně nerozumí ani slovo.
Před Aurorou vyhrává Vasil na garmošce celý den Kalinku a čeká na drobné.
Zdeněk Pavlis
Proto Alexej pokrčí rameny. Dobře ví, že domluva bude těžko možná. Jakmile ale uslyší pár ruských vět, které jsme ze sebe vypravili po překonání stejného úžasu, jaký si prožili Kostaričané, jsme jeho.
I o odznaku na laclu se rozpovídá. „Gvozdika. Simbol pamjati naroda," ukazuje na červené karafiáty, které v těchto dnech připomínají všem Rusům začátek Velké vlastenecké války před sedmasedmdesáti lety.
„Měly by, ale většině našinců nic neříkají. Těm mladým už vůbec ne. Vždyť mnozí ani nevědí, že tohle města se jmenovalo po sto let Leningrad. A mělo by se tak jmenovat po věky věků," pronese s hořkostí mísící se s nostalgií.
Když uslyší: „Ale teď je přece v Petrohradu dobře. Mnohem líp, než bývalo," jen mávne rukou a zašlápne čoudíccí machorku.
„Někomu. Třeba těm, co skoupili staré opuštěné byty tady ve dvorech, které nikdo nechtěl. Jako Melissa... Vydělala, koupila hned čtyři a vydělává dál. Obzvlášť teď, kdy se sem sjeli ti fotbaloví blázni," ukáže na Kostaričany.
„Tři sta euro chce za dvě přespání. Tolik peněz nevydělám za měsíc, i když se tady pachtím, abych opravil další kvartýr, který bude ona pronajímat. Fanouškům už těžko, ale turistů sem bude jezdit pořád hodně. V Petrohradu je opravdu dobře. Ale jen někomu," přejede si ušmudlaným rukávem už beztak nablýskaný odznak, aby dal najevo, co si o době minulé i dnešní myslí.
„Ale pořád lepší než sedět před Aurorou, hrát na garmošku, jako můj starý přítel Vasil, a čekat, až mu někdo hodí pár drobáků do čepice. Tady ve dvoře nejsem na očích a mám svou důstojnost. A Melissa zase neplatí tak špatně," pronese Alexej smířlivě, protože klavíristka petrohradské filharmonie na zavolání dorazila a Kostaričanům i nám otevřela dveře do komnat, které se na dva dny stanou pro ně i nás petrohradským domovem.
