Článek
Po Rudém náměstí se prohání polonahé Brazilky a Peruánky na kolobrndách koupených v GUMU, onom „samom bolšom univermagu v mire“ (tom největším obchodním domě na světě), jak se za našich mladých let ve školách učilo, a nikoho nepohoršují. Natož aby snad někoho pohoršovaly ještě úsporněji oděné ruské slečny vyrážející se ukázat na svou „ploščaď“ (náměstí), aby byly na očích tam, kde se v horkých moskevských večerech schází celý svět.
Na trávníku přímo u zdí Kremlu polehávají a vyspávají stovky fanoušků zmožených z dlouhých nocí a žádného z policajtů ani nenapadne, aby je z míst pro každého Rusa posvátných vykázal. Světě div se, oni k nim dokonce přisednou a nechávají se s nimi fotit.
Rozesmátí, rozchechtaní.
A pak ještě přihlížejí, jak zpovykaní Argentinci přivazují na klandry před vjezdem do Kremlu kusy hotelových prostěradel, na nichž vypodobnili svého boha Messiho i svého papeže Františka oděného samozřejmě v modrobílém fotbalovém dresu.
I ta dívka v policejní uniformě střežící vchod do mauzolea Vladimíra Iljiče Lenina je úplně free... Na mobilu vyťukává a pročítá textovky, nijak ji nevzrušuje, že u zátarasu pár metrů od ní cvakají spouště fotoaparátů mířících na ni. Z míry ji to nevyvádí, dokonce vysekne úsměv, upraví si lodičku na hlavě a kdyby ji o to požádali, snad i roztomilé pukrle udělá, jen aby se na záběru náležitě vyjímala.
Železná vrata za jejími zády ji nezajímají, i když za nimi pořád ještě leží balzamovaný vůdce proletářské revoluce. A minulost také, to se ví.
Jenže pro ni jde o minulost už příliš vzdálenou, i když ve skutečnosti uteklo teprve pár desítek let, kdy tady místo ní postávali v toporném postoji policisté s kamenným výrazem ve tváři, nezbytnými „elpíčky“ na hlavách a daleko široko nebylo radno povykovat, halasit, natož se smát.
Teď povykuje Rudé náměstí stejně jako všechny ulice, prospekty, bulváry a ploščadi. Teatralnaja, Ljublanka, Ilinka ...
Za víření bubnů, do nichž party mladých Argentinců neúnavně buší a v kruhu kolem nich se v extázi svíjejí propocení tanečníci z Jižní Ameriky stejně jako z Afriky, nadšení z toho, že v Moskvě je fakt všechno free a že i fosforeskující girlandy se nad jejich hlavami večer rozzáří. Zůstaly po ulicích a bulvárech rozvěšené sice už od novoročních svátků, ale nikdo těm klukům ze Senegalu, Maroka, Peru či Uruguaye přece nebude brát iluze, že svítí kvůli nim.
To přece i kvůli nim přímo na Rudém náměstí narychlo dokončují kompletaci montovaných buněk a na vyvýšeném pódiu pokládají umělou trávu, aby si to mohli už zítra šoupnout přímo před Kremlem na dvě brány. A ti dva chlapíci na střeše nejsou snajpři s kalašnikovem na rameni, ale obyčejní elektrikáři instalující reflektory, aby zelený fotbalový koberec byl patřičně nasvícený i večer.
Dokonce zamávají a chechtají se, když jim Marokánci neúnavně mávající vlajkou kopnou nahoru balón.
I ruští policajti se tomu smějí.
Doba se prostě změnila.
Svět také.
A Rusko nejvíc...
Teď i díky fotbalu, který sem na měsíc zavítal.
