Článek
Jak jste finále prožíval?
Koukal jsem s kamarády doma, mám rád na fotbal klid, soustředím se na něj. Myslím, že v Chorvatsku neexistuje nikdo, kdo se v neděli na fotbal nedíval. Je otázkou, jestli se ještě někdy něčeho takového dočkáme. Je to malý zázrak, že se země, která má jen něco přes čtyři milióny obyvatel, dostala do finále a byla tak blízko vítězství na mistrovství světa ve fotbale, kde se točí nejvíce peněz a je nejvíce sledované. Je neuvěřitelné, že taková země bojuje s Francií o titul.
Je velkým zklamáním, že to nakonec nevyšlo?
Samozřejmě, že v tu první chvíli to zklamání bylo. Všichni, i hráči ho cítili, když se to nedotáhlo k vítězství. Ale na druhou stranu jsou všichni pyšní na kluky, co dokázali. Oni sami nemají být proč smutní, bezprostředně po zápase ano, ale teď si zaslouží stejné oslavy, jako kdyby vyhráli.
Proč to ve finále podle vás nevyšlo?
Myslím, že Chorvatsko bylo lepším týmem, hrálo lepší fotbal, ale lepší bohužel vždycky nevyhrává... Zápas zlomil druhý gól z penalty, která se podle mě nemusela pískat, ale rozhodčí si to obhájí. Možná měla vliv i ta tři předchozí prodloužení, třikrát prohrávali, třikrát se vraceli do zápasu a možná jim pak trochu došly i síly. Ale to je už jedno, klobouk dolů před tím, co dokázali.
Je zbytečné ptát se na nejlepšího hráče šampionátu?
Jednoznačně je to Luka Modrič, který odehrál fantastický turnaj a podle mě naprosto zaslouženě vyhrál Zlatý míč pro nejlepšího hráče.
Překonala tahle parta generaci Davora Šukera, který na MS 1998 brala bronz?
Výsledkem určitě, ale nejen díky MS. Třeba žádný Chorvat nevyhrál čtyřikrát Ligu mistrů jako Luka. Teď máme hráče v Barceloně, Realu, Juventusu. A to nejsou hráči, kteří tam jsou jen na soupisce, oni v těch klubech hrají klíčovou roli. U předchozí generace tohle nebylo. Myslím, že tahle generace je překonala v každém směru. A i hráči z roku 1998 jsou za to rádi.
Mnohé z nich osobně znáte, že?
Ano, z mládežnických reprezentací. S Lukou Modričem, Mandžukičem, Čorlukou, Vidou jsem hrál... Ale už je to deset let, v kontaktu nejsme. Vzpomínám si, jak ještě za reprezentaci do 21 let jednou šel Mandžukič s gólmanem do baru a ráno je pak vykopli, protože porušili disciplínu. Pamatuju se, jak se pohádal s tehdejším trenérem jednadvacítky Draženem Ladičem, padlo tehdy fakt hodně ostrých slov. A dnes spolu Dražen Ladič jako asistent Zlatka Daliče slaví s Mandžukičem stříbrnou medaili... Paradox. (směje se)
Když vidíte oslavy svých bývalých spoluhráčů, necítíte trochu nostalgii, že vy jste se do dospělé reprezentace nikdy neprobojoval?
Jedna věc je, co si člověk přeje a co by chtěl zažít, úplně jiná věc je realita. V tu dobu, když se mně dařilo v Liberci a byl jsem nejlepší střelec v Česku, se o mé nominaci spekulovalo. Ale já jsem fakt realista. Byl tam Ivica Olič, Eduardo da Silva, Mladen Petrič, Mandžukič odešel do Wolfsburgu, Nikola Kalinič do Blackburnu... Vím, že to jsou všichni útočníci, co byli přede mnou. Neříkám, že to nebylo možný. Bylo, ale bylo to strašně těžký se tam dostat. Nemůžu říci, že by mi někdo křivdil, tohle byli fakt výborní hráči. Samozřejmě je mně líto, že nemám alespoň jeden zápas za reprezentaci, možná jsem mohl v nějakým přáteláku dostat šanci, ale nestalo se...
Mimochodem momentálně jste bez angažmá, rýsuje se vám něco?
Uvidím. Snažím se něco najít, ale už jsem starší, už se nechci honit do každého klubu. Hledám, co mi bude vyhovovat. A když nenajdu, uvidím.
Návrat do české ligy reálný není?
Myslím, že zájem už dávno není, nevěřím tomu.
