Článek
Jakmile se ve středečním podvečeru otevřely pro fanoušky brány Lužnik, obcházel malý Harry stadión kolem dokola. Táta s mámou s ním, to se ví. Nakonec se dostali až k vjezdu do podzemí, kudy měl přijet autokar s anglickými fotbalisty.
„Mám dnes narozeniny. Harry Kane, prosím, skóruj," měl malý jmenovec ostrovního snajpra vládnoucího nejlepším šampionátovým střelcům napsáno na kartonu pověšeném na krku.
Kdo ví, jestli Harry Kane toho malého kluka z okna autobusu viděl. Těžko říct, zda si jeho přání stačil přečíst.
Ten malý anglický kluk byl přesvědčen, že určitě. Když pak dal po pěti minutách semifinálového duelu s Chorvaty Kieran Trippier z trestného kopu nádherný vedoucí gól Angličanů, ta víra v něm ještě vzrostla. Určitě nejen jeho Harry, ale i ostatní hráči si jeho přání přečetli. Určitě ho k narozeninám obdarují, jako ho obdarovali táta s mámou, když ho sem do Moskvy vzali na fotbal. Na velký fotbal, jaký hned tak zase neuvidí.
Všechno ale dopadlo jinak, než dopadnout mělo.
Když se sto dvacet minut v moskevských Lužnikách naplnilo, na trávníku ronil slzy Harry Kane a u výjezdu z útrob stadiónu i jeho malý jmenovec s cedulí na krku.
Vzkaz poslal i princ William
„Nebrečte. Neroňte slzy. Jsem na vás nesmírně hrdý. Na to, jak jste hráli a co jste dokázali. A fanoušci zrovna tak," obcházel kouč Gareth Southgate jednoho hráče po druhém, aby je objal a trochu utěšil. „Teď všichni cítíme velkou bolest, ale vyrostli jste a příště bude líp."
A aby si snad nemysleli, že je jen po porážce s Chorvaty chlácholí, nechal přečíst vzkaz od prince Williama, vévody z Cambridge a zároveň i předsedy anglické fotbalové asociace.
„Vím, jak musíte být zklamaní, ale Anglie musí být hrdá na tento tým, a proto byste měli držet hlavu vysoko. Sehráli jste neuvěřitelný šampionát, tvořili jste historii a dali nám fanouškům víru. Teď všichni víme, že v anglickém mužstvu je toho mnohem víc."
Poslouchali, ale nevnímali. Vždyť finále bylo tak blízko...
Nějakých 22 minut je od něho dělilo. Anebo pak v prodloužení jen jedenáct, aby si třeba zopakovali penaltový rozstřel, který jim přece s Kolumbií vyšel.
Bolí to.... Moc
„Bolí to, opravdu to moc bolí. Byl to úžasný běh, během kterého jsme obrovsky vyrostli a v němž jsme chtěli pokračovat. Opravdu jsme mysleli, že máme na to vyhrát a projít dál. Jenže ve velkých zápasech rozhodují malé rozdíly," litoval promarněné příležitost kapitán Albionu Harry Kane a za slzy se ani trochu nestyděl.
Malý Harry se za ně také nestyděl, když ještě dlouho po utkání postával u výjezdu z útrob stadiónu a čekal, zda snad nespatří alespoň přes okna autobusu své bohy. Třeba i slzícího Kanea...
„Nebreč kluku, příště bude líp," utěšoval ho i jeden z kustodů anglické reprezentace, který vyšel na čerstvý vzduch uklidnit pocuchané nervy a rozdýchat prožité zklamání.
I s dresem v ruce. A s jmenovkou Kane na zádech.
Vždyť ten malý Harry měl přece narozeniny a jeho velký slavný jmenovec mu přání nesplnil.