Článek
„Až se trávník zase zazelená, bude to tady opět krásné," obhlíží jeden z manažerů stadiónu Alex Albin starostlivě nedávno položené pásy trávníku, které nestačily v úmorných vedrech zakořenit, takže pukají, kroutí se, odskakují od sebe a svíjejí se jako háďata vylézající z ocelově se lesknoucího talíře nad nimi.
Teď trochu nevrlá, protože je skrápí déšť. Špičky stožárů nesoucích zatahovací střechu stadiónu totiž konečně propíchly mraky valící se sem od moře, takže Petrohrad po spalující výhni předchozích dnů bičují provazce vody.
K manažerově radosti a rozpakům desetitisíců brazilských fanoušků, kteří se po prvním zápase svých selecao se Švýcary přesunuli z Rostova na Donu na sever Ruska a zaplavili město na Něvě i okolí stadiónu.
Spoře odění, vůbec nečekající, že by je taková slota mohla postihnout.
I ti dva kluci, co si nechali přes oceán poslat patrový bicykl vlastní konstrukce, na němž teď štrádují Ruskem, se celí promáčení a zmrzlí udiveně dívají k obloze.
U nich v Paraná nejsou na podobnou slotu zvyklí.
„Tam zaprší a hned uschne. Za pět minut ani nevíme, že nějaký déšť byl," ždímají promáčená trika a kraťasy pod prťavou stříškou jednoho z nespočetných vchodů na stadión.
Dovnitř je samo sebou nepustí, soucitný milicionář jim ovšem radí, aby se na tom svém vehiklu křiklavě pomalovaném jako papoušek odněkud z amazonského pralesa nevydávali do petrohradských ulic, kde si chtějí obstarat suché oblečení. Přijeli jen v kanárkově žlutém dresu a kraťasech a v baťůžku mají pouze šálu. V brazilských barvách, to se ví. A s podobiznou jejich novodobého boha Neymara, i když na té malůvce ještě nemá špagetový účes, jimž ohromil ruský šampionát zatím víc než svým fotbalovým kumštem.
„Přivažte si bicykl tady, já na něj dohlédnu," slibuje policista a vrazí jim do rukou plánek metra, aby byli co nejdřív zpátky a mohli pod korunami stromů lemujících alej kolem Kirovova památníků přečkat noc před velkým dnem, na nějž jsou tak natěšeni.
Hned několik kameramanů brazilských televizních štábů si rozpravu natáčí, aby obrázky dvou kluků a petrohradského policisty mohli poslat domů za oceán. V tu chvíli je zajímají víc než výklad o třípatrové multifunkční aréně, která je 79 metrů vysoká a jejíž plocha se dá vysunout mimo ochozy. Neohromí je ani suma vydaná za stavbu.
Manažer mluví o půldruhé miliardě eur, ale poměrů znalí domorodci se přitom významně usmívají, neboť vědí své.
„Je to nejdražší stadión nejen v Rusku, ale možná na celém světě," tvrdí jeden z mladých volontérů o aréně postavené na Krestovském ostrově. Bahnitém ostrově, takže základy stadiónu bylo nutno neustále zpevňovat a injektovat tunami betonu, aby se nepohnuly a aréna nezačala pochodovat směrem k zaoceánským korábům kotvícím v zálivu opodál.
„Proto se stavěla tak dlouho. Od roku 2006," připomíná brazilským reportérům, že japonský architekt Kurukawa se dokončení svého projektu nedožil. Natož aby se dozvěděl, kolik jeho realizace doopravdy stála.
„Moc děněg. Opravdu moc," tvrdí volontér. Z jeho hlasu se však nedá vyčíst, zda jde o slova hrdosti, nebo despektu z toho, kolik afér a korupčních skandálů provázelo výstavbu trvající deset let.
„Ale máme tady veškerý myslitelný komfort," chlubí se kousek dál do objektivů kamer manažer. „Až v zimě zatáhneme střechu, neklesne uvnitř teplota pod patnáct stupňů. A že nás tady v Petrohradu dovedou sevřít pořádné mrazy."
Dva promáčení brazilští kluci se při té hrůzné představě ještě víc otřesou, v mobilu pátrají po předpovědi počasí na pátek, kdy jejich bozi hrají s Kostarikou, a přitom dvěma ruskými slovy, která se zatím stačili naučit, děkují milicionáři, že jim pohlídá jejich stroj, než se vrátí z města.
„Spasibo Rosija."
