Článek
Ráno před osmifinálovou partií s Argentinou na fotbalovém MS mu telefonovali, že zemřel jeho nejstarší bratr Winfried, vpodvečer zažil „smrt" svých svěřenců na trávníku v Sao Paulu. Ke všemu dvě minuty před koncem prodloužení, kdy už se oba týmy upínaly k penaltovému rozstřelu.
Zachoval kamennou tvář. Jako vždy a všude, kde během jednatřicetileté trenérské kariéry působil. V Dortmundu, stejně jako v mnichovském Bayernu. V Aarau, Grasshoppersu Curych i u reprezentace helvétského kříže.
I proto mu říkali Generál. Tvrdý, nesmlouvavý, zakládající si na drilu a germánské disciplíně, protože tak byl sám vychován.
Teď ale začaly hrát hymny a on měl v očích slzy. Snad vůbec poprvé v životě... Myšlenkami byl u bratra Winfrieda, který v noci z pondělí na úterý podlehl v basilejské nemocnici zrádné leukemii. Jedenaosmdesátiletý právník s ní dlouho bojoval, aby v den posledního zápasu nejmladšího ze svých čtyř sourozenců Ottmara předem prohrané klání se smrtí vzdal.
Hned ráno mu smutnou zvěst ze Švýcarska telefonovali a jen čekali, jak se zachová. Odmítl vrátit se domů, rozhodl se zůstat. Ba ani nechtěl, aby jeho svěřenci nastoupili proti Argentincům s černými páskami na rukávech, i když FIFA by vzhledem k renomé a věhlasu trenérského velikána Hitzfelda svolení dala.
„Soustřeďme se pouze na tenhle zápas. Dívejte se dopředu. Jen na Argentinu," vyzval po chvíli mlčení hráče a všechny kolem sebe požádal o respektování soukromí.
S kamennou tváří, to se ví. Až při hymnách bylo patrné, jak Hitzfeldův obličej elektrizuje narůstajícím napětím. Během střetnutí ještě víc. Zvláště, když hvězdný Messi vyzval dvě minuty před koncem prodloužení di Máriu ke skórování. Zejména, když v následných desítkách sekund měli jeho svěřenci tak blízko k tomu, aby vyrovnali a vynutili si penaltový rozstřel.
Povstal a odešel ze scény
Profesionál každým coulem. V pětašedesáti stejný, jako když s Dortmundem nebo pak s mnichovským Bayernem vyhrál Ligu mistrů. Nebo když si dokráčel pro sedm německých a dva švýcarské mistrovské tituly, pohárové primáty nepočítaje. Když vyhrál s Bayernem Interkontinentální pohár, nebo když ho dvakrát vyhlásili za World Coach of the Year.
Ani to tam dole u hrací plochy Areny Sao Paulo ovšem Generálovi Hitzfeldovi nepomohlo. Vytouženého vyrovnání se nedočkal. Penaltového rozstřelu rovněž ne.
„V posledních třech minutách jsem zažil všechno, co jen může fotbal nabídnout a co mně po jedenatřicet let přinášel. A vy se mnou," pravil, aby vzápětí povstal a odešel ze scény.
Rázně jako skutečný fotbalový generál. A hlavně navždy...
A nic na tom neměnilo, že mu na závěr kariéry nebylo dopřáno, aby dovedl Švýcary do vysněného čtvrtfinále, na něž čekají od domácího šampionátu ve čtyřiapadesátém rovných šedesát let.
A čekat budou dál, i když už bez Hitzfelda.
„Doba mé trenérské práce je opravdu u konce. Jsem na svou kariéru pyšný, protože jsem měl štěstí vést fantastické týmy. Švýcarskou reprezentaci mezi nimi," potvrdil, že názor nezmění a bude si užívat důchodu a příležitostné role experta v televizním studiu.
Zpráva o smrti bratra ho v rozhodnutí jen utvrdila. Brutální, pro Hitzfelda neskonale smutný a až nespravedlivě krutý den s datem 1. července, který začal telefonátem z Basileje a končil fotbalovou „smrtí" jeho svěřenců v osmifinálové konfrontaci s Argentinou, samo sebou také.
