Článek
Při vzpomínce na velkého Pepiho zjihne kdekdo. Včetně někdejšího kouče české jednadvacítky Ivana Kopeckého, jenž s Bicanem v osmdesátých letech hrával za starou gardu Slavie. „Bylo mu už kolem sedmdesáti, ale k míči se pořád uměl postavit jako málokdo. Vytříbená levačka i pravačka a hlava pořád nahoře, měl dokonalý přehled. A taky krásnou postavu, byl to chlap jako hrom,“ vybaví si Kopecký, jenž ve Slavii hrál i trénoval. „Fanoušci na všech štacích si tenkrát považovali, že znovu vidí Pepiho ve slávistickém dresu. I těch pět nebo deset minut jim za to stálo.“
Nebylo to úplně automatické: komunistický režim s Bicanem zametal, jak se papalášům zlíbilo. Coby buržoazní hvězda z předúnorových časů se stal třídním nepřítelem a musel se živit, jak se dalo. Byl krmičem v zoo, vykládal vagony, dělal závozníka nebo prostě jen s krumpáčem a lopatou. „I ve složitých obdobích zůstával pevný. Nacismu a komunismu řekl jasné ne,“ hrdě pravil Bicanův syn Ivan před lety.
„Přes všechno, čím si pan Bican prošel, zůstával svůj,“ vykládá Kopecký. „Když mezi nás přišel, každému podal ruku a pobavil se s ním. Byl rozšafný a skvělý vypravěč, rád jsem ho poslouchal.“
Často opakoval, že dokonalý fotbalista s darem od boha neexistuje. „Fotbalu musíte něco dát, bez toho to nejde,“ říkal Bican v jednom z televizních rozhovorů.
Sám si hlídal každý detail. Třeba když mu ještě jako teenagerovi chyběla rychlost, po tréninku zůstával na hřišti a běhal. „Úseky po deseti, dvaceti a třiceti metrech. Za dva roky jsem byl nejrychlejší hráč Rapidu,“ vyprávěl už jako vážený penzista ve svobodných časech.
Ta vzpomínka patřila ještě do éry ve Vídni, kde se narodil. Maminka Ludmila měla české předky, táta František byl Čech a ligový fotbalista. Bohužel zemřel na následky zranění ledvin z ligového zápasu, když bylo Josefovi osm. Nedožil se chvíle, kdy Pepi přinesl domů první smlouvu z Rapidu na tehdy závratných 150 šilinků.
Vyhlášený elegán a fotbalový gentleman vždycky střílel moře gólů, pětkrát se trefil i proti Slavii. Ta původně chtěla Franze Bindera, dalšího mimořádného útočníka Rapidu, jemuž se přezdívalo Bimbo. Nakonec se ale rozhodla pro Bicana. Přišel po dvouletce ve vídeňské Admiře na jaře 1937 a hned ve druhém zápase skóroval čtyřikrát. Hrál centrforvarda, což byl nóbl post, šéf útoku. V jeho době bývalo v sestavě pět útočníků.
„Slovo šance napovídá, že z ní musí padnout gól,“ tvrdil Bican. Na hřišti býval hladový i chirurgicky přesný: „Pokud jsem měl pět šancí, dal jsem pět branek. A když sedm, tak sedm.“ Ke spoustě gólů mu pomohl Vlastimil Kopecký, jeho oblíbený kumpán ze Slavie. Ti dva spolu mohli hrát i poslepu a slavili několik trofejí, pětkrát vyhráli ligu a v osmatřicátém i prestižní Středoevropský pohár.
Josef Bican (vlevo) a jeho slávistický parťák Vlastimil Kopecký vytvořili obávaný tandem, z kterého měli soupeři respekt.
„Ve Slavii nám vždycky předhazovali, že Pepi Bican dal z pěti šancí šest gólů,“ usmál se Vladimír Šmicer, jenž se narodil 60 let po Bicanovi. „Mrzí mě, že jsem ho nikdy neviděl hrát.“
Škoda, že Bican stihl jen jedno mistrovství světa: v roce 34 postrčil Rakousko do semifinále. Klidně mohl zazářit i na dalších šampionátech už v dresu Československa, jenže zasáhla vyšší moc: v prvním případě ještě neměl vyřízené papíry (1938) a následující MS se kvůli válce nehrála (1942 a 1946). Mimochodem, německé občanství Bicanovi nabízel Hitlerův ministr propagandy Joseph Goebbels. Nepochodil.
Králem ligových kanonýrů byl Bican ještě v sedmatřiceti, povedlo se mu to už podvanácté. Odmítl poválečnou nabídku z Juventusu, z čehož těžily třeba Vítkovice, kterým vystřílel postup do ligy. Bavil i na štaci v Hradci Králové, odkud ho po jedné sezoně vyhodili. Na prvomájovém průvodu totiž místo povinného oslavování prezidenta Antonína Zápotockého dav skandoval: „Ať žije Bican!“ Vrátil se do milované Slavie, která už měla za sebou vynucené přejmenování na Dynamo. V padesátých letech byl v Edenu hrajícím koučem.
O hořkých časech po kariéře jsme už mluvili, soudruzi mu dovolili jen dvouletou trenérskou epizodu v Belgii. Satisfakce přišla až po revoluci. Bicana spolu s Pelém a Uwe Seelerem vyhlásili nejlepším střelcem 20. století a v den nedožitých stých narozenin ho česká fotbalová asociace uvedla do Síně slávy. „Byl to mimořádný hráč,“ poklonil se na vyšehradském Slavíně tehdejší reprezentační trenér Josef Pešice. „Chtěl bych ho mít v týmu.“
Kdo ne?
