Mohl pokračovat pod Haškem, se Šilhavým teď bere Omán. Zvažovali jsme i bezpečnost, říká Čvančara

Strašně moc děkuji trenéru Haškovi za možnost pokračovat u českého nároďáku. Je pro mě čest, že chtěl, abych pokračoval. I hráči chtěli, což mě těší. V tomhle to bylo na jednu stranu těžké odmítnout. Ale morálně bych nedokázal jet na EURO, když náš tým, trenér Šilhavý, Chytrý, Veselý, Galásek a další, skončil, a já bych měl na EURO jet, byť pro mě osobně by to bylo samozřejmě skvělé.

Samozřejmě jsem nad tím přemýšlel. Zvažoval jsem pro a proti. Ale morálně to nešlo. Přece jen tak trochu by šlo o podraz. Nějak jsme se rozhodli, u národního týmu v listopadu skončili – a najednou bych měl jet na EURO bez lidí, se kterými jsme tam dostali? Trenér Hašek měl fantastický přístup, vysvětloval mi i tu druhou stránku. Musím říct, že jednání byla perfektní. Děkuju mu. Ale Jardovi bych tohle nedokázal udělat.

Jo, volal jsem mu. Byl v tomhle strašně vstřícný, nezrazoval mě od toho. Když jsem to odmítl, v tu chvíli ještě žádná konkrétní nabídka z Ománu ani nebyla. Říkal, že mi nemůže nic slíbit, že neví, jestli něco bude. Ale o tom to není. Já si nedovedu představit, že bych byl na EURO a měl v hlavě, že oni jsou doma. Určitě byl rád, ale nechtěl mi v ničem bránit, s tím, že musí jít o moje rozhodnutí.

Úvodní komunikace proběhla už někdy koncem minulého roku. Ale tehdy šlo jen o první oťukávačky. Čekalo se, jak dopadne Omán na mistrovství Asie, které nakonec pro trenéra Branka Ivankoviče nedopadlo dobře. Po vyřazení Ománu z turnaje šly věci už hrozně rychle.

Ano, ale i kvůli tomu, že se nejednalo jen o reprezentaci Ománu, ale byly tam i jiné národní týmy, se kterými jsme byli v kontaktu.

Jmenovat je samozřejmě nebudu. Ale bavíme se jen o náznacích od některých asociací. Těch variant bylo víc. Ale jelikož Ivankovičovi končila v létě smlouva a zprávy byly takové, že by neměl prodlužovat, nejvíce se řešil Omán. Stát se však mohlo cokoliv, někdy je výsledek ve hvězdách.

Na jednu stranu je zajímavá určitě, na druhou stranu není z kategorie, že se nedala odmítnout. Zvažoval jsem spíš, jestli má pro mě větší smysl být tam, nebo tady. Finanční stránka pro mě prioritou nebyla. Tou byl jazyk a jiná kultura a mentalita. Beru to jako krok, který mě může strašně moc obohatit, rozšířit obzory a pohled na fotbal v jiných destinacích. Do další kariéry se mi tyhle zkušenosti můžou hodně hodit.

Určitě jsme to zvažovali i po této stránce. Dokonce přišla nabídka z jednoho nejmenovaného klubu, který je v arabské části světa vysoce postavený. Ale z důvodu bezpečnosti se odmítla. A právě Omán se vyhodnotil jako nejbezpečnější, nejméně riziková oblast. A takhle ji i vnímáme, že je po všech stránkách v pořádku.

Zrovna v týdnu jsem se bavil s Tomášem Součkem a ten se nedávno krásně vyjádřil, že si nedovede představit jít do Saúdské Arábie. Kromě našeho nároďáku jsme se bavili i o Ománu. On to však vidí z pohledu hráče. Miluje fotbal a chce být na té nejvyšší úrovni, co to půjde. Tam je úroveň nižší, což ho neláká, když stále má na vyšší.

Národní úroveň je jiná než klubová. Možná si člověk trochu pohorší, ale zase si musí uvědomit, že hrajete proti týmům, které jsou v žebříčku na podobné úrovni. Máme šanci něco dokázat, což nás všechny láká. Kdybychom dokázali postoupit na mistrovství světa s Ománem, vyhlásili by tam snad národní svátek.

Velká změna to pro mě bude v tom, že jdu poznat jejich mentalitu – a té se jdu přizpůsobit. Nemůžu tam jako Evropan přijet a začít si tam zavádět a vymýšlet věci, které fungují a jsou platné tady v Evropě. Musím je pochopit a na míru jim přizpůsobit to, aby to bylo efektivní.

Kombinovat český nároďák s Libercem bylo docela náročné. Byť jsem se snažil oběma dávat maximum, vždy může jedna strana malinko trpět. Bylo to dost vyčerpávající, ale takhle jsme si to nastavili. Teď bych do budoucna mohl také zároveň fungovat i u klubu, kde je nejvíce reprezentantů. Omán by měl mít jenom několik hráčů mimo tamní ligu, takže mojí budoucí náplní bude být i v těch klubech, abych hráče co nejvíce poznal a zatížení jim uzpůsobil tak, aby to bylo ku prospěchu národního týmu.

Ano, teď si objedu všechny kluby, kde jsou reprezentanti. Nejvíc jich je ve dvou klubech a v nich bych chtěl pobývat co nejvíce času. Abych viděl jejich tréninkové zatížení a zjistil, jestli je optimální k tomu, co budeme chtít v nároďáku – a případně se začali bavit, jestli to jde nějak změnit, aby to bylo ku prospěchu národního týmu.

Máme šestičlenný realizační tým, jedeme všichni v nejbližších dnech, všichni tam budeme žít, každý se pak bude zařizovat podle svého a své rodinné situace. Já to mám tak, že dva tři týdny se budu zabydlovat, aklimatizovat a potom bych chtěl, aby za mnou přijela rodina. Nejprve na dovolenou a pak uvidíme. Víc zatím nedokážu říct. Pro mě jde o velkou změnu. Hlavně musím nejprve pochopit tamní kulturu.

Musím poděkovat vedení. Jednání byla korektní a rychlá. Strašně si toho vážím, že jsem mohl v Liberci být, a děkuju realizačnímu týmu a hráčům, se kterými jsem mohl ve Slovanu působit. A největší dík patří trenéru Kozlovi, který si mě sem přivedl. Plánoval jsem, že tady jednou skončím s ním, ale opustil jsem libereckou rodinu takhle, což mě trochu mrzí, ale tohle život přináší.