Článek
Olympijský turnaj bude v létě znovu bez českého fotbalu, poslední vzpomínkou zůstává Sydney 2000. K postupu vám scházely dva povedené zápasy: epilog ve skupině EURO s Izraelem (0:1) a pak případně čtvrtfinále s domácí Gruzií. Bolí vás to doteď?
Mrzí mě hlavně zápas s Izraelem. Neměli jsme prohrát, šampionát se pro nás vyvíjel slibně. Prohráli jsme 0:2 s Anglií, ovšem pak jsme překvapili s Německem (2:1) a měli jsme všechno ve svých rukách.
V dusném Kutaisi vám 28. června k postupu ze skupiny stačila i remíza. Dlouho se hrálo 0:0, jenže v 82. minutě přišel rozhodující úder Izraelce Omriho Gandelmana.
Zpětně si vyčítám jedinou věc: výkon celého týmu. Byli jsme hodně ustrašení, i když soupeř nehrál o moc líp. Tohle bude ještě dlouho mrzet nejen mě, ale všechny aktéry.
Co se tenkrát vlastně stalo?
Otázka je, jak by to vypadalo, kdybychom kvůli zranění nemuseli brzy střídat klíčového stopera Vitíka, který předtím rozhodl zápas s Německem. Ovšem to jsou jen kdyby… Chtěli jsme jet na olympiádu, ale nezasloužili jsme si to.
Někteří hráči po zápase přiznávali, že byli odmala vychovávání k tomu, aby hlavně neudělali chybu: klidně 0:0, ale za každou cenu zodpovědně. Nebyl problém třeba v tomhle?
Chtěli jsme, aby hráči byli aktivní a odvážní. Jenže se nám nepovedlo zahrát tak jako třeba proti Anglii, kdy jsme měli několik zajímavých šancí, nebo ve vítězném zápase s Německem. Možná i v hlavách hráčů bylo něco jinak, že jen vyčkávali. Když jsme byli na míči, hráli jsme pomalu – a nikoliv přímočaře.
Neříkal jste si během dlouhé cesty z Gruzie, že je pro vás olympiáda zakletá?
Pravda, byl to můj třetí pokus. Nedávno jsme na srazu exreprezentantů vzpomínali s trenérem Ivanem Kopeckým na EURO jednadvacítek 1992. Bylo mi třiadvacet, rok předtím jsem šel z Dukly do Slavie. Kdybychom ve čtvrtfinále přešli přes Italy, jeli jsme do Barcelony. Měli jsme dobrý tým, jenže Italové byli ještě lepší. Dino Baggio, Demetrio Albertini, Angelo Peruzzi… V Trnavě jsme prohráli 1:2 a v Padově 0:2.
Coby asistent Jakuba Dovalila jste byl na EURO 2011 ještě blíž, od olympiády vás dělil jediný zápas.
Jasně, po smolné porážce v semifinále se Švýcary, kteří rozhodli v prodloužení, stačilo porazit Bělorusko. Londýn nebyl nedosažitelný, jenže jsme prohráli po gólu z 88. minuty. A o letošní Gruzii jsme už mluvili.
Přišel jste během svátků na jiné myšlenky?
Jako vždycky. Zpestřuju si je fotbalem, každý rok zakončuju s mýma oblíbenýma Kladeňákama. Ani letos to nemíním porušovat.
Exhibiční silvestrovské derby vás neláká? Je zvláštní, že jste ho nikdy nehrál.
Možná na něj kouknu v televizi po fotbálku na Kladně. Hlavně v mladší kategorii internacionálů to pěkně jiskří, na place často kmitají i aktivní ligoví hráči.
A po Novém roce už zase přepnete na rozehranou kvalifikaci o EURO jednadvacítek 2025: po třech zápasech z osmi jste ve své skupině s dvěma body předposlední. Dá se to ještě zachránit?
Dá, ale musíme hned v březnu doma porazit Island. Tohle pro nás bude důležitý bod, abychom na to pak mohli v září navázat v Litvě a Dánsku, které je v tuhle chvíli lídrem skupiny.
Z prvních tří partií jste nevyhráli ani jednu, zato teď budete muset vítězit víceméně pořád. Vážně je tenhle scénář reálný?
Už víme, že se v naší skupině dá hrát s každým. Na Islandu jsme sahali po remíze a pak jsme málem porazili Wales, jenže v obou případech jsme dojeli na góly z nastavení. A ve třetím zápase s Dánskem jsme doplatili na nedisciplinovanost Matěje Juráska, který se nechal vyloučit už na konci první půle. V rozhodujících utkáních kvalifikace bude záležet na aktivitě i proměňování šancí, s čímž se potýkáme od začátku.
Mohla by vám při troše štěstí nahrát vyrovnaná skupina, ve které se zatím všichni kromě poslední Litvy obírají o body?
Je fakt, že všichni včetně prvního Dánska už přišli minimálně o tři body. My jich ztratili trochu víc, ovšem pořád máme dost zápasů před sebou. V březnu musíme uspět proti Islandu a pokusit se minimálně o baráž, kterou bude hrát šest horších týmů z druhých míst.
Bude to i o psychice? Aby hráči uvěřili, že se zázraky dějí?
Bude to o psychice i o tom, aby pravidelně hráli v klubech. Většina kluků nastupuje málo, což se odráží na sebevědomí. Pak tam může být určitá přemotivovanost a touha ukázat, že na to mám. Je to vidět třeba v gólových situacích, v kterých nemusíte být tak jistí a přesvědčiví.
Ještě ke zmíněnému vytížení vašich hráčů: na tiskovce před listopadovým přátelákem se Slovenskem (2:1) jste na tohle téma mluvil dost kriticky. Mělo to nějaký ohlas?
Mluvilo se o tom na výkonném výboru fotbalové asociace, bavili jsme se o různých alternativách. V jednání jsou i finanční náhrady pro kluby druhé ligy. Všechno se ale stejně odvíjí od jednoho zásadního detailu: aby hráč mohl nastupovat, musí být lepší než ostatní. Další možností jsou hostování, což pro mladé hráče Sparty či Slavie může být hodně přínosné.
Když je řeč o elitní ligové trojce, můžeme se zastavit i u plzeňských teenagerů Viktora Baiera a Jana Palusky, kteří na podzim dostali prostor v Konferenční lize. Přestože je oběma teprve osmnáct, neuvažujete o nich pro jednadvacítku?
Oba byli vidět, na druhou stranu je nemáme vyzkoušené a na postech brankáře a stoperů nemáme problém. Viktor s Honzou navíc patří do reprezentační devatenáctky, která bude v březnu hrát rozhodující fázi kvalifikace o postup na EURO. V budoucnu ale určitě dostanou v jednadvacítce šanci.
Jaký vlastně pro vás bude rok 2024, když mu bude scházet olympijský nádech?
Rozhodně bude napínavý. Stejně jako všechny ostatní roky, v téhle kategorii se pořád o něco hraje. Adrenalin cítíme neustále, i kvůli tomu to děláme. Kvalifikaci jsme nerozehráli nejlíp, ale postup na mistrovství Evropy pro nás zůstává prvořadý. Je rozdíl na EURO být a nebýt. Podívejte se na minulý tým a hráče jako Vasil Kušej: zápasy na šampionátu jim dodaly sebevědomí a kluci jsou vidět v lize i na mezinárodní scéně. I v tomhle může být jednadvacítka prospěšná.
