Brankář Kinský o smolném podzimu: Červená karta mi pomohla. Začal jsem se sebou něco dělat

Už ve čtrnácti jsem osm měsíců nehrál kvůli růstovým problémům. Byla to dobrá zkušenost: naučil jsem se nepanikařit ve chvílích, kdy se věci nevyvíjí tak, jak bych si představoval. Vždycky záleží na úhlu pohledu. Můžete naříkat, že přicházíte o hodně, nebo to můžete vzít z druhé strany: když nemůžu hrát fotbal, zaměřím se na něco jiného. Takhle mě to táta učil od dětství.

Jasně, volali jsme si. S mamkou taky. Ale to hlavní vím sám. Z nejhoršího už jsem venku, trénuju naplno a nic mě nelimituje.

Sešlo se toho víc. Cítil jsem koleno a konec sezony jsem hrál na dluh. Odchytal jsem baráž a chtěl jsem i na EURO jednadvacítek, jenže po magnetické rezonanci jsem věděl, že si budu muset dát pauzu. Doktoři mi řekli, že mám skokanské koleno z přetížení a tvrdých povrchů. Počítal jsem s tím, že si včetně mistrovství Evropy dám třítýdenní volno a pak normálně začnu přípravu v Pardubicích, jenže…

Nelepšilo se to. Pokaždé jsem byl rád, že jsem vůbec dotrénoval. Odchytal jsem v lize první kolo a ve druhém jsem dostal červenou kartu.

Doufal jsem, že to bude méně, protože do hlavy jsem ho nezasáhl. Přišel delší míč za obranu a myslel jsem, že u něj budu dřív. Špatně jsem to odhadl. Z čistě osobního hlediska: asi to tak mělo být, abych se svým zdravím konečně začal něco dělat.

V noci před zasedáním disciplinárky, která měla rozhodnout o trestu za červenou, mi začal otékat loket a dostal jsem teplotu. V předchozích dnech jsem to přehnal v posilovně, ale i tak jsem věděl, že tělo nereaguje správně. Z krve mi pak zjistili přechozenou mononukleózu. Měl jsem štěstí, že jsem se přes pardubického trenéra Kováče dostal k profesoru Kolářovi, chodil jsem k němu na sono a injekce.

Musím říct, že pověst, která pana profesora předchází, je pravdivá. Největší díky patří mému privátnímu týmu: kondičnímu trenérovi Lukáši Stránskému a Romaně Kučerové s Pavlínou Novotnou. Od nějakých dvanácti nebo třinácti let s nimi řeším úplně všechno. Znovu mi pomohli a jsem jim za to vděčný. Stejně tak Pardubicím: klub mi dal čas a netlačil na mě, díky tomu jsem mohl být v klidu.

Sledoval jsem doma všechny zápasy. Mrzelo mě, že v Gruzii nejsem, chtěl jsem být u toho. Na druhou stranu jsem věděl, že v jednadvacítce budu moct pokračovat. I tohle pro mě byla motivace, abych se dal co nejdřív dohromady.

Je to nepříjemné. Trénuju proto, abych hrál. Chtěl jsem se v Pardubicích poprat o místo jedničky a zatím jsem odchytal jen dva zápasy… Uvidíme, jak to bude v posledních čtyřech podzimních kolech. Bylo by hezké vrátit se do branky hned po reprezentační přestávce v Jablonci, proti kterému to pro mě na začátku sezony skončilo. A pak? Jsem hráč Slavie a v zimě mi končí hostování, všechno je otevřené.

Síla týmu je velká a šance pořád žije. Výkony nebyly špatné, ale sráží nás, že jsme ještě nevyhráli. Příští rok to musíme napravit, čeká nás pět důležitých zápasů. Je to jen o nás.

Potřebujeme vyhrát a nabrat sebevědomí. Taky je fajn, že si můžeme osahat stadion v Hradci, kde by se v březnu měla hrát kvalifikace s Islandem.

Jak říkáte, jsem tady nový a rivalitu ještě nevnímám naplno, ovšem pardubický kouč brankářů Shejbal mi zdůraznil, že se mám Hradci vyhýbat obloukem. Nepovedlo se, takže v tréninku holt asi budou nějaká opakování navíc. (usmívá se)