Zidane slaví padesátiny. Merci za vše, fotbalový mistře Zizou!

Francie měla svého hrdinu. Muže, který vstřelil ve finále světového šampionátu 1998 ve fotbalovém chrámu Stade de France dva góly obhájcům z Brazílie a sesadil je z trůnu. Les Bleus se stali poprvé v historii mistry světa. To „Zizou" je k triumfu dovedl.

„Zizou, Zizou," hřmělo pařížskými bulváry a náměstími po osmi letech zase. Den po finále světového šampionátu 2006 v Německu vítala Francii opět svého hrdinu. I prezident Jasques Chirac mával vlajkou a společně s davem skandoval to kouzelné Zizou. A to přesto, že se Les Blues na fotbalový trůn nevrátili. Zidane je podrazil. Po 110 minutách finálové partie s italskou squadrou zatracený, prokletý a zpropadený Zizou, který se jako třináctkrát předtím ve své dlouhé kariéře neovládl a nechal se vyloučit.

Ve finále, kdy šlo o Světový pohár. V prodloužení, jež za nerozhodného stavu spělo k penaltovému rozstřelu. Za to, že pro celý svět nepochopitelně trefil Marca Materazziho hlavou do hrudi.

Čtyřiadvacet hodin poté už ale Francie chápala, proč to udělal. A samozřejmě mu odpustila. I když Les Blues rozstřel nezvládli a prohráli v něm se squadrou azzurri 3:5. Ani omluvu už od něho nepožadovali, když se dozvěděli, jak Materazzi jejich Zidana provokoval a jak urazil jeho sestru.

„Raději bych zemřel, než abych se mu omluvil," stál si kapitán Les Bleus za svým činem po návratu ze šampionátu, stejně jako po celé další roky.

„Když proberete čtrnáct červených karet rámujících mou kariéru, zjistíte, že ke dvanácti z nich jsem byl vyprovokován. To není ospravedlnění, to není omluva, ale vysvětlení, že moje vášeň, temperament a krev mě přiměly reagovat," připomínal svůj původ fotbalový génius Zidane vyhlášený v roce 2004 v anketě UEFA Golden Jubilee Pool nejlepším evropským fotbalistou posledních padesáti let.

Alžírskou krev svých rodičů emigrujících v třiapadesátém roce do Francie před začátkem alžírské války. Drsné mládí v přístavním Marseille. Život v ghettu mezi dvěma kulturami, jež ho formovaly a který mu protihráči stále připomínali.

Jako klukovi, který nesnesl, když kdokoli z protivníků nebo diváků urážel jeho rodinu nebo rasu. Jako držiteli Zlatého míče France Footballu, trojnásobnému Fotbalistovi roku FIFA, světovému i evropskému šampionovi, když se někdo dotkl cti jeho sestry.

A bylo jedno, zda ho právě jako čtrnáctiletého zkoušeli ve fotbalové akademii v Cannes a on tam dal pěstí svému vrstevníkovi vysmívajícímu se jeho původu, anebo zda hrál ve čtyřiatřiceti finále mistrovství světa a hlavou knokautoval Materazziho.

I v tom byl svůj. I tím byl Zinédine Zidane slavící právě dnes kulaté padesátiny velký. Nejspíš skutečně největším evropským plejerem půlstoletí na přelomu milénia. A dost možná i hráčem světovým. Stejně jako se později stal světovým trenérem slavícím s madridským Bílým baletem podobné triumfy, které v jeho dresu zažíval jako hráč.

„Měl totiž mimořádný talent, ale přitom i jediný cíl, jímž byla snaha co nejvíce pomoci a prospět svému týmu. Zizou prostě nebyl sobcem, ale naopak skvělým týmový hráčem," velebila jeho ctnosti ikona italského fotbalu Alessandro Del Pierro po pěti společných letech v turínském Juventusu, kam Zidane přestoupil v roce 1996 z Bordeaux za tehdy rekordních 66 milionů dolarů.

A to se jen pár měsíců předtím nezdál Zizou anglickému Newcastu United dost dobrý, aby ho angažoval, i když ho agent Barry Silkman nabízel Strakám za 1,2 milionu liber. Prohloupily, protože cena Zidana šplhala výš a výš. Po pěti sezonách v Itálii na 77,7 milionu eur, které za něho zaplatil Real Madrid, což představovalo na osm dalších let rekordní transfer.

„Je to chodící podívaná, protože hraje, jako byl měl na každé noze hedvábné rukavice," složil mu stejnou poklonu Aldredo di Stéfano, dvojnásobný vítěz Zlatého míče a legenda Realu Madrid, za který Zidane rovněž hrál a dovedl ho k slavným vítězstvím a poctám, jako Juventus či Les Bleus.

Proto k jubileu: Merci. Díky za vše, maestro Zizou.