Článek
Bývalý fotbalový záložník Českých Budějovic a nynější skaut společnosti Stig Football Management Michal Rakovan se svojí rodinou v Tissot Areně ve švýcarském Bielu.
St. Gallen (od našeho zpravodaje) - „Švýcaři kladou obrovský důraz na rychlostní a technické dovednosti. Tohle je první, co je zajímá. Když hráč přijde do mužů, musí toto mít. Taktiku a fyzičku do sebe dostane vždycky," říká skaut společnosti Stig Football Management, bývalý prvoligový záložník Michal Rakovan. Ve Švýcarsku žije od roku 2016, tamní fotbalové prostředí dobře zná.
Jakým způsobem se Švýcarům daří toto naplnit?
Začnu obšírněji. Když jsem přišel do Švýcarska, první věc, která mě totálně zarazila, bylo pozitivní myšlení všech. Nechci tvrdit, že by si někdo slovně neulevil, ale jen výjimečně. I v nižších soutěžích. Když jsem vzal vzadu míč a nakopnul ho dopředu, trenér zastavil hru. Spoluhráči koukali, co dělám.
Co vám říkali?
Hraj fotbal. Ten je od toho, aby se hrálo míčem po zemi. Vesměs se Švýcaři drží této filosofie. Kluky do patnácti let nechají jenom hrát fotbal.
Výsledky tedy nejsou důležité?
Výsledky jsou v tabulce důležitosti vzadu. Od trenérů neuslyšíte pokyny neztrať balon, nekličkuj, radši přihraj, nakopni míč dopředu. Pokud má balon krajní záložník, neexistuje pro něj jiné řešení, než že půjde jeden na jednoho. Ve Švýcarsku se drží tvrzení, že když máte míč, máte obrovskou výhodu. Musíte se pokusit ji využít. Ještě musím říct, že švýcarští kluci jsou obrovsky sebevědomí.
Je to dané výchovou v rodinách?
Nejsou rozmazlení. Rodiče jim nestojí za zády, jako je zvykem v Česku. Ve Švýcarsku se dospělí musejí pořádně obracet, aby rodinu uživili. Nemají čas vozit děti na tréninky. Mladí kluci mají cíl dostat se do bundesligy a dalších top evropských soutěží a jdou si za ním. Nepřipustí si chyby. Zahodí dvě penalty, ale vůbec je nenapadne, že by nešli kopnout třetí. Dobře tady fungují B-týmy. Tvrdě, ale fér. Hráči mají maximálně rok na to, aby přesvědčili klubový management a trenéry, aby dostali smlouvu. Takže když už někdo z mladíků dostane kontrakt, musí si být klub opravdu jistý, že na velký fotbal má.
Jak pohlížejí Švýcaři na český fotbal? Má jejich respekt?
V jejich očích upadl. Znají Spartu, Slavii, teď i Plzeň. I kvůli odlišným herním návykům je složité dostat do Česka mladé švýcarské hráče, kterých zastupujeme patnáct. Švýcarský model je zkrátka extrémně fotbalovější. České akademie dělají v mnoha případech dobrou práci, nicméně důležitá je také práce samotných hráčů a to, jestli jim kluby dají šanci. Česká liga určitě není špatná. Znám se s jedním z nejlepších švýcarských fotbalistů Granitem Xhakou, který působí v Arsenalu. Po zápasech se Slavií v Evropské lize mi říkal, že nezažil tým, který by tolik běhal. Před Slavií má velký respekt.
Jenže fotbalové talenty chrlí Švýcaři.
Souhlasím. Před dvěma lety působilo v top evropských ligách čtyřicet Švýcarů. Už jenom tohle dokládá, že fotbal tam dělají dobře. Mají v záloze spoustu dalších talentů. Například Riedera z Bernu, na kterého se jezdí dívat skauti evropských velkoklubů, nebo Ardona z Lucernu.
Na druhou stranu, v červnu v Edenu Švýcaři prohráli.
Oni mi ale argumentovali: porazili jste nás tím, že jste hráli extrémně týmově. Jenže jste dali gól z dlouhého autu a druhý po velké chybě. Z českých hráčů znají vlastně jen útočníka Patrika Schicka a potom brankáře Tomáše Vaclíka a stopera Marka Suchého, protože působili v Basileji.
Švýcaři ale na druhou těží z hráčů, kteří mají kořeny v Albánii...
Slýchávám občas, že za Švýcary hrají vlastně cizinci. Jenže tak to není. Ti kluci tam žijí odmala, prošli švýcarskou fotbalovou školou.
