Článek
Bergamo (od našeho zpravodaje) - Už ve středu se na severu Itálie představí Slavia proti tamní Atalantě Bergamo ve třetím zápase hlavní fáze Ligy mistrů.
Malé město, které je jen půl hodiny cesty autem od Milána, žije fotbalem. To poznal i Heidenreich, který strávil v modročerných dresech svá léta dospívání.
Jak se šestnáctiletý kluk dostane do Bergama?
Byl jsem na reprezentačním turnaji a po jednom ze zápasů už proběhla nějaká komunikace přes rodiče. Tehdy jsem neměl agenta, všechno se řešilo jen v rodině. Pak nás oslovila agentská společnost a tátovi řekli, že o mě Atalanta stojí.
Jak to pokračovalo?
Pozvali mě na týdenní tréninkovou stáž. Byli jsme s tátou nadšení, hned jsme vyrazili a bylo to naprosto skvělé. Taťka je trenér, takže to pro něj byla taky velká zkušenost. Rozdíl oproti Teplicím byl obrovský.
V čem konkrétně?
Už jen to, jak se tam neustále točili hráči. Když jsem v Atalantě působil, přijížděli tam každý měsíc dva tři kluci z celé Evropy i z jiných kontinentů. Největší rozdíl byl ale v počtu hráčů – v kategorii U16 jich bylo zhruba dvakrát tolik než třeba v Teplicích. Všichni se chtěli dostat do áčka, a bylo to znát i na trénincích.
Dávali vám to Italové "sežrat"?
(rozesměje se) Tak nějak bych to řekl. Pro mě jako cizince to nebylo snadné. Italští kluci si hlídali svá místa, do soubojů chodili hlava nehlava. Naštěstí jsem si ale našel pár kamarádů, kteří mi hodně pomohli s tím, abych zapadl.
Nebáli se vás rodiče v takovém věku pustit samotného do světa?
Bylo to složitější. Po zkoušce jsme dostali informaci, že jsem se jim líbil, ale pak se půl roku nic nedělo. V létě jsme jeli na dovolenou do Itálie, a právě tam přišla zpráva, že mě chtějí. S tátou jsme tomu byli otevření – věděli jsme, že mi to do života dá obrovské zkušenosti. Babičky a mamka to ale hodně oplakaly.
Kde jste bydlel?
Byl jsem sám na intru. Pro šestnáctiletého kluka to byl šok. Hlavně komunikace byla těžká. Hodně času mimo hřiště jsem trávil sám – hrál jsem na počítači, koukal na seriály, volal domů. Rodiče přijeli asi po měsíci, to už jsem byl trochu rozkoukaný. Naštěstí mi kamarádi pomáhali i s jazykem. Dobré bylo i to, že se mnou přišlo asi sedm dalších cizinců, takže jsme drželi při sobě.
Jak dlouho vám trvalo, než jste se naučil italsky?
Od září jsme všichni cizinci nastoupili do školy. Chodili jsme na všechny běžné předměty kromě odborných, místo nich jsme měli víc italštiny. Za rok jsem se naučil mluvit a zlepšil se i v angličtině, kterou jsem používal v kabině.
Jak vypadal váš denní režim?
Byl hodně přísný, ale pomohlo mi to. Od pondělí do pátku škola, pak trénink. V sobotu volno, v neděli zápas. Nebyl čas na hlouposti. Od osmnácti jsem dostal byt a bydlel sám. Musel jsem se o všechno postarat – prostě vysoká škola života.
Jaká byla vaše první sezona v Itálii?
Hned jsem dostával prostor. Trenéři hodně točili sestavu, aby si nás ozkoušeli. Postupem času se sestava ustálila a já hrál v základu. Dostali jsme se až do finále play off, kde jsme v prodloužení prohráli s Interem. Smůla, jelikož za stavu 2:2 jsme trefili tyč a z protiútoku inkasovali.
A jak to bylo dál?
Z U17 jsme postoupili do U18, ale už jsme trénovali i s áčkem a hráči z Primavery, což je nejvyšší juniorská soutěž. Hrál jsem s kluky o dva roky staršími, takže jsem docela koukal. Tréninky byly na špičkové úrovni, hodně mi to dalo.
Další sezona byla pro Bergamo historická, že?
(usměje se) Přesně tak. Po 21 letech jsme vyhráli juniorský titul a áčko postoupilo do Ligy mistrů. Díky tomu jsme si zahráli i mládežnickou Champions League. Postupně jsem se dostal do reprezentace a pod trenérem Suchopárkem jsem byl i kapitánem. Krásné roky.
Získal jste i ocenění pro nejlepšího českého dorostence.
Bylo to nečekané, pro mě i pro rodinu. Přede mnou to jako obránce získal jen Tomáš Kalas. Až zpětně si člověk uvědomí, jak velká věc to byla.
Měl jste blízko i do hlavního týmu Atalanty?
Těžko říct, ale po první sezoně jsme s nimi začali trénovat. Přišla přestavba, nastoupil trenér Gasperini, který nás bral i na soustředění. Hrály se vytěžovací zápasy proti hráčům, kteří se nevešli do sestavy. Oficiální start v lize nemám, ale pár přípravných jsem odehrál a poprvé jsem seděl na lavičce proti Interu.
Co rozhodlo o návratu do Česka?
(zamyslí se) Covid. Odehráli jsme osmifinále mládežnické Ligy mistrů a všechno se najednou zavřelo. Řekli jsme si, že bude lepší, když se vrátím domů. Nebylo to ale jednoduché.
V jakém smyslu?
Po návratu jsem musel být čtrnáct dní v karanténě na hotelu s přítelkyní. Měl jsem individuální plán. Tři dny před koncem karantény mi volal trenér Teplic, pan Hejkal, jestli nechci přijít na trénink. Souhlasil jsem a zapadl do party. Udělalo to na mě velký dojem a řekl jsem si, že bych chtěl jít do Teplic na hostování. Pro mě to byla srdcovka a vždycky bude.
Nevnímal jste to jako krok zpět?
Vůbec ne. Říkal jsem si, že pokud chci hrát na nejvyšší úrovni, musím vyčnívat i v české lize. Návrat do Teplic urychlil i fakt, že v Atalantě mě při tréninku zařadili mezi hráče, kteří si hledají angažmá. A já chtěl domů. Bohužel jsem se hned zranil a pět měsíců nehrál. Další sezonu jsem šel na roční hostování do druhé italské ligy.
Už ve středu hraje Slavia Ligu mistrů právě na hřišti Bergama. Komu budete fandit?
Těžká otázka. Z mých bývalých spoluhráčů tam zůstal jen brankář Marco Carnesecchi, který chytal i nám v U19. Asi budu víc přát Slavii, protože českou ligu sleduju víc. Ale bylo by hezké, kdyby padlo hodně gólů. (zasměje se)
Na co by si Slavia měla dát pozor?
Atalanta pod trenérem Jurićem, který dělal asistenta Gasperinimu, hraje pořád podobně – náročný, agresivní styl, hodně jeden na jednoho. Mají to dotažené do detailu. Pamatuju si, když hrál tým Gasperiniho proti Jurićovi, bylo to jak šachy. Slavia to nebude mít lehké.
Jaký je stadion v Bergamu?
Specifický a hodně bouřlivý. Po rekonstrukci má skvělou atmosféru. Celé město žije fotbalem, protože je to tam prakticky jediná velká věc. Tribuny jsou blízko hřiště a k soupeřům hodně nepřátelské.
A samotné město?
(usměje se) Krásné. Má vlastní letiště, je blízko Milána i hor. Dělí se na staré a nové. Staré město má kouzlo původní Itálie – památky, úzké uličky, výborné restaurace. Skvělé místo pro život.
Čím si vysvětlujete, že se Atalanta v posledních letech tak zvedla?
Hlavní zásluhu má trenér Gasperini spolu s majitelem Antoniem Percassim. Ten mu dal plnou důvěru i pravomoci při skládání týmu. Pamatuju si, že ho málem vyhodili po pár kolech, ale výhra s Neapolí ho zachránila – a od té doby se všechno rozjelo. Liga mistrů, Evropská liga… tým zůstal pospolu, jen se doplňoval.
Zázemí se tedy také výrazně zlepšilo?
Přesně tak. Přibyly dvě umělé trávy, modernizovaly se budovy pro mládež, hlavní hřiště bylo vždy v top stavu. Gasperini si zakládal na kvalitním trávníku – když zavelel, do tří dnů byla nová tráva. Postavilo se moderní tréninkové centrum asi dvacet kilometrů od města, v klidném prostředí.
Gasperini ale v létě odešel do AS Řím. Jak to klub nese?
(rozesměje se) Je to skvělý trenér, ale někdy to s ním nebylo snadné. Takticky výborný, lidsky složitější. Ale to se u tak úspěšného člověka dá pochopit. Klub na něm dlouhá léta stál, měl stoprocentní důvěru a vlastnil i část akcií. Odešel ve správný čas – a nový kouč na jeho práci dobře navázal.
S jakými známými hráči jste si tehdy zahrál?
Třeba s Dejanem Kulusevskim, který teď hraje v Tottenhamu a je kapitánem Švédska. Nebo s Piccolim, Diallem či Calebem Okolim, který je dnes v Leicesteru. Skvělí kluci i hráči.
A jaké bylo trénovat s hvězdami jako Gosens, Zapata nebo Muriel?
Obrovská zkušenost. Ale pro mě jako stopera to nebylo jednoduché. (smích) Když jsme hráli vytěžovací zápasy, stáli proti nám právě oni. Muriel byl neskutečný, my ho přirovnávali k brazilskému Ronaldovi – co předváděl s míčem, to jsme se jen smáli. Navíc to byl strašně fajn člověk, typický Jihoameričan – pořád v dobré náladě, tanec, zpěv, smích.
Aktuálně jste ale na marodce. Kdy se dá očekávat váš návrat?
Těžko říct. Jsem zhruba dvacet dní po operaci kolena. Dávám se dohromady doma na severu Čech. Bohužel jsem měl znovu problém s křížovým vazem.
Jak se po opakovaném zranění hledá motivace znovu se vrátit do formy?
To je těžká otázka. Není to jednoduché. Když to vezmu zpětně, tak od svých dvaceti let, kdy jsem se vrátil z Itálie do Teplic, jsem toho moc neodehrál. Ale pořád mám v sobě chuť, oheň i hlad po úspěchu. Vím, že na úroveň české ligy mám, a když budu zdravý, dokážu zúročit zkušenosti ze zahraničí i z reprezentace.
