Syna držel nad vodou. Teď mu tleská a líčí, jak slavil titul u konkurence a sbíral podpisy

„V šesti letech mě táta přivedl na stadion Bohemky. Od té doby jsem fotbalový fanda. Ale San Siro, Stamford Bridge nebo Camp Nou jsou pojmy, které jsem vídal jenom v televizi. A teď jsou tyhle chrámy spojené s mým synem, což je naprosto neuvěřitelné," vypravuje Jindřich Trpišovský, otec trenéra fotbalistů pražské Slavie.

Jeho příběh už zaznamenali nejen fanoušci fotbalu. Cesta nyní třiačtyřicetiletého muže mezi trenérskou elitu nebyla zrovna typická. Snil o fotbalové kariéře. „Už od dětství byl nesmírně soutěživý a měl v sobě velkou zarputilost. Bylo jedno, jestli jsme si dali závod v běhu, hráli Člověče, nezlob se nebo kopali na branku. Pokaždé chtěl vyhrát. Tehdy jsme měli byt v Bohnicích. V předsíni byl zelený koberec, který se pro nás vždycky po Jindrově příchodu ze školy stal trávníkem. Jednu branku představovaly vchodové dveře, druhou dveře do koupelny. Kopali jsme pořád, občas něco rozbili, a pak manželka hubovala," vzpomíná s úsměvem.

Jednou jeho syn pořádně zamotal hlavu tetě, která malého neposedu hlídala. „Chudák, ona mu udělala řízky, protože jak Jindra žvatlal, nechápala, že chce v chodbě kopat jako Vízek, na kterého si hrál," směje se Trpišovský starší.

Trpišovský junior koketoval nejen s fotbalem, ale i s ledním hokejem či bikrosem. „Na kole porážel i starší kluky. Jeho tehdejší trenér za mnou chodil a říkal, ať Jindru držím u kola, že z něj bude světový šampion a jednou se dostane na olympiádu. Jako dítě měl strašnou sílu v nohách. Ale Jindra miloval fotbal nadevše."

Byl rád, že jeho potomek našel v meruně zalíbení. Však ho vodil na zápasy Bohemians ještě v době, kdy nynější šéf lavičky Slavie chodil do mateřské školky. „A když bylo Jindrovi sedm let, byli jsme u oslav jediného titulu Klokanů. Běhal tehdy po hřišti se slavícími hráči. Na podzim potom přijel do Ďolíčku Rapid Vídeň s Panenkou. Jindra měl zrovna nové tričko, které mu manželka koupila v tuzexu. Šli jsme za Tondou, jestli se klukovi podepíše. Jenže už neměl žádnou kartičku ani plakát. Tak jsem z malého sundal tričko a Panenka mu na něj napsal věnování. Mám ho schované dodnes," směje se táta Trpišovský.

Jeho syn doufal, že jednou třeba bude válet právě jako Panenka. Jenže coby náctiletý kluk od lékařů slyšel, že kvůli potížím s koleny může na vrcholový fotbal zapomenout. „Pro Jindru to byla strašná rána. Viděl jsem ho kvůli té zprávě brečet. A bylo mi ho hrozně líto. Chodil a říkal: ,Táto, co teď budu dělat?' A pak přišel, že zkusí trénovat. Jsem pyšný, že prvotní impuls přišel od něj," popisuje Trpišovský krušné období.

Na prvních štacích dokonce vypomáhal synovi jako vedoucí mužstva. Nynější šéf lavičky Slavie prošel všemi kategoriemi od žáčků, přes dorost až k dospělým. Pracoval jako barman, později jako provozní v restauraci. S mládežnickými kategoriemi šlo zaměstnání skloubit. Ale pokud se měl prodrat mezi elitu, potřeboval profilicenci. Získat tohle „osvědčení" není nic snadného. Nebýt otce, možná jméno Trpišovský u žádného ligového týmu nefigurovalo.

„Jenom přihláška stála sto tisíc korun. Ale neváhal jsem ani vteřinu," přibližuje Trpišovský senior svoji reakci, když za ním přišel syn, jestli může počítat s rodinou pomocí. Nešlo však jen o uhrazení přihlášky. Během studia nejvyšší licence je třeba jednou za měsíc na týden vyrazit do Olomouce, kde probíhají přednášky a semináře. Sloučit daný program s civilním zaměstnáním je nemyslitelné. „V žádné firmě by takového člověka nechtěli," krčí smířlivě rameny Trpišovský, který po celou dobu svého potomka finančně podporoval.

Když získal Trpišovský junior první angažmá, příliš otci neulehčil. Ve finančních potížích se zmítající Žižkov neměl na výplaty. Nejen v případě hráčů, ale i trenérů. A tak vycházející trenérská hvězda musela znovu spoléhat na otce. „Neřešil jsem peníze. Je to přece můj syn. Pro svoje dítě by to udělal každý," mávne rukou.

Obrat nastal v okamžiku, kdy si Jindřicha Trpišovského jako trenéra pro Liberec vyhlédl tehdejší manažer Severočechů Jan Nezmar. Hned po pár týdnech totiž slavili s týmem „ušitým horkou jehlou" postup do základní skupiny Evropské ligy. „Když tehdy vyřadili Hajduk Split, viděl jsem Jindru neskonale šťastného. A já byl obrovsky hrdý. Stejně jako když později porazili třeba Marseille," vzpomíná na první úspěchy syna Trpišovský starší, který byl pravidelným návštěvníkem stadionu u Nisy.

Když následně syn koketoval se Spartou a Plzní, netrpělivě čekal na konečný verdikt. A když se nakonec o pár měsíců později upsal Slavii, byl rád. „Jako dřívějšímu fanouškovi Bohemky mi z těch tří klubů je Slavia nejbližší," směje se muž, který nedávno oslavil osmdesáté narozeniny, jež byste mu těžko hádali.

Synův „přestup" do Edenu však přinesl rodičům trenéra i jedno velké rozčarování. „Dost nás mrzelo, když se psalo, že do Slavie jde venkovskej buran v kšiltovce. Jakýpak je Jindra venkovský buran? Vždyť je to Pražák jako poleno, jen za námi jezdí do Kralup," kroutí hlavou Trpišovský, jenž nevynechá žádný z domácích zápasů Slavie.

Venkovní duely sleduje jen u televizní obrazovky. A vždycky je ve stresu. „Dokážu vytušit, co udělá. Ale pořád mě dokáže šokovat. Třeba na Interu, když postavil Jardu Zeleného," vrací se Trpišovský senior k nečekanému tahu z úvodního duelu Ligy mistrů.

„Nejvíc nervózní je manželka. Zásadně se nekouká na přenosy. Když je v obývacím pokoji, tak mě napomíná, ať vypnu zvuk. Nechce ani slyšet komentář. Nejvíc nadšená byla při reprezentační přestávce, protože Slavia měla volno," vykládá energicky Trpišovský.

Právě během pauzy dochází nejčastější k rodinným setkáním. „Třeba před zápasy nebo po nich Jindru vůbec nerušíme. Vím, že se potřebuje soustředit. Po utkání mu napíšu zprávu a počkám, až se ozve. A když přijede, respektujeme jeho přání. Kolikrát jsme třeba zvědaví na něco fotbalového, ale když nezačne o Slavii, respektive o fotbalu sám, nikdy nevyzvídáme. Bavíme se o rodině a tématech, která ho nestresujou. Dokonale pookřeje po boku přítelkyně a malého Jindry. Když jdou spolu kopat na branku, vrací se vždycky dokonale uvolněný," říká otec šéfa lavičky Slavie.

A připouští, že někdy má o syna strach. „Je do fotbalu děsně zapálený. Vím, že kolikrát spí dvě tři hodiny, jen aby tým připravil na soupeře. Poznám, kdy je vážně vyčerpaný a za hranou. Ale nesnažím se ho přemlouvat, ať zvolní. Stejně by mě neposlechl," vrací se Trpišovský k synově zarputilosti, která se stala základem prvních úspěchů. Ocenění a trofeje mají své místo v rodinném muzeu v garáži u rodičů nynějšího trenéra Slavie. „Nechybí poháry z dob, kdy trénoval žáky nebo dorost. Třeba ten v Kolíně dostal z kraje až do ligy. Jsou tam i medaile za ligový a pohárový triumf se Slavií, nechybí dresy nebo zmíněné tričko s věnováním od Panenky," směje se Trpišovský starší.

Po středečním večeru se může těšit na další přírůstek v podobě některého z dresů borců katalánského giganta. Ať už bude výsledek jakýkoliv, táta Trpišovský bude stadion opouštět jako vítěz. Vždyť jeho syn dovedl Slavii po dvanácti letech čekání mezi klubovou šlechtu starého kontinentu. „Kolikrát si říkám, kde se to v tom klukovi bere. Mám radost, když vidím, jak lidi Slavii tleskají. Jsme s manželkou hrdí a pyšní, jakého máme syna!"

Že junior nezapomíná a vděk nosí v sobě, potvrdil po zisku mistrovského titulu. „Volal a do telefonu říká: ,Táto, u Domanského máš připravené auto. Je jenom tvoje zásluha, kam jsem se dostal.' Tekly mi slzy jako hrachy..." vypravuje Jindřich Trpišovský, otec trenéra Slavie.