Sparta? Na Rapidu ji nikdo moc neřeší, říká bývalý gólman rakouského klubu Maier

Samozřejmě je to náboj navíc, ale asi bych jel, i kdyby Rapid hrál třeba se Steauou Bukurešť. Několika kamarádům-rybářům totiž už dlouho slibuju, že je tam vezmu, mám pro ně lístky. Mně vždycky kolem Vánoc posílají vipku na sedačku s mým jménem, s parkovačkou, rozpisem zápasů. V podstatě můžu chodit celý rok, kdykoliv si vzpomenu. Jsem i v Klubu legend, jehož členové mají samostatnou kartu. Tam nikdo jiný nesmí, ani manželky ne.

Lepší otázku nemáte? (směje se) Za Spartu jsem nikdy nechytal, byť asi před 25 lety jsem od ní měl nabídku, ale nevyšlo to. Nic proti ní nemám, ale sedm let jsem hrál za Rapid, takže by bylo divný, kdybych fandil proti němu. I když pochopitelně českým týmům v evropských pohárech přeju. Určitě budu fandit dobrému fotbalu. (usměje se)

Myslím, že ji nějak moc neřeší. Je jasné, že respektují soupeře, spíš ale koukají na sebe. Tohle mě tam naučili taky, soustředit se na svůj výkon, i kdyby byl soupeř silnější. Čekám vyrovnaný zápas. A pozor, minulou sezonu narazili na Arsenal a nehráli vůbec špatně. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby tam byli diváci, protože na ně na Rapidu strašně moc spoléhají. Troufám si tvrdit, že jsou víc než jen dvanáctým hráčem. Ono se řekne Vídeň, ale každému, koho jsem na stadion Rapidu vzal, vždycky spadla brada.

Moc často ne. A každý mi kvůli tomu nadává. (směje se) Naposledy jsem tam byl někdy v říjnu. Ještě jezdím na jejich golfové turnaje a na zápasy legend. Dvakrát třikrát do roka. Když jsem tam jednou vzal kámoše, nevěřil, jak mě i po patnácti letech berou. Taky jsem zprvu nechápal, jak se chovají třeba k Tondovi Panenkovi...

Přiznám se, že se mi blbě vypráví o tom, jak mě někde plácají po zádech. To smrdí samochválou. Když jsem tam byl se svou paní, vůbec nevěřila. Říkala, že jsem patnáct let pryč, ale jí to přišlo, jako by to byl měsíc. Možná je to tím, že tam nejezdím každé tři neděle, ale jen párkrát do roka. Stejně to má i Tonda Panenka. Co vím, na novém stadionu si sponzoři zaplatili jednu z lóží s podmínkou, že čtyři zápasy za rok tam s nimi bude sedět právě on. Tak to s ním dohodli a on tam jezdí.

Přiznám se, že si trochu vyčítám, že jsem po Euru 96 neodešel do ciziny hned. Měl jsem nabídku z Vallecana, snad z Brém a lítal tam i Stuttgart, za který tehdy hrál Elber, Bobic a Balakov. Nakonec ale dali přednost Wohlfartovi z Austrie Vídeň. Měl jsem po stříbrném šampionátu odejít hned, nakonec jsem ještě dva roky chytal českou ligu.

Za prvé mě tehdy Liberec moc pustit nechtěl, a za druhé jsem tenkrát neměl žádného manažera. Pamatuju si, že na nějakým reprezentačním srazu jsem oslovil pana Chvalovského (svazový předseda), jestli by mi s tím nepomohl. A než jsem vyjel z Prahy, už mi volal pan Paska s nabídkou z Rapidu.

Vím, že jsme si podávali ruce a trenér něco říkal, ale tehdy jsem tomu ani nerozuměl. Byl tam naštěstí Marek Penksa, Slovák, který mi něco přeložil. A dodnes si dobře pamatuju, jak na jeden z prvních tréninků přišel starší pán, ale na svoje roky hodně vitální. A promluvil na mě česky, což byl pro mě malý šok.

O Josefa Kadrabu, jednoho ze stříbrných medailistů z Chile, který ve Vídni žil. Nabídl se, že kdybych cokoli potřeboval, zařídí to. Se staršími pány z Rapidu měli tradici, a ta trvá dodnes, že se každý pátek scházeli ve vipce, koukali na fotbal, nebo mastili karty. Řekl mi, ať tam za nimi občas zajdu, že jeho parťáci mě rádi uvidí. Jednou za měsíc jsem tam po tréninku zašel, dal si s nimi dvě piva, popovídal, co je novýho v kabině a podobně.

Snad jen jeden z masérů a můj tehdejší kolega v bráně Jürgen Macho, který je teď trenérem gólmanů. Jinak už tam není ani můj oblíbený kustod, kterému jsem vždycky vozil černý pivo a uherák. Loni skončil i hrozně populární hlasatel a zpěvák Andy Marek, takový „Leoš Mareš Rapidu", který tam byl přes 25 let. Změnilo se toho hodně. Před pěti lety otevřeli i nový moderní stadion.

Asi hned na ten první, kdy jsem chytil dvě penalty. Přišel jsem tam po éře Michaela Konsela, který odešel do AS Řím. Byl typický rapiďák. A lidi měli v oblibě ještě Raimunda Hedla a mysleli si, že bude chytat on. Nicméně trenér určil mě, ze strany fanoušků jsem necítil oporu. Ale hned v prvním zápase v Grazu jsem chytil dvě penalty a za tři kola jsme hráli v Innsbrucku, ze který tehdy chytal Čerčesov, současný trenér Ruska. Vyhráli jsme 3:1 a mně se utkání hrozně povedlo. Od té doby se to úplně zlomilo a fanoušky jsem měl na své straně.

Nevím, jestli se to vědělo. Sice si pamatuju, že jsem jednou masérovi a pár klukům říkal, když jsme jeli kolem stadionu, že jsem tady před šesti lety dělal sádrokarton na bance, ale moc to nechápali... (směje se) Všeobecně se o tom asi nevědělo.

Po kvalifikaci na MS 2002, když jsme porazili Bulharsko 6:0. Něco jsem si udělal s kolenem a už tenkrát jsem věděl, že je to naprd. Jenže tehdy zrov -na přišel jako trenér Lothar Matthäus, já zkoušel trénovat, to koleno jsem si urval a šel rovnou na operaci. Hned den po zákroku mi bylo nejhůř. Myslel jsem, že se do brány už nevrátím, bylo mi 35 let. Přišel za mnou sportovní ředitel s prezidentem klubu, myslel jsem, že mi rozvážou smlouvu, ale naopak mi ji o tři roky prodloužili. Byl jsem hodně dojatý. Musím jim poděkovat. Do branky jsem se za půl roku vrátil. A nakonec v poslední sezoně v roce 2005 jsem získal i mistrovský titul.