Přestal kouřit, zůstává u fotbalu. Šimák o titulech se Spartou i misi ve Stuttgartu

Talent mu záviděl nejeden profesionál. Šimáka zavedl fotbalový osud do Hannoveru, Leverkusenu, Mohuče, německé Jeny nebo pražské Sparty.

Velice pozitivně. Padali jsme tehdy s Jenou do třetí ligy, ale místo toho si mě vytáhl Stuttgart mezi elitu. Ze začátku jsem hrál, poté se však měnili trenéři. Markus Babbel mi ještě dával nějaký prostor, ale Christian Gross mi řekl, že jsem v pořadí nějakým šestnáctým hráčem. Že bych nenastupoval pravidelně, a pokud chci, mohu si něco najít. Nechtěl jsem být páté kolo u vozu. Už byla připravená Mohuč, což byl v tu chvíli asi krok zpátky. Ve Stuttgartu jsme měli skvělé zázemí, partu, město je krásné. Moc se mi tam líbilo. Více jak polovina mančaftu byli reprezentanti z různých zemí. Obrovská kvalita.

Byl to jeden z hráčů na můj post, ale o hlavní důvod zřejmě nešlo. Přišlo mi, že Hleb už měl svůj vrchol za sebou a nebral angažmá tolik vážně. Ani výkonnost moc neměl. Byl jsem překvapený, že takový hráč vypadal tak, jak vypadal. Čekal jsem od něj daleko víc. V kádru byli ještě Khalid Boularouz, Ludovic Manin, Thomas Hitzlsperger, Sami Khedira, Pavel Pardo, Ricardo Osorio, Mario Gómez a další hvězdy. Škoda že se zrovna předělával stadion. Když jsem odcházel, ještě nebyla hotová jedna strana, jinak vše vypadalo krásně.

Určitě ne. Jak jsem zmínil, byl to jeden reprezentant vedle druhého, byli jsme třetí v lize. Když přišly srazy, zůstal jsem v týmu skoro sám. Všichni odjeli do nároďáku. Čekal bych, že budou pokračovat. Bylo tam skvělé zázemí, za klubem stál Mercedes. Neviděl jsem jediný náznak a problém, proč by se mělo něco změnit. Ale stalo se.

Abych byl upřímný, více je sleduji až poslední dva tři roky. Bylo strašně fajn, když jsem se tam tehdy přestěhoval. Bydlel jsem asi deset kilometrů za Stuttgartem v krásném domě. Sousedi mě přišli hned pozdravit a přinesli mi zapečený dort. Prostě hezké chování, jaké v Čechách moc nezažijete. Němci jsou milí, vstřícní, pohodoví, nejsou závistiví. Dokážou se bavit v pohodě.

To všem klubům, kterými jsem prošel. Hlavně si pamatuji hezké vzpomínky, ty horší prostě někam zahazuji. Leverkusenu jsem strašně přál titul. U Hannoveru mě mrzí, jak na tom jsou. Stuttgart byl prostě můj chlebodárce. Něco mi dal a já se to snažil vracet. Vazby se však přetrhaly, s nikým nejsem v kontaktu.

Strašně fajn, přátelští. Dělali krásnou atmosféru a ani pro soupeře to nebylo nic nepříjemného. Naopak, kulisa je hezká, fotbalová. Žádné bučení nebo pískání na hosty jsem tehdy nezažil. Výjimka byla teď o víkendu směrem k Waldemaru Antonovi z Dortmundu. Tam jsou ale důvody kvůli letnímu přestupu jasné.

Strašně jí přeji, aby si něco odvezla, ale pokud mám říct pravdu, bude to mít extrémně těžké. Favoritem je určitě Stuttgart. Nechci být špatným prorokem, i bod však bude pro Spartu vítězstvím. Stuttgart byl minulou sezonu vicemistrem Německa, hrají skvělý fotbal. Rychlý a kombinační. Prodali útočníka Guirassyho, ale naopak pořídili Demiroviče. Líbí se mi jejich projev, zřejmě budou diktovat tempo.

Sparta je fantastická. Nebyl jsem snad 15 let na fotbale, ale vzal jsem minulý víkend syna a vyrazili jsme na její zápas v Budějovicích. Přišlo mi, že sparťané to po prvních 15 minutách trochu vypustili. Vedli, pak byli v přesile, jeli tak na 50 procent. Dynamo mělo celkem dost šancí, ale přičítám to právě programu a nastavení. Jinak Sparta udělala obrovský posun. Líbí se mi, jak to vedou.

Asi útočné trio Lukáš Haraslín, Victor Olatunji a Veljko Birmančevič. Do toho nováček Albion Rrahmani, který v Budějovicích neztratil snad jediný balon. Krásně si vyskakuje mezi řady. Sparta má skvělé hráče, horší ale je, když vystřídá nebo někdo vypadne. Třeba křídla jsou mrtvá a převaha není taková. Nedokážou celých 90 minut tlačit, kvalita na lavičce je prostě menší. Důležité je, že Sparta je konečně tam, kam patří. Vyhrává, všem kolem klubu muselo zaplesat srdíčko. Teď je pro ně důležité mít úspěchy v Evropě. Doma všechno klape.

Tam už z mé doby skoro nikdo není. Maximálně Míra Baranek a Tomáš Sivok. V kontaktu ale nejsme.

Docela hezky. Samozřejmě konec byl hořkosladký, když jsem byl trenérem Michalem Bílkem po utkání ve Zlíně vyřazen z týmu za nespolehlivost, přitom jsem na zápas ani neodcestoval. Cítil jsem lehčí křivdu, ale už se k tomu moc nechci vracet. Byl jsem asi tři měsíce v béčku, pak mě povolali ještě na finále poháru, kde jsem musel nastoupit a vyhráli jsme. Pak jsem zamířil do Jeny a následně do Stuttgartu. Byl jsem spokojený, jak to celé dopadlo.

Ve Spartě jsem necítil moc velkou důvěru. Přišel Pavel Horváth, a zatímco my trenérovi vykali, Pavel mu tykal. Jsem si říkal: „Tak kdo asi bude hrát? No, asi Pavel, že jo.“ (úsměv) Určitě pro mě ale byla čest za Spartu nastupovat, byl to tehdy určitě největší český tým. Všechno jsme vyhrávali, soupeři z nás měli respekt. Derby mělo náboj, na tyto časy vzpomínám rád. Udělali jsme si dva tituly a double, super.

Moc tomu nevěřím. Ať pan Straka dělá, co dělá, těžko něco vykouzlí. Myslím, že kádr nemá kvalitu. Co jsem slyšel, v klubu není dobré klima. Odešlo hodně hráčů, někoho přeřazují do béčka, měli problém sestavit realizační tým. Prostě to neklape. A že zatím nezafungovalo nějaké kouzlo Franze? Když nemáte s čím hrát, tak prostě šlape máloco. Stačil mi konec minulé sezony, když Budějovice hrály baráž u nás v Táboře. Musím říct, že to bylo minimálně vyrovnané. Dynamo pokračuje ve špatných výkonech a momentálně vypadá na padáka. Bude mít hodně složité se zachránit.

Když jsem skončil s fotbalem, přišla tahle nabídka, tak jsem řekl, že to zkusím. Musím říct, že mě práce baví. Je fantastické, když vidíte, že se kluci zlepšují, že tým jde nahoru. Teď se nám daří, jsme nahoře, tak doufám, že budeme pokračovat. Někoho už si vytáhli do áčka, takže snad plníme to, co máme.

Jsem jen na céčku a zatím dál nestuduji. Trénuji pouze rok. Myslím, že jsem začal hodně vysoko, a stále nejsem přesvědčený, že bych chtěl práci dělat na vyšší úrovni. Jsem spokojený, rozkoukávám se, přicházím řemeslu na chuť. Teď si ale moc nedokážu představit, že bych fotbalem trávil zase celý život. Mám děti, rodinu, a abych odjížděl na týdenní soustředění, venkovní zápasy? To se mi zatím nechce. Po kariéře jsem si říkal, že s fotbalem úplně skončím, což se zatím nepovedlo (smích). Ani vlastně nechci. Jenže víc se někde uvázat není sranda. Vím, co by to znamenalo, že člověk je otrokem fotbalu. Odhodlání ve mně momentálně není.

Dopoledne chodím na čtyři hodiny dělat skladníka, už tam jsem tři roky. Začal jsem na osmi hodinách, pak šest, teď čtyři a měl bych jít zase na šest. Uvidíme. Odpoledne pak tréninky.

Upřímně řečeno ne. A je to skvělé. Už se s tím nepotkávám a vlastně ani nemám kde.

Přesně tak. Život se mi otočil o 180 stupňů a jsem spokojený. Snad to bude jen pokračovat. Myslím, že je ze mě spolehlivý člověk, a mám všechno dobře nastavené. Teď jsem po 15 letech přestal kouřit, můžu se trochu plácat po zádech (smích).

No asi měsíc zpátky. Kupodivu mi to zatím nechybí.