Článek
Plni očekáváni z první cesty za poháry jsme nasedli v Praze do letadla, které po více jak čtyřech hodinách dosedlo na ranvej v Baku. Jak jsme se dozvěděli na večeři, doletěli jsme na výpary. Piloti usoudili, že plánované mezipřistání v Oděse není třeba, jenže Iljušin si vzal víc, než očekávali. Údajně stačila jedna otočka navíc nad letištěm v Baku a nemuselo to dobře dopadnout.
Tehdy byl v Baku jediný hotel, kde se dalo ubytovat. Kontrast vůči nevzhlednému, frustrujícímu okolí nemohl být větší. Na pokojích byly pozlacené snad i širmy u lampiček, neskutečný luxus. Z okna ale člověk viděl stresující obrázek: uprchlíci z válkou zmítaného Náhorního Karabachu přežívali v rozestavěných panelácích bez střechy. Na betonových podlahách, na schodištích. Jejich jediným majetkem bylo pár kusů oblečení a deky...
Cestou na předzápasový trénink ulicemi Baku se nám naskytla neuvěřitelná scéna. Na skobách, přibitých na fasádu domu, visely salámy a kusy masa. Ano, místní řeznictví. Přitom ve stínu bylo dobrých 40 stupňů... Týmový lékař Libor Hanuš do toho vyprávěl zážitek z procházky ke Kaspickému moři. „Pánové, na koupání to nebylo. Voda je až pod vrstvou ropy," popisoval nám. Četné ropné plošiny v Kaspickém moři prostě netěsnily.
Fotbalisté Plzně se radují z branky.
Také zázemí na stadionu pamatovalo doby dávno minulé. Šatna byla vybavena pouze malým, rozviklaným stolem a dřevěnými sedačkami, známými ze starších českých kin. Stadion byl rozlehlý, stařičký. Trávník suchý, spálený, vodu zřejmě nikdy neviděl. Nepříjemnou atmosféru navíc násobilo všudypřítomné horko. Stačilo se jen projít a člověk byl po pár metrech durch. Natož hrát v takovém klima zápas.
Během utkání bylo na tribunách snad víc policistů než diváků. Na začátcích a koncích řad stála osoba v uniformě. Naštěstí jsme měli nahráno, doma jsme vyhráli 5:0, odveta byla formalitou. Současný Karabach je kvalitativně úplně někde jinde. Vyhráli jsme 3:0 (vydržel jsem v té výhni poločas) a s postupem v kapse jsme pádili za policejního doprovodu co nejrychleji na letiště a nabrali kurz Praha. Tentokrát s mezipřistáním.
Zastávka v moldavském Kišiněvě ale stála za to. V celém městě svítila pouze ranvej, a to ještě nijak výrazně. V Moldavsku vypínali v té době na noc elektrický proud. Poté, co letadlo dorolovalo k danému místu na dotankování, pilot otevřel dveře. Mohli jsme ale vyjít pouze na schůdky, pod nimi stál policista. Vzápětí se nám nabídl neuvěřitelný obrázek. Ze tmy se vynořila postava na kole, které vzápětí opřela o tankovací stanici.
„Teď jestli nám natankuje vodu, tak jsme v háji," říkali jsem si a tiše se modlili, aby tomu tak nebylo. V ranních hodinách jsme přistáli v Praze a byli rádi, že máme misi Baku za sebou. Nynější Baku je ale úplně jiný svět. Měl jsem ho možnost navštívit s Libercem před šesti lety, Ázerbájdžán udělal opravdu obrovský krok dopředu. Včetně fotbalu. Karabach si může dovolit angažovat kvalitní cizince, v současném kádru jsou například dva Brazilci, Francouz nebo Ghaňan.
Každopádně Plzeňští už neuvidí salámy na zdech, ani nenajdou nevzhlednou šatnu. Naopak bude klimatizovaná, se vším komfortem. A můžou si být také jistí, že proti nim bude stát nesmírně silný soupeř."
