Tisíckrát lepší než v Česku, vzpomíná na City bývalý talent

S vrcholovým sportem skončil ve 21 letech, to se psal rok 2021. „Prostě mě fotbal přestal bavit. Vytratila se mi ze hry radost, kvůli které jsem ho dělal,“ shrnuje. Když dával na instagram rozlučkový příspěvek a ohlédnutí za kariérou, fotku s Fodenem zařadil na první místo. „Obrázky znázorňují časovou osu. Mám pak A-tým Teplic, reprezentaci, Slavii. Není to úplně podle nějakých hodnot,“ vysvětluje Šilhan. Přesto mu ale pětidenní stáž v City utkvěla v paměti zřejmě na celý život.

Za pár dní jsem natrénoval tolik hodin, co u nás třeba za dva týdny. Strašně se dřelo. Pondělí čtyři hodiny, úterý to samé. Středa klubem řízené aktivity – jóga, plavání, volejbal, prostě cokoliv mimo fotbal. Čtvrtek a pátek zase po čtyřech hodinách. Takhle to tam jelo každý týden. Ostatní kluci k tomu samozřejmě chodili do školy, což se mě netýkalo. Já měl tak trochu volný program.

Po příletu nás vyzvedli na letišti a vyhodili na hotelu. Tím, že jsme byli v Anglii takhle krátce, jsme nebydleli přímo v areálu. Šlo vlastně o období, kdy se otvíralo současné tréninkové centrum, my přesun do nové akademie bohužel nestihli. Každopádně taťka s trenérem měli společný pokoj a já zůstal sám, abych si alespoň trochu zkusil, jaké to je. Dále nechci úplně mlžit, protože tyto chvíle si moc nevybavuji.

Jak mě všechno fascinovalo, jak to bylo jiné a tisíckrát lepší než u nás. Ale úplně všechno. Od toho, jak se o nás starali, přes zázemí až po samotnou náplň tréninků. To se s Českem vůbec nedalo srovnat.

Třeba už od kategorie U12 patřila jednotlivým týmům vlastní šatna. Každý fotbalista měl na svém místě nachystané věci, po tréninku je jen hodil na zem nebo do koše, normálně fungovali kustod a prádelna. A druhý den to samé. Dále šlapala domluva s okolními školami, že v určitý čas přijel autobus, nabral hráče a odvezl je do akademie. Po obědě byl krátký polední klid, kdy se dal hrát v obrovských společenských místnostech ping-pong nebo kulečník. Následně první fáze v posilovně a hodina a půl na hřišti. Pak svačina a znovu posilovna zaměřená na dynamiku a výbušnost.

To je samozřejmě otázka. Ano, akademie City byla a je továrna na fotbalisty. Na druhou stranu, pokud dítě zvládne proces až do devatenácti, jde o určitou záruka, že se někde chytne. Nemusí nutně v City, může hrát třeba za Huddersfield, Norwich či jiné kluby.

Odjížděl jsem s pocitem, že to nebylo špatné, že se mi celkem podařil i závěrečný zápas. Ale ne natolik, aby se mi ozvali znovu. To je vlastně jediný rezultát, který má ve finále nějakou hodnotu.

Přesun jsem si strašně přál, ale zpětně vím, že jsem mnoho věcí nedomyslel. Prostě bych najednou ve čtrnácti zmizel a na to jsem byl dítě. Jasně, koho by nemrzelo, že se nedostal do City. Jen nemyslím, že bych byl připravený. Bylo mi fakt málo.

Ve třídě se to moc neřešilo, ale z kluků v šatně bylo cítit, aniž bych chtěl někoho kritizovat, že buď zájem nemají, nebo mi stáž nepřáli. Viděl jsem, že někdo to nebere dobře, že tam chtěl být místo mě. Rozhodně jsem se nevrátil a pořád někomu něco vyprávěl. Vůbec. Možná hrálo roli, že stáž byla v listopadu a já se do Teplic přesunul teprve v červnu. Kabinu jsem pořádně ani neznal, byl jsem v ní nový a hned vypadnul do City.

Tím, jak jsem byl mladý, jsem do procesu tolik neviděl. Zpětně jen vím, že všechno zprostředkovávali Jan Říčka a Milan Holub, kteří pro City skautovali. Už mě nějakou delší dobu sledovali a konzultovali to s trenérem, tátou a agentem Jiřím Stejskalem. Mně bylo oznámeno, že možnost existuje. Pídil jsem se až poději a důvodem bylo, že jsem jednoduše uměl dávat góly. Že jsem měl zabijácký instinkt, jak se říká.

A v Red Bullu jsem byl i podruhé. Všechno vypadalo velmi nadějně. Překazila to výstupní klauzule, kterou jsem měl ve smlouvě v Teplicích. Nechtěli ji za mě dát, jinak bych do Lipska zřejmě odešel. Částku bych klidně prozradil, ale nevím ji. Věřil jsem tátovi i agentovi Stejskalovi, takže detaily netuším.

Ve Freiburgu měli prostředí hodně rodinné, skromnější. Bylo znát, že fotbal dělají tak, aby hráče primárně bavil. Lipsko a City byly kolosy, továrny na fotbalisty. Šlo hlavně o to, aby tým vyhrál. Tehdy mi byla příjemnější více komfortní atmosféra ve Freiburgu, protože ve čtrnácti člověk úplně neví, jak pracovat s tlakem, který jsem jinde hodně cítil. Neříkám, že to bylo vyloženě nepříjemné, ale bylo potřeba s tím v hlavě pracovat.

Všechno jsme museli dělat v naprosté preciznosti. Být stoprocentně koncentrovaní na každou sekundu. Na každé cvičení, na každou přihrávku, na každý centr, na každou střelu.

Hodně mi pomáhal. Asi jediný za mnou pokaždé přišel a ptal se, jak se mám, jaký jsem měl den. Pamatuji si na něj opravdu dobře. A na hřišti? Mrňous, ale úplně geniální. Jak byl hodně malinký a ještě málo vyvinutý, bylo snadnější ho odstavit od míče. Prostě někteří kluci měli biologicky 17 a on reálných 14. Jenže jakmile dostal balon k noze, bylo to kouzelné. Jen mě tehdy nenapadlo se ho ptát, jak se dostane do téhle kličky, jakou má při ní stojnou nohu. Navíc jsme měli určitou jazykovou bariéru.

Myslím, že angličtinu jsem ovládal celkem solidně. Dokázal jsem se na cokoliv zeptat, ale měl jsem velké problémy rozumět. Všechno mi museli třeba třikrát zopakovat. A v tréninku nebylo možné každé cvičení několikrát vysvětlovat. Opravdu zaplaťpánbůh, že jsem měl Phila. Když jsem něco nepochopil, šel jsem za ním. Všechno mi přelouskal jednoduchou angličtinou, které jsem rozuměl.

Byl tam, ale brali si ho už do áčka nebo minimálně k týmu do 23 let. Za celý týden byl s námi v tréninku pouze jednou. Biologicky měl už tak 18 a k tomu ještě výborné fotbalové dovednosti. Připravovat se s námi by pro něj byla svým způsobem degradace, byl ustřelený.

Když jsme hráli za nároďák Development Cup na Ostrovech proti Anglii. Po první půli jsme vedli 1:0 a jejich trenér nasadil po změně stran Sancha, Fodena, Cullama Hudsona-Odoie a Rhiana Brewstera. Skončilo to 1:5. Sancho dal čtyři góly a Phil měl čtyři asistence. To jsem si říkal: „No, tak s těma jsem hrál.“ Strašně nám všem zamotali hlavu, prostě kolotoč jako prase.

Vím, že po lidské stránce udělal lehké přešlapy, což je v mých očích určitá kaňka. Naopak se mi líbí, že se stal velmi brzy otcem a stabilním členem rodiny. To by měla být záruka, že už nebude úplně bláznit. A fotbalově? Absolutně ho zbožňuju. Strašně rád se na něj dívám. Podle mě má štěstí na trenéra Pepa Guardiolu, přesně mu sedí jeho styl. Foden je jeden z nejlepších fotbalistů světa a tuším, že může ukázat ještě víc.

Když vyjdu z vlastní zkušenosti z před deseti let, tak to nejde. (smích) Pokoušel jsem se o to několikrát, ale míč jsem mu nikdy nevzal. Nebudeme si nic nalhávat, na každém postu budou mít City kvalitnějšího hráče než Sparta. Fotbal je však kouzelný v tom, že jako tým dokážete i nemožné. Je potřeba mít ohromný fyzický fond. Hodně běhat, chodit do soubojů. Sparta musí být dotěrná, včas dostupovat a ideálně na posledních dvaceti metrech nenechat otáčet hráče City směrem k bráně. Tohle oni už pak vyřeší.

Klidně ať jsou, to podle mě není ostuda. Na City postaví autobus i Inter Milán. Vlastně všichni. Jde o to, jak se v bloku chováte. Pokud bude Sparta pasivní, může klidně dostat pět šest gólů. Jak jsem říkal, jakmile mají City míč zády k vaší bráně, tak v pohodě. Ale když se otočí, neuvěřitelně o sobě vědí. Na zápas se těším, jsme zvědavý.

Prostě mě fotbal přestal bavit. Vytratila se mi ze hry radost, kvůli které jsem ho dělal. A jestli někdo bude rozhovor číst, chtěl bych apelovat na mladé, že není ostuda skončit. S čímkoliv, co vás nebaví. Nestojí to za to, zvlášť ve věku kolem 17 nebo 18 let. Dříve nebo později vás to stejně doběhne. Nemá to význam.

Strašně mě to baví! Asi jsem raději za mikrofonem než před kamerou, k životu nepotřebuji být vidět. Jasně, klidně obličej vystrčím, ale za mikrofonem se prostě cítím strašně hezky. Práci si užívám, naplňuje mě. Přál bych si, abych ji dělal až do důchodu.

Takhle, když jsem končil a měl ošklivé období, na fotbal jsem pořád koukal. Jen jsem ho nerad hrál. Miloval jsem sledovat zápasy, analyzovat je, bavit se o nich s klukama v šatně. Je pravda, že po přesunu do rádia a teď televize všechno nabralo trochu jiný směr. Cítím, a možná to bude znít lehce namyšleně, že díky kariéře mě lidé poslouchají. Možná si někdy řeknou: „Jo, on fotbal hrál, tak tomu třeba trochu rozumí.“ Z toho můžu čerpat.