Článek
„Zažíváme něco neuvěřitelného. Chtěli jsme Ligu mistrů strašně dlouho, dřeli jsme kvůli ní. Teď je to realita," rozplýval se Bořil.
Překvapil jste sám sebe, že jste odvetu s Kluží rozhodl?
Jsem sváteční střelec, nedávám moc gólů. Když vystřelím, tak většinou do padesáté řady na tribuně. Kluci si ze mě dělají srandu. Na druhou stranu mi ale dlouho prorokovali, že jednou rozhodnu velký zápas. Teď přišel. Před utkáním i v poločase mě trenéři nabádali, ať hodně střílím a nepřihrávám. Tak jsem konečně vystřelil... Když jsem převzal přihrávku, moje první myšlenka byla, že půjdu do vápna jako tank.
Bylo znát, že ve hře je strašně moc?
Rozhodně. Byli jsme nervózní, dlouho jsme se hledali. Chtěli jsme hned dávat finální přihrávky, ty pak končily v autu. Druhou půli, neříkám, že jsme dominovali, ale byli jsme víc na míči, víc jsme si věřili. A potom dali gól.
Zlomila vaše branka zápas?
Nakopnula nás, uklidnila. Věděli jsme, že už postup uhrajeme, i kdybychom měli kopat míče do desátý řady. Říkal jsem klukům, že prostě nemůžeme dostat gól.
Mužstvo prý před zápasem hecoval bývalý útočník Stanislav Vlček, který před 12 lety vystřelil Slavii postup do Ligy mistrů dvěma góly proti Ajaxu...
Prohlásil, že pokud dá někdo postupový gól, přenechá mu místo na obřím plakátu na stěně stadionu. Po zápase jsem mu řekl, že má holt smůlu, že ho z toho plakátu sundám. Do konce kariéry už nepotřebuju dát žádný gól, tenhle mi stačí.(směje se) Teď už zase koncovku přenechám ofenzívním hráčům.
Koho si přejete do základní skupiny?
Angličany. Ti jsou pro mě nejvíc. Je jedno, který tým, všechny jsou top. Ale ať dostaneme kohokoli, budeme chtít ukázat, že máme i na Ligu mistrů. Ve skupině nebudeme pod takovým tlakem, jako nyní s Kluží.
Napadlo vás v zimě 2016, kdy jste do Slavie přicházel, že s ní zažijete takovou pohádku? Tehdy se teprve klub dostával z nejhoršího...
Bylo to tenkrát těžké rozhodování. Přemluvila mě manželka. Říkala, že Slavia je velký klub s velkou historií, a že když se něco stane, někdo ji koupí. A určitě nezanikne. Jsem rád, že jsem tady. Nejvíc vlastně musím poděkovat ženě.