Král fotbalových klasiků a první globální superstar. Pelé obdivoval Masopusta, dojímal k slzám a snil o stovce

Bylo mu devět, když doma v Baurú s tátou seděl u rádia, smutně kroutil hlavou a z očí mu tekly slzy. Fotbalová Brazílie v létě 1950 prohrála finále domácího mistrovství světa s Uruguayí. Na Maracaná zůstali čtyři mrtví: dvě sebevraždy, dva infarkty.

Malý Edson Arantes do Nascimento měl už tenkrát přezdívku Pelé. Hadrák. Podle primitivního míče ze zmuchlaných punčoch, do kterého si tak rád kopal. Jako náhražku opravdové meruny používal i noviny, kokos nebo grep. Cokoliv, co bylo po ruce.

„Táta byl můj vzor, chtěl jsem být fotbalista jako on,“ vzpomínal na otce Dondinha. Hrál za provinční kluby, ale kvůli trablům s kolenem musel brzy skončit a rodina žila, jak se dalo.

„Nejkrásnější gól, který jsem kdy dal, byl můj syn,“ vyznal se táta Dondinho.

Fotbalové dějiny pamatují spoustu příběhů hvězd, které se rozzářily třeba až po třicítce nebo úplnou náhodou, zato Pelé patřil do kategorie šťastných teenagerů. Z Baurú šel do Santosu s pověstí extra talentu a už v šestnácti se stal králem střelců brazilské ligy.

Když ho trenér Vicent Feola rok nato vzal na mistrovství světa do Švédska, evropští novináři nad hubeným mládencem žasli: „Kdo to je? Maskot?“ V tom se shodovali s brazilským týmovým psychologem, jenž Feolovi tvrdil, že ten vyjukaný klouček ze Santosu pro reprezentaci ještě nedozrál.

Pelé odpověděl šesti góly, dva si schoval na zlaté finále proti Švédům. Už tenkrát bavil příjemnou uvolněností, všechno dělal tak nějak mimochodem. „Když se jeho noha dotknula míče, fotbal se měnil v poezii,“ poznamenal italský básník Pier Paolo Pasolini.

„Narodil jsem se proto, abych dělal reklamu Brazílii. Řídil jsem se tím celý život,“ vyprávěl Pelé.

Byl první globální hvězdou, ani nemusel hrát v Evropě. Skoro celou kariéru strávil v milovaném Santosu, což je klub s víc než stoletou historií z města kousek od Sao Paula. Jen ve čtyřiatřiceti si odskočil na dva roky do New Yorku: v dresu místních Cosmos propagoval fotbal v zemi, která ho do té doby moc neznala. O Pelého v Americe stála nejvyšší místa, chtěl ho sám prezident Gerald Ford.

V té době už měl tři tituly mistra světa, zatím nikdo Pelého netrumfnul. V Chile 1962 musel většinu zlatého šampionátu sledovat z tribuny, zranil se hned ve druhém duelu proti Československu a pak místo něj hrál mladý Amarildo.

Tenkrát na Pelého udělal dojem Josef Masopust. Brazilská desítka kvůli tehdejším pravidlům nemohla vystřídat a československý lídr kumpánům nařídil: „Pelého neatakovat!“

Byli kamarádi až do smrti, posílali si přes Atlantik dárky. „Masopust hrál jako Brazilec. Jako kdyby byl jedním z nás,“ s úctou vykládal Pelé.

Oba se dali zastavit jedině faulem, ale v šestašedesátém už toho měl fotbalový král dost. Otloukali ho Bulhaři i Portugalci. Brazílie v Anglii nečekaně vypadla už ve skupině a Pelé vztekle vzkázal: „Už nikdy na mistrovství světa nepojedu.“

Tak brzy? Vždyť mu bylo teprve pětadvacet. Naštěstí se vrátil, v Mexiku 1970 znovu dotančil ke zlatu a jako prvního fotbalistu ho vyhlásili nejlepším sportovcem světa. Na mundialu stihl čtyři zásahy, ve finále načal Itálii. Brazilci tenkrát měli kouzelný tým, dost možná nejlepší v historii: Carlos Alberto, Jairzinho, Tostao… Poslední jmenovaný, kreativní levák a ikona Cruzeira, po návratu domů představil Pelého svému otci. „Táta se rozplakal. Jako kdyby se potkal s bohem,“ vzpomínal Tostao.

I tohle byl typický Pelé. „Naprosto každý mu chtěl potřást rukou a vyfotit se s ním. Když jste mohli říct, že jste byli na párty s Pelém, bylo to jako nejvyšší vyznamenání,“ líčil zpěvák Mick Jagger.

Pelé žil bez skandálů, zahrál si v jedenácti filmech a v devadesátých letech byl přes tři roky prvním brazilským ministrem sportu. Nikdy se nestáhl do ústraní a nebál se využívat svůj vliv. Třeba při podpoře očkování proti koronaviru nebo po ruské invazi na Ukrajinu. „Zastavte to,“ marně vyzýval Vladimira Putina. „Když jsme se kdysi potkali, nikdy by mě nenapadlo, že nás něco takhle rozdělí. Usmívali jsme se na sebe a potřásli si rukama. A stejnýma rukama teď můžete ukončit konflikt.“

Otec sedmi dětí snil o tom, že se dožije stovky, ale tělo mu to nedopřálo. Léčil se s prostatou, kyčlí, páteří, močovými kameny a pak přišla fatální rakovina tlustého střeva. Nádory se mezitím posunuly i do jater a plic, léčba přestala účinkovat. „Jsem optimista,“ opakovaně vzkazoval z nemocnice, kde po osmdesátce býval častěji než doma. Na klinice Alberta Einsteina v Sao Paulu strávil i poslední měsíc pestrého života.

Fotbal nikdy nepřestal milovat, rád říkal: „Je to nejkrásnější divadlo.“ Během letošního mistrovství světa na dálku gratuloval americkému útočníkovi Timothymu Weahovi k trefě proti Walesu, jemuž poslední gól na MS dal právě Pelé: „Nepřestávej snít, Timothy. Sny se plní.“

Weaha to dojalo. „Díky za obrovské požehnání,“ odpověděl přes sociální sítě. „A taky za všechno, co jste pro svět a pro nás mladé černé muže udělal.“

Teď děkuje i celá fotbalová planeta. Tak smutný den ještě nezažila.