Kondiční trenér Lvíčat: Tenhle tým je srdcová záležitost. Co má fotbal společného s karate?

Batumi (od našeho zpravodaje) - „Práce pro jednadvacítku je celoroční záležitost, zdaleka nejde jen o srazy," říká Hrubý v rozhovoru pro Sport.cz.

Takže EURO pro vás začalo dávno před prvním zápasem?

Přesně tak. I systém finální přípravy na šampionát začal už před posledním soustředěním. Věděli jsme, kdy komu končí sezona, a podle toho jsme každému hráči sestavili individuální program. Je jasné, že záložník Žambůrek z dánského Viborgu nebo kluci, kteří ještě první červnový víkend hráli v české lize baráž, měli vstup do kempu náročnější, ale zvládli to.

Jako všichni ostatní?

Potřebovali jsme v Praze udělat naplánované penzum práce, během týdne jsme měli dva tréninkové vrcholy. Po přesunu do Gruzie už takový prostor na kondiční přípravu není, na EURO všechno směřuje k zápasům. Jen ve skupině se hrají tři během sedmi dnů.

Co všechno u hráčů během sezony sledujete?

Zásadní je, jestli pravidelně hrají. To je nejdůležitější faktor. Taky jsem v kontaktu s kondičními trenéry jednotlivých klubů, i díky nim si udržuju přehled.

Nebál jste se, že hráči po dlouhé sezoně přijedou unavení? Dá se tomu vůbec nějak předejít?

Termín EURO jednadvacítek se začátkem po 20. červnu je nezvyklý a je pravda, že jsme se toho nejdřív trochu obávali. Snažili jsme se tomu předejít zmíněnou komunikací s kluby a individuálními programy, které měli hráči na míru. Už na konci březnového srazu dostali informace o tom, co je čeká, aby se na to mohli lépe připravit.

Kromě fotbalu jste důležitou postavou českého karate: máte vlastní klub, jste členem výkonného výboru svazu a předsedou trenérsko-metodické komise. Jak to všechno stíháte?

Složitě, ale baví mě to. Snažím se, aby se karate i fotbal posouvaly. Třeba minulý týden jsem seděl na schůzi výkonného výboru a druhý den jsem byl zpátky u jednadvacítky, což je moje srdcová záležitost.

Od karate k fotbalu jste se dostal jak?

Nejsem výjimka, spousta kondičních trenérů pochází právě z prostředí karate. Odjakživa v něm byla dominance dynamiky, explozivity a určité míry flexibility. Trenéři z ostatních sportů nás vždycky sledovali a ptali se, jak a co děláme. Pak už byl jen kousek k tomu, abych se jako učitel na gymnáziu, které spolupracuje s Baníkem Ostrava, dostal k fotbalu. V Baníku jsem dělal dvacet let.

A jak do toho zapadá ještě vaše práce na univerzitě?

Snažím se propojit přípravu s daty, umět je analyzovat a přenést zpátky do praxe. Tak, aby z toho měly užitek obě strany, škola i sport.

Mimochodem, kdo na sobě víc dře? Karatisté, nebo fotbalisté?

Každý sport má svoje: třeba soutěžní sezona v karate netrvá tak dlouho a systém přípravy je logicky jiný. Zato fotbalová sezona je delší s vrcholem každý týden. Snažím se měnit všeobecný mýtus, že fotbalisté tolik netrénují. Trénují hodně a intenzivně.

Jsou správně zapálení?

Kluci v jednadvacítce jsou dobře nastavení. Jako profesionálové znají trendy a dobře vědí, že se na kondiční přípravu klade velký důraz. Když je někdo vede správným směrem, přijímají to pozitivně.

A ještě osobní otázka: nervujete se během zápasů? Zvlášť teď na EURO.

Jasně. Jsou to nervy, ale kvůli těmhle velkým zápasům to celé děláme. Týmový prožitek, emoce, úspěch... Umíme zamakat a taky si to umíme žít. Na EURO jsme dostali drsnou skupinu, ale nikdy dopředu nevíte, jak to dopadne.