Kadlec o královně, titulech, Leverkusenu i synovi Michalovi: Zametat mu cestičku by byl konec

Před finále proti Německu představoval Kadlec z pozice kapitána mančaft anglické královně Alžbětě II., před zraky německého kancléře Helmuta Kohla nebo českého prezidenta Václava Havla.

Člověk se chtěl soustředit na fotbal, ale přišel za mnou zřejmě tiskový mluvčí a začal mi vysvětlovat protokol, jak se máme při slavnostním ceremoniálu chovat. Člověk to chtěl mít co nejdříve za sebou, aby už začal zase fotbal. Před finále je nervozita obrovská.

Nemyslím, spíše pokyny, jak se máme chovat a oslovovat. Já jsem byl stručný, jen ostatní hráče představil jménem a šli jsme dál.

Určitě ne. Proměnit penaltu v klíčový momentu není nic jednoduchého. V tréninku dáváte devět nebo deset z deseti, hlava ale dělá masakr. Člověk přemýšlí, kam to kopne. Já si vybral střed, protože jsem viděl, že gólman Bernard Lama jde dopředu a riskuje stranu. Hlavně jsem nechtěl přestřelit a podařilo se.

Oddechl jsem si, velká úleva. Už jen cesta z poloviny hřiště k míči je neskutečně dlouhá.

S odstupem času to odchází. Samozřejmě velká škoda, chybělo nám necelých 20 minut, nakonec jsme padli 1:2 po prodloužení. Na druhou stranu Němci nás porazili ve skupině smrti, kde jsme také měli štěstí. Už jen postoupit na úkor Itálie a Ruska byl úspěch. Ve čtvrtfinále nás Portugalci první půlhodinu moc nepustili k balonu. Hráli jsme ze zajištěné obrany a na brejky. To byl tehdy náš plán, fotbalově jsme se s ostatními velmocemi moc měřit nemohli.

Jeden z největších momentů, který nejde popsat. Za komunismu jsme byli zvyklí, že v zahraničí nás podporovala maximálně hrstka fanoušků, kteří letěli s námi v letadle. Po změně režimu, když jsme viděli u stadionu před zápasem s Američany několik autobusů, to byl opravdu nepopsatelný pocit. Říkali jsme si, že není možné, kolik dorazilo lidí.

Trochu ano. Mistrovství světa je pro mě hned na druhém místě, milník kariéry. Po změně režimu jsme mohli odejít do zahraničí. Já ve 26 letech, nemusel jsem čekat do třicítky jako ostatní. Byl jsem na vrcholu sil a mohl ukázat, co ve mně je. Po čtvrtfinále se mi změnil svět. Podepsal jsem smlouvu na hotelu u jezera Como, kam přišel právník ze Stuttgartu.

Právník měl od Kaiserslauternu plnou moc, že se mnou může vyjednávat. Podepsal jsem takovou předsmlouvu s částkami, jaké mi náležely. Z Itálie už jsem odlétal s neskutečnými pocity.

První hned po příchodu a druhý, když jsem končil. Pohádka. Myslím, že dva německé tituly u nás nemá nikdo. Ještě nám jeden utekl, v roce 1994 jsme skončili druzí za Bayernem snad jen o skóre. Tituly řadím hned za úspěchy v národním mužstvu. V Německu je fotbal svátek.

Samozřejmě se dívám hne dna výsledky první i druhé ligy. Tím, že i můj syn Michal byl v několik sezon v Leverkusenu, znám tam mnoho lidí. Výborný klub, nedám na něj dopustit. Dělají skvělou práci, jenže neměli kliku a titul jim pořád chybí. Teď jim ho strašně přeji. Mají jedinečnou šanci a věřím, že i když je bundesliga zrádná, tak ji nepromarní. Pro Německo nejlepší, co se může stát, že by vyhrál někdo jiné než Bayern.

Jsem známý hlavně rokem 1998. Řeknu, kdo jsem, a většina lidí, co sledují fotbal, hned ví a vystřelí: „Kadlec, Deutscher Meister“. Jako nováček jsme se stali mistrem, což je teď něco nemyslitelného. Snad jen kdyby Bayern nečekaně spadnul, dostal se hned zpět a získal titul. Minulý rok jsme měli výročí 25 let, vítali nás před zápasem na stadionu, vzpomínkové akce dělají dobře. Myslím, že za těch osm let jsem si v Německu opravdu udělal velmi dobré jméno.

Dorazím až na třetí utkání skupiny do Hamburku proti Turecku. Mám ještě rodinné povinnosti. Doufám, že přinesu klukům štěstí a postoupíme dál. Hrát Euro v Německu je svátek pro všechny. Přeji celému týmu, ať si ho užije. Portugalsko je favorit skupiny. Na Turky umíme, mají z nás respekt. Ještě čekáme na třetího soupeře, ale vidím šance tak 70 na 30, že bychom mohli jít do vyřazovací fáze.

Klobouk dolů, jakou má kariéru. V některých věcech mě překonal, měl vždy velkou motivaci. Začátky nebyly jednoduché. Hodně lidí si myslelo, že mu někde zametám cestičku. Já ale říkal, že to by byl můj konec, kdybych někomu volal kvůli mému synovi. Michalovi bych strašně uškodit a sám bych se musel propadnout pod zem. Dvakrát musel výkony potvrdit, aby na něj klub uplatnil opci. Ve Spartě i Leverkusenu. Přeji mu, ať se mu daří.

Hrál jsem mezi muži 20 let, z toho 19 let jako profík. První rok v divizi ve Slovácké Slavii, jenže hned jako 19letý jsem měl povolávací rozkaz do Tachova. Najednou přišily Vítkovice, že o mě mají zájem, že zařídí, abych rozkaz vrátil, a budu přijatý na vysokou školu ekonomickou. A najednou jsem hrál první ligu.

Klobouk dolů před tehdejším trenérem Jirkou Dunajem, že měl odvahu, dal mi šanci a věřil ve mně. Asi jsem něco uměl, ale přeci jen to byl skok o čtyři soutěže výše. Odkopal jsem v první sezoně snad 25 zápasů. Hráli jsme hned Intertoto Cup s Braunschweigem. Bundesliga, jiný svět. Člověk se musel přizpůsobit úplně jiné rychlosti. A po jednom roce jsem šel na vojnu do Chebu.

Dělal jsem pro Sport Invest, ale jak se nemohlo kvůli covidu cestovat do Německa, skončil jsem a odvykl si. Teď bydlím v Uherském Hradišti, mám tam nemovitosti, reality a hlavně čtyřletého vnuka. Jezdím také s partou na zájezdy nebo golf, bavím se. Do fotbalu nic nedělám a ani neplánuji.