Hübschman poprvé o konci kariéry: Cukání v nohách jsem neměl ani jednou

Na to se mě teď ptá spousta lidí, jestli mi fotbal nechybí a zda mi necukají nohy. Zatím jsem byl na všech zápasech Jablonce a musím říct, že cukání v nohách jsem neměl ani jednou, sám sebe jsem nenachytal, jak bych přemýšlel nad tím, že bych měl být někde jinde než na tribuně, nebo mně cukaly nohy. Rozhodl jsem se sám, dá se říct během jediného dne, že ten další už hrát nebudu, a zatím jsem ani jednou nezalitoval, že bych se rozhodl špatně.

Rozhodnutí sice přišlo během jednoho dne, ale přemýšlel jsem nad tím minimálně měsíc. Bavili jsme se s majitelem Jablonce panem Peltou, jakou má on představu. Dostal jsem nějakou zpětnou vazbu, jak by to mělo vypadat. A na základě tohoto rozhovoru jsem se během jednoho dne úplně v klidu rozhodl, že v Jablonci jako hráč smlouvu neprodloužím a budu dělat něco jiného.

Moje rozhodnutí vyplynulo z několika rozhovorů s Miroslavem Peltou. Samozřejmě, pokud bych se rozhodl jinak a řekl, že ještě chci hrát, asi bychom společné řešení našli. Klub teď také chce nastartovat novou éru a sázet spíš na mladší hráče. Tenhle trend platil sice i dřív, jenže se často stávalo, že mladší hráči nehráli nebo byli zranění, hrál jsem já a řekl bych, že jsem úplně nepropadl, což pak působilo trochu zmatečně. (usměje se) A nevím, jestli by mi dávalo ještě smysl se prát o něco, co už stejně dřív nebo později skončí. Příští rok bych byl úplně ve stejné situaci. Už bylo zkrátka načase skončit a přesunout se do jiné role.

Takhle dopředu to asi říct nedokážu. Zatím to ve mně nevyvolává emoce žádné. (usměje se) Uvidíme, ale jsem rád, že to vyšlo takhle a můžu se rozloučit v zápase Jablonce se Spartou, který pro mě byl vždy v něčem zvláštní. V Česku jsem byl jen ve třech klubech. Ve Spartě od roku 1986 do roku 2004, s výjimkou půlroční epizody ve Zlíně ve druhé lize a ročním hostování v Jablonci, a po návratu ze Šachtaru v Jablonci dalších deset let, takže se střetnou dva kluby, který mi jsou hodně blízký, a těch vzpomínek je spousta.

Není jen jedna, ale samozřejmě vzpomínám na svůj úplný začátek, mou první sezonu ve Spartě po návratu z hostování v Jablonci a Ligu mistrů. Ta pro mě byla asi nejsilnější. Získával jsem tam obrovské zkušenosti, během podzimu jsem nakoukl i do reprezentačního áčka, poprvé jsem naskočil v baráži o mistrovství světa v Belgii. Během jednoho roku se udála spousta věcí, o kterých jsem ani nedoufal, že se mohou stát.

Nebude to jednoduché. Neviděl jsem poslední zápasy Malmö, ale vím, že dřív mělo velkou kvalitu. Jde o Ligu mistrů, možná nejlepší soutěž na světě, chtějí tam hrát ti nejlepší. Na druhou stranu Sparta je teď hodně blízko. Myslím, že mají obrovskou chuť a motivaci to po těch letech zvládnout. Věřím, že to dají a všichni budeme mít zase možnost tady Ligu mistrů mít a velké zápasy vidět zblízka.

Možné to je určitě. Možná kdyby mě přemlouvali víc na automechanika, fotbal nedělám… Tohle se ale člověk nikdy nedozví. Je to asi nějaký osud. Určitě je to i o lidech a jejich přístupu. Dá se říct, že mě do fotbalu vtáhnul na docela dlouhou dobu. (usměje se) A určitě nemám důvod něčeho litovat. Ani že jsem se rozhodl pro fotbal, ani že s ním teď končím. Jde o věci, které se dají vyhodnotit vždy až po nějaké době. A upřímně nemám taková hodnocení ani rád. Pokud člověk udělá nějaké rozhodnutí, měl by si za ním stát. Teď budu dělat vše pro to, aby mi dávalo smysl dělat cokoli jiného.

Těžko říct. Ale asi bych se rozhodl úplně stejně. Neměl jsem vůbec důvod ze Šachty odcházet. V Doněcku jsem se po fotbalové i životní stránce cítil výborně. Každý rok jsme hráli o titul, Ligu mistrů, podařilo se nám i vyhrát Pohár UEFA. A nevím, jestli bych tohle zažil v uvozovkách s průměrným anglickým týmem. A taky je otázkou, jak dlouho bych v tom týmu vydržel. Samozřejmě konkurence byla i v Šachtaru, ale tam jsem byl už zaběhnutý. Nikde není napsané, zda bych třeba za půl roku z Anglie nešel někam jinam. Tehdy mi dávalo větší smysl zůstat v prostředí, které jsem znal a kde mi bylo dobře. Neměl jsem důvod něco měnit, přestože šlo o Premier league. Nešlo o tak zajímavou nabídku, aby mě tehdy přesvědčila.

Upřímně už ani nevím. Určitě to nebyl klub z horní poloviny tabulky, spíš z té spodní. A tím pádem mi to nedávalo smysl, protože jsem byl spíš zvyklý bojovat o titul než o záchranu. Stejně jsem přemýšlel, když jsem šel do Šachtaru. Určitě jsem však nešel do jistoty, že bude Šachtar jen vyhrávat tituly. Vždyť do té doby vyhrál titul jen jednou, tehdy kralovalo Dynamo Kyjev. Ale v plánu bylo vytvořit pro něj konkurenci. Ten projekt a vize prezidenta Šachtaru se mi líbily. Myslím, že se mu to podařilo naplnit. Za deset let mého působení jsme vyhráli osm titulů a jsem rád, že jsem k tomu přispěl. Nedostal jsem žádnou velkou konkrétní nabídku, která by mě přesvědčila o tom, že bude pro mě lepší než tam, kde jsem.

Dá se říct, že ano. Vždy si třeba píšeme nebo zavoláme, když má někdo narozeniny. Ale určitě to není tak, že bychom si volali každý den jako kamarád kamarádovi. Má kancelář, kde mu předají informaci, když někdo zavolá, a on se pak ozve sám. Je to asi takové, jako když chcete zavolat českému prezidentovi. (směje se) Ale vždy potěší, když se vidíme, napíšeme si nebo zavoláme. Jde určitě o člověka, který mi tam hrozně pomohl a kvůli němuž jsem tam vůbec šel.

Někteří to samozřejmě zaregistrovali, někteří mi i napsali. Nikde jsem to pořádně nezveřejňoval, vlastně to oznámil jen Jablonec na svých stránkách, v českém jazyce, takže byla i spousta lidí, kteří si mysleli, že mám narozeniny a přáli mi. (směje se) Těm jsem musel vysvětlit, že mám narozeniny až v září, že tohle je jen povídání o tom, že jsem ukončil kariéru.

S Darijem jsme se i potkali v lednu na soustředění v Turecku. Už několik let mi říkal, že mám skončit, že už přesluhuju. Vždy jsem mu odpovídal, že mě to baví, že mi to pořád dává smysl. Teď mi řekl, že jednou to stejně muselo přijít, a popřál mi hodně štěstí v pofotbalové kariéře. Je fakt, že někteří spoluhráči i kamarádi byli trochu překvapení, nečekali, že skončím. Ale někteří byli i překvapení, že jsem ještě vůbec hrál. (směje se)

Oni to i spoluhráči i lidi zvenku vždy vidí z nějakého úhlu, nevědí, jak to vnímá majitel, jak trenér, jak hráč. Dřív nebo později by takové rozhodnutí stejně přišlo.

Čas od času si zavoláme, popovídáme, ale teď jsem s ním ještě nemluvil. Nevím, jestli k němu vůbec tahle informace došla… On teď vzal rumunský nároďák, k čemuž mu tedy gratuluju. Jde určitě o trenéra, který mě hodně dal a hodně toho naučil. Nejen co se fotbalu, ale i života týká. Vždy ho rád uvidím.

Když se to dozvěděli, tak spíš zjišťovali, proč jsem už nepokračoval. Myslím, že jsme ani jeden v posledních letech neřešili, kdo je nejstarší hráč nebo střelec. Tohle více zajímá lidi a média než samotné hráče. Myslím, že oba hrají fotbal hlavně pro radost, o čemž svědčí i to, že v tomhle věku ještě prodloužili smlouvu a hrají dál.

Dostal jsem už pár nabídek třeba ze třetí ligy, ale mně už nedává smysl, abych čtyřikrát pětkrát týdně někde trénoval. V profesionálním sportu už pokračovat nechci. Pro mě je teď jednodušší hrát tenis nebo hokej. Když mám chuť, přihlásím se a jdu. Fotbal hraju dál už jen pro radost. Chodím hrát buď za starou gardu Sparty nebo Real Top Praha či na různé charitativní akce. Když se to všechno sejde, je toho docela dost. Nějaký pohyb mám určitě.

Popravdě musím říct, že běhání obecně mě nikdy moc nebavilo. Bral jsem ho spíš jako povinné zlo, abych se pak při zápasech cítil dobře. Když si chci zaběhat, jdu si zahrát za starou gardu, ale běhat třeba kolem přehrady nebo v Praze v parku mě fakt neláká. Mně tam chybí ten míč, ta hra, raketa nebo hokejka v ruce. Třeba se to ještě vyvine jinak, ale zatím mě ještě fakt nenapadlo, abych si šel jen tak ráno nebo večer zaběhat.

Ani ne, jsem spíš realista. Samozřejmě bych chtěl, aby se mi dařilo v tom, co budu dělat. Otázkou však je, co dělat budu.

Zatím je to stále nejasné, ale samozřejmě bych chtěl zůstat ve fotbale.

To je pravda, spoustu let mi i trenér Lucescu říkal, že bych se na to měl po kariéře vrhnout. Nikdy jsem se toho nezříkal, ale v českém prostředí je být trenérem hrozně těžké. Neříkám, že jinde je to lehčí, ale zažil jsem třeba trenéra Luceska, který byl deset let v jednom týmu, což tady není úplně běžné. Tady se trenéři často berou za skoro kouzelníky. Přijdou k týmu, který skončil čtrnáctý, místo posílení se ještě dva hráči prodají, máte měsíc na přípravu a cílem je udělat šesté místo. Když nenaplníte očekávání, jste po dvou neúspěších vyhozený. Z tohoto pohledu mi nedává příliš smysl na tohle vynakládat energii.

Žádnou smlouvu podepsanou nemám. Dělám teď v Jablonci v uvozovkách všechno a nic. Na stole také mám nabídku od jednoho Ukrajince, kterého jsem potkal v Doněcku a který nyní žije v Londýně. Jde o větší společnost, která zastupuje hráče, má šest licencovaných agentů a snaží se působit po celé Evropě. Myšlenkou je, že bych měl na starosti český trh. To je jedna věc.

Je tady i můj bývalý agent (David Nehoda), který taky přemýšlí, že bych mohl pracovat u nich. Ale zatím je vše ve fázi návrhů. Také uvidíme, jak to bude vypadat tady s Jabloncem, protože některé oblasti by se mohly překrývat. Takže nyní spíše čekám, co bude. Ale v Jabku jsem byl deset let, mám ke klubu dobrý vztah, jezdím sem rád. Domluvili jsme se, že zatím odsud neodcházím, ale určitě nejsem sportovní ředitel ani manažer, na nic takového smlouvu nemám, ale v klubu působím.

Je to jednoduché. Tím, že tady nějakým stylem působím, ještě neznamená, že musím někomu fandit. Ale samozřejmě si přeji, aby se Jablonci dařilo, ale stejné můžu říct i o Spartě. Tyhle dva kluby mi jsou nejbližší. A ve vzájemném zápase samozřejmě přeju klubu, kde zrovna působím.