Článek
Prvotní impuls pro zavedení institutu videorozhodčího byl totiž jasný – snaha omezit pozápasové kontroverze upřesněním rozhodnutí v momentech, kdy trojice (respektive čtveřice) sudích přímo na ploše něco přehlédne. Případně pak napravit dnes tolik omílaná zjevná pochybení arbitrů.
Jenže fotbal je i přes svoji jednoduchost hra komplexní, a výklad pravidel v jednotlivých situacích nikdy nemůže být naprosto jednoznačný. I proto se už nespočetněkrát řešilo, zdali VAR měl do dění utkání zasáhnout, pokud tak neučinil, nebo zdali měl ponechat v platnosti verdikt arbitrů přímo na trávníku, pokud intervenoval. Šedá zóna, která v daných případech vzniká, dává za vznik ošklivým nekonzistencím.
Přidejme k tomu neustále inovovaná pravidla o hře rukou ve vápně, kterým, zcela upřímně, plně nerozumí snad vůbec nikdo. Ve hře je totiž více proměnných, ať už se jedná o úhel svíraný rukou vůči tělu, pohyb končetiny proti míči, možnost hráče reagovat na nečekanou změnu směru balonu…
Výsledkem rovnice o mnoha neznámých budiž mimo jiné nedělní utkání v Liberci. Situace ze 49. minuty, kdy po odrazu od Igoha Ogbua trefil míč loket bránícího Dominika Preislera, je jasnou demonstrací toho, proč bude video vždy přinášet nepochopení a znechucení na té straně, která se cítí poškozena.
Dotkl se totiž míč lokte Preislera v šestnáctce Liberce? Určitě ano, takže jde přece o jasnou desítku. Mohl ale viník nějakým způsobem uhnout, vzhledem k tomu, že Ogbu od něj stál ani ne metr? Těžko, takže se pískat možná nemělo. Byla ruka v přirozené poloze? Záleží na úhlu pohledu. Zabránila ruka Preislera gólové radosti Slavie? Ani náhodou, nebýt jejího postavení, zastavil by míč bokem. A podobných dotazů se všelijakými odpověďmi, které by nahrávaly té či oné straně, by se daly vznést desítky.
Není pak divu, že na straně Liberce zavládla frustrace. „Jestli se tohle u nás píská jako penalta, je to jen úsměvné. Ogbu to do mě zespoda nastřelil ze třiceti, možná padesáti centimetrů. Jak má člověk reagovat? Abych se toho nedotkl, musel bych se ze hřiště vymazat,“ ironicky poznamenal Preisler.
Podobně se vyjadřoval i trenér poražených Luboš Kozel. „Ruka byla před tělem, míč nesměřoval k brance, prostě nic. Chodíme neustále na semináře a bylo nám řečeno, že penalty se nepískají, když se jedná o nečekaný odraz a hráč s tím nemůže nic udělat,“ zlobil se 52letý kouč.
Na tiskovou konferenci po utkání ale sympaticky dorazil i hlavní arbitr Ondřej Pechanec, jenž nabídl i svůj pohled. „Dostal jsem od VAR doporučení k přezkumu. Bylo mi doporučeno nařídit pokutový kop, protože hráč rozšiřoval prostor svého těla. Tím pádem je ruka úmyslná,“ osvětlil konečný verdikt poté, co přímo na trávníku nejprve nechal hru běžet.
Na dotaz, zdali náhodou nebyl úhel mezi Preislerovým tělem a rukou menší než 45 stupňů, což by mělo být považováno za ruku neúmyslnou, pak odpověděl šibalsky. „U někoho ten úhel může být hraniční, já myslím, že byl lehce za hranou.“
Jenže tím se vracíme k jádru problému. Pokud by arbitr po kontrole u videa shledal, že situace naopak byla těsně před hranou, nikdo by se jeho výroku nemohl divit. Vyloženě kroutit hlavou ale ani náhodou nelze ani nad opačným (a v neděli reálným) stavem věcí. Podobná rozhodnutí pak vedou ke slovům, jakými zakončil svou řeč Preisler. „Kdyby to bylo na druhou stranu, v životě se to nepískne,“ pravil 28letý bek či záložník.
Podobné pocity bude ale, bohužel, video vyvolávat vždy. Nedomnívám se, že by chtěl kdokoliv z rozhodčích, ať už těch na hřišti, či u videa, zápas Liberce se Slavií ovlivnit. Problém ale je, že pokud by to u naprosto jakéhokoliv duelu měli v plánu, bylo by to neuvěřitelně jednoduché. Stačilo by se totiž vracet k těm sporným situacím, které v případě intervence a toho, že se „u videa něco najde“, pomohou zvolenému týmu. U těch na opačné straně pak stačí ponechávat v platnosti původní verdikty arbitra s tím, že se nejednalo o zjevné pochybení. A rázem by bylo zaděláno na pořádnou bramboračku.
Ve spojení s na papíře jasným, avšak v reálu zapeklitým výkladem pravidla o ruce se tak jedná o kombinaci, která bude asi navždy přinášet kontroverze. A já jen s úšklebkem vzpomínám na to, jak fotbalová veřejnost (včetně mě) slepě doufala, že s nástupem videorozhodčích výrazně ubyde pocitů křivdy po závěrečném hvizdu. Trend posledních let se mi totiž zdá být až nebezpečně opačným…
